Pušíci jsou tady je první díl z humorné série krátkých knih o nechutných tvorech ze skládky u Zaprášené Lhoty. Autorem textů i ilustrací je německý spisovatel Erhard Dietl. Pokud si zacpete nos a přimhouříte oči nad četnými nadávkami, můžete pušíky nabídnout dětem jako první čtení. Bude to intenzivní zážitek a většina z nich je dočte až do konce.

O pozornost dnešních dětí mezi sebou nesoutěží jen výrobci hraček, ale i nakladatelé a spisovatelé. Poslední dobou se prolamují další tabu a do módy přicházejí takzvané „hnusné věci“. Panenky už nejsou hubené a krásné, ty nejmodernější jsou monster nebo gothic. Mají jizvy a tetování, jsou pomlácené a nosí roztrhané oblečení. Čím jsou zvrhlejší, tím lépe by se (nejspíš) měly prodávat. Trend šokovat spotřebitele proniká i do literatury. Pušíci Erharda Dietla jsou toho příkladem. Otevírají malým posluchačům zajímavý svět, který pohltí jejich pozornost a bude se je snažit rozesmát. U začínajících čtenářů, kteří se musejí do „sestavování“ vět nutit, by nadšenost z děje měla být výhodou. Ovšem za jakou cenu...

Pušíci jsou prý milá stvoření. Žijí na smetišti, nemyjí se, páchnou, pojídají sklo, plechovky a gumy, jsou líní a je kolem nich vždy tolik much, že někteří ani nemusejí být vidět. Nejraději čichají výfukové plyny z projíždějících aut a sami vydávají sirnatý a zatuchlý bahenní zápach. V úvodní kapitole si vypravěč opravdu dává záležet, aby vylíčení nových hrdinů (či spíše antihrdinů) zaútočilo na všechny čtenářovy smysly. Daří se mu to, pušíci jsou dokonale nechutní, a tudíž i zajímaví a lákaví. Zarážející však je, proč po tak barvitém uvedení těchto postav do děje přichází upozornění, že označíme-li někoho z okolí za pušíka, v žádném případě se nejedná o nadávku. Jak pro koho... V celkem pěti krátkých kapitolách knihy Pušíci jsou tady jsme svědky převracení řady našich dosavadních hodnot. Co se nám zpočátku zdálo neslušné a odpuzující, je ve výsledku humorné a milé. Rodina pušíků se stejně nakonec (bohužel, či naštěstí?) podobá té naší, lidské. Tak či onak, označení pušík zůstává synonymem prasete a jako nadávku by to nepochopil asi jen pušík samotný.

A proč by si čtenáři měli pušíky zamilovat? V čem spočívá jejich kouzlo? Proč jsou odpudivé věci úspěšné a na čem je založeno velké dobrodružství prvního dílu, po jehož přečtení budeme shánět další pokračování? Nejlépe by to možná uměl vysvětlit výrobce hraček, který předvídá vkus zákazníků daleko dopředu. Zdalipak by zmínil i řadu protiřečících si skutků a motivů, kterých je kniha plná? Tak třeba: pušíci jsou velmi líní (přestože vládnou neuvěřitelnou fyzickou sílou) a mají rádi zkažený vzduch. Někteří z nich se nekoupali téměř sto let. Dostatečnou zápletkou tedy je poslat je (paradoxně na základě jejich dobrovolného rozhodnutí) k moři, s plnými kufry (sami je dokázali sbalit) na čerstvý vzduch, rovnou do slaných vln. Ohrožení života nejmenšího člena rodiny partu tvorů pod hemžícím se hejnem much stmelí na hodně dlouhou dobu dopředu. Líbivý je i podivný (živý) dopravní prostředek, pomocí kterého se pušíci po světě přesouvají. Nechybí podrobný recept na upečení smradlavého dortu, a jak už bývá pravidlem téměř v každé současné knížce pro menší děti, několik znalostních otázek na závěr knihy.

Pušíci jsou tady patří mezi literaturu oddechovou, jednoduše a velmi stručně odvyprávěnou, která si neklade za cíl nic jiného než chvilkové pobavení. Nutno přiznat, že zábavné a trefné jsou i ilustrace k příběhu, kniha se bude začínajícím čtenářům dobře číst i prohlížet. Doufejme, že trochu té uvolněné morálky děti povzbudí k četbě a přispěje k tomu, že pro ně čtení nebude znamenat nudu. Cesta k Dostojevskému či Shakespearovi bývá dlouhá a trnitá a její začátky se holt někdy klikatí skrz hejna much v Zaprášené Lhotě.