Rozhovor s nizozemským překladatelem z francouzštiny Martinem de Haanem

Martin de Haan (1966) se stal laureátem Překladatelské ceny Nizozemského literárního fondu 2013 (Letterenfonds Vertaalprijs). Po studiu francouzštiny a literární vědy na Leidenské univerzitě zahájil svou překladatelskou dráhu roku 1994 sonety Raymonda Queneaua. Za téměř dvacet let má na kontě díla klasických autorů, jako je Diderot, Constant, Zola a Proust, jakož i současných literárních veličin: Houellebecq, Kundera, Jauffret, Echenoz. S kolegou Rokusem Hofstedem vede překladatelský blog Hof/Haan. Společně s Hofstedem a Janem Pieterem van der Sterre překládali a redigovali edici krátkých francouzských textů Perlouses nakladatelství Voetnoot (pozn. překl.: které později založilo podle téhož modelu edici Moldaviet věnovanou české literatuře). Nizozemský literární fond neoceňuje jen literární kvalitu jeho překladů z francouzštiny, ale i jeho zásluhy o lepší povědomí o literárním překladu. V letech 2009–2013 byl předsedou Evropské překladatelské rady (CEATL), k překládání a překladové literatuře se vyjadřuje písemně i ústně na nejrůznějších fórech. „V tom ohledu jsem v terminologii Nizozemského literárního fondu skutečný kulturní prostředník.“

Frank Meester: Nejsi „kulturní prostředník“ hlavně proto, že děláš tak krásné překlady?
Martin de Haan: To samozřejmě doufám. Domnívám se, že dobrý překlad skutečně zprostředkuje styk mezi kulturami. Překladatel nestěhuje text z jednoho místa na druhé, ne, on musí text znovu přivést k životu, aby rezonoval v jiné kultuře. Překládání je z podstaty znovutvoření. Překladatel vytváří něco nového a obohacuje tím svůj jazyk.

Frank Meester: Takže proto má smysl překládat klasické knihy stále znovu?
Martin de Haan: Přesně tak. Ne proto, že by překlady stárly, jak říkají někteří lidé. Překlad není odpad. Proč by měl být překlad ,hladký‘ nebo ,čtivý‘, jestliže originál tak už dávno nepůsobí nebo ani nikdy nepůsobil? Sklon všechno ,znormalizovat‘ se mi nelíbí. Podle mého názoru má překladatel vyjádřit něco cizorodého tím, že posune hranice svého jazyka. Říkal to ostatně už Proust: jazyk lze obhajovat jedině tím, že ho napadneme.
V Elementárních částicích Michela Houellebecqa píše jeden z hrdinů článek o svých zážitcích z erotického klubu. Stylově je to jakási parodie na článek z francouzského kulturně společenského listu: květnatý, nabubřelý, intelektuálský blábol. Ve Francii to není žádná vzácnost, ale v nizozemštině by doslovný překlad nebyl rozpoznatelný jako parodie. A tak jsem to mírně zvýraznil tím, že jsem v nizozemštině navodil bombastický tón pomocí slov latinského původu.

Frank Meester: Proč jsou překlady důležité? Není lepší, aby se víc lidí naučilo cizí jazyky?
Martin de Haan: Nizozemský čtenář, který se domnívá, že umí dobře číst anglicky, přichází aspoň o třicet procent. Já žiju ve Francii a překládám už léta francouzské knihy, ale ani já nerozumím francouzskému textu bez slovníku stoprocentně. Překladatelé jsou nejlepší čtenáři. Hloubají o stylu, významu, o pozadí. To všechno je v překladu zapracované. Ale je tu ještě něco: překlady dodávají originálu další vrstvu. Překladatele lze porovnat s hudebníkem. Provádí existující skladbu ve vlastní verzi.
Nesmíme také zapomínat, že překlady mnohdy podnítily literární vývoj. Milan Kundera miluje Rabelaise, ale v jednom eseji poznamenává, že tento francouzský spisovatel z 15. století pro něj především znamená českého Rabelaise z třicátých let minulého století.

Frank Meester: Jsi dvorní překladatel Milana Kundery a Michela Houellebecqa. Je kontakt s nimi pro tvou překladatelskou práci důležitý?
Martin de Haan: Oba je znám a skutečně se domnívám, že díky tomu jejich dílo lépe chápu. To ovšem neznamená, že bych s nimi ve všem souhlasil. V Houellebecqově díle lze vystopovat dvě tendence: lyrickou, hledání lásky, a na druhé straně humoristické a relativizující sklony. On sám je přesvědčený, že by měl to relativizování a humor překonat. Ale bohudík se mu to nedaří. Snad jen v krátkém filmu La Rivière (Řeka), o ostrově se samými nahými ženami, které se neustále vzájemně hladí a dotýkají. To je opravdu sentimentální kýč. Ovšem Houellebecq je s tím filmem velmi spokojený.

