Česká science fiction na tom nebyla v letech po roce 1989, především díky nástupu dravé fantasy, dobře. V poslední době se však zdá, že se situace mění. I díky edici Pevnost (objevilo se zde hned několik zajímavých sci-fi, často z Ceny Karla Čapka, ale i z vlastních zdrojů, což je docela překvapivé na časopis, který se orientuje hlavně na fantasy) se do čtenářského povědomí vrátil Josef Pecinovský, po úspěších v několika antologiích završila svůj velký návrat Vilma Kadlečková hned dvěma díly svého Mycelia, soustavnější péče se dostává Šlechtovu oggerdovskému cyklu, výraznou osobností se začal stávat Jan Kotouč a překvapením roku 2012 byl román Edity Dufkové Zpráva z Hádu. To vše trochu vyvrací tvrzení, že tu sci-fi káru táhnou jen autoři starší, výjimečně střední generace.

Dalším důkazem vzestupu žánru je první díl cyklu Algor autorské dvojice Jan Hlávka – Jana Vybíralová. Jan Hlávka (nar. 1979) si již udělal jméno romány ze série Agent JFK (podle mnohých se jednalo o jedny z nejtemnějších a nejoriginálnějších příspěvků do série), ale také řadou svérázných povídek ze světa Star Treku (především Odplatou, krutou hříčkou s očekáváním skalních trekkies). S Janou Vybíralovou (nar. 1981) spojili síly nejprve ve fantasy Dračice (2010) a posléze v několika povídkách (opět ze světa Star Treku). Cyklus Algor je zatím jejich nejambicióznějším dílem – především z hlediska rozsahu.

První díl, Mráz a hry, se hlásí k subžánru space opery (nakladatelství Brokilon jím otevírá novou edici Evropská space opera). Ten si prošel mnoha definicemi, ale v současné době je pro většinu českých čtenářů rozhodující podobnost s rozmáchlými eposy, jako je Duna Franka Herberta, Kantos Hyperionu Dana Simmonse nebo ambiciózní sága Alastaira Reynoldse započatá románem Odhalený vesmír. Oproti těmto dílům je však román Mráz a hry mnohem více soustředěný na děj; v tom připomíná spíše populární romány Davida Webera (z nichž silně čerpá již zmíněný Jan Kotouč) či starší podoby space opery zaměřené čistě na vesmírná dobrodružství, nikoliv na aplikaci propracovaných konceptů (ekologie a mýtus předurčení v Duně, historie sci-fi jako celku v Kantosu).

Děj je rozdělen do (zatím) tří linií, z nichž každá je zaměřena na jednu planetu (a společenské zřízení; v jejich rozdílech však hlubší smysl hledat netřeba, jedná se o zábavná schémata sloužící především profilaci a snadnější identifikaci „dobrých“ a „zlých“). Viridiánská princezna je donucena ke sňatku s císařem nehostinné, ale vojensky silné planety Algor a musí se vypořádat s novými zvyklostmi i útoky na svůj život. Na planetě Menabaran se po volbách dostává k moci populistický politik, kterého může ohrozit psychicky narušená dívka se schopností nazírat do budoucnosti. A na Viridianu se musí mladý král a jeho šéf tajné služby vyrovnat s náhlou změnou zahraničněpolitických priorit a vztahů...

Oba autory je třeba pochválit za jistotu, s jakou se pohybují mezi trojicí odlišných dějových vzorců. Algorská linie je klasický akční příběh o cizinci v cizí zemi, menabaranská konspirační thriller a viridiánská zase politické drama (s tušením romance mezi císařem a princeznou). Ani jedna z linií přitom co do zajímavosti nezaostává, i když vzhledem k počtu výrazných postav (a rozsahu) je přeci jen posledně zmiňovaná trochu stranou zájmu, menabaranská pak obsahuje řadu příslibů do budoucna (včetně rozšíření děje na další planety) a algorská boduje sympatickou princeznou a hlavně jednotkou jejích strážců.

Na té je přitom dobře vidět, že oba autoři patří k fanouškům Malazské knihy padlých Stevena Eriksona (věnovali jí i článek na webu časopisu XB-1), v níž právě vojenské jednotky (a bratrstva) hrají velkou roli. Bylo by ovšem chybou od Algoru očekávat akční orgie. V celé knize dojde ke dvěma velkým akčním scénám (útěk z Menabaranu a pokus o atentát na Algoru). Děj je posouván především píděním se postav po informacích, které jim umožní přežít v nepřátelském prostředí či pochopit plány nepřátel. Důraz je tedy kladen na pečlivě vystavěné scény opírající se o svižné dialogy.

Čímž oba autoři jaksi vracejí do hry jeden z původních významů subžánru. Označení „vesmírná opera“ pochopitelně původně odkazovalo k „soap opeře“, a bylo tedy označením pejorativním. Z předchozích řádků je však doufám jasné, že Mráz a hry je povedená, napínavá, vygradovaná a vůbec poctivě napsaná kniha. Její „operovost“ je zhruba stejná, jako když se tento termín aplikoval na seriál Tudorovci – i ten se držel především interiérů a sázel na slovní konfrontace víc než na ty silové. A vycházelo mu to. Hlávka s Vybíralovou si navíc velice dobře uvědomují, jak silnou zbraní je tajemná minulost zásadních postav (major Reed např.).

Kniha Mráz a hry díky tomu zůstává poněkud chudší v rovině prostředí (z celého jeho vesmíru známe v podstatě jen tři planety a mluví se o čtvrté, stejně vágní přehled máme o jeho historii), ale o to silněji máme po dočtení vytvořený vztah k postavám. A na ono cestování a výraznější akční (ba až bitevní) scény dojde vzhledem ke směřování jednotlivých linií v dalších knihách. Pak bude zajímavé sledovat, jak si s výzvou v podobě vesmírných střetů autoři poradí. Už nyní však dokázali obsadit trůn dějově rozmáchlých sci-fi románů, který u nás kdysi náhle obsadil a pak stejně náhle opustil Richard Šusta (Narka, Dotek nulačasu).