Frank Meester: Držíš se jako překladatel originálu, nebo dáváš přednost krásné nizozemštině?
Martin de Haan: Podle mého názoru není nutné volit jedno, nebo druhé. Snažím se o obojí. A toho se dá docílit tím, že se zaměřím především na formu. Když člověk chytí správnou formu a tón, přijde obsah už sám. Můžeme ovšem zachovávat co nejvíc obsah za cenu toho, že je překlad toporný, ale pokud je originál stylově vytříbený, do jaké míry se dá říct, že se tím držíme výchozího textu?
Dobrý překladatel vnímá text jako prostor, v němž se dá přecházet sem a tam. To je nezbytně nutné, protože začátek chápeme jinak, když jsme přečetli konec, a konec chápeme jinak, když jsme si přečetli podruhé začátek. A tak dál. Takže to pochopení nesouvisí jen s obsahem, ale i s formou. Spisovatel některá slova nebo vzorce opakuje. To si uvědomíme teprve tehdy, když párkrát projdeme sem a tam.

Frank Meester: Překládáš také společně s Rokusem Hofstedem. Procházet tím prostorem ve dvou asi není snadné.
Martin de Haan: V každém případě to stojí mnohem víc času. Přeložíme oba kus knihy, překlad si pak vyměníme a vzájemně na něm pracujeme. A posíláme si ho tak dlouho, až jsme spokojení. Dobře se s Rokusem doplňujeme. Můj styl se točí kolem větné stavby, on má nos na volbu slov. Nepracujeme společně proto, že by to bylo snazší, ale protože tím dosáhneme lepšího výsledku. Taková spolupráce je nesmírně náročná. Nemohl bych tak dělat všechno. Poprat se s něčím sám je taky příjemné. Někdy to na mě působí úplně opojně.

Frank Meester: Překládáte teď Du côté de chez Swann, což existuje už ve dvou nizozemských překladech (C. N. Lijssen a M. E. Veenis-Pieters, Thérèse Cornips). Jakou vrstvu k tomu ještě můžete přidat vy dva?
Martin de Haan: Prousta ve francouzštině vnímáme jako mnohem čtivějšího a modernějšího než dosavadní nizozemské překlady. Souvisí to především s francouzskou stavbou vět, která umožňuje nekonečné nastavování souvětí, ale i s tónem, protože ve francouzštině to vůbec nezní nějak povzneseně a aristokraticky. Ty dva aspekty se snažíme přenést do podoby nizozemštině vlastnější, než to provedli naši předchůdci. Aniž bychom si mysleli, že vytváříme definitivní verzi. Proust získává právě tím, že existují různé verze.

Frank Meester: Jako překladatel jsi mistrem v napodobování stylů. Máš přesto i vlastní styl?
Martin de Haan: Samozřejmě. Nejzřetelněji si to uvědomuju při psaní esejů. Vím, jak stavím věty. Můj způsob psaní je stručný a jasný. Proto například často používám dvojtečku k implicitnímu vyjádření vztahu mezi dvěma částmi věty. Ale překládání mě rozhodně ovlivňuje. Někdy si při psaní říkám: teď by to chtělo trochu houellebecqovštiny. Při překládání mám taky vlastní styl, ale ten není tak patrný.

Frank Meester: S Hofstedem jste napsali pamflet Mimochodem ve výborném překladu (Overigens schitterend vertaald, pozn. překl.: ve spolupráci s Nizozemským literárním fondem), kterým jste požadovali větší uznání literárního překládání – i ze strany čtenářů a recenzentů. Jak se to dá změnit?
Martin de Haan: Skoro všechny evropské překladatelské organizace se snaží upozornit na autorství překladatele. Existuje už celá řada akcí. Na svatého Jeronýma, 30. září, je mezinárodní překladatelský den; letos jsme vytvořili e-card s hraničkou knih na posteli a s textem: „S kolika překladateli jste strávili noc?“ (pozn. překl.: česká verze). Pořádají se besedy, kde překladatelé předčítají ze své práce. Doufejme, že lidé jednou pochopí, že přeložená kniha je dílem dvou autorů.

Dodatek překladatelky:
Martin de Haan cenu převezme 13. prosince 2013 v Amsterdamu během Překladatelských dní (Literaire Vertaaldagen) – překladatelského sympozia s účastí zhruba 350 nizozemských překladatelů i zahraničních překladatelů z nizozemštiny. Cena v hodnotě 10 tisíc eur se uděluje za překladatelské dílo, střídavě nizozemskému překladateli z některého cizího jazyka a zahraničnímu překladateli z nizozemštiny (např. roku 2007 se laureátkou stala česká nederlandistka Olga Krijtová).
Fond NLF kromě toho uděluje následující překladatelské ceny (nebo se na nich podílí):
Europese Literatuurprijs (Cena evropské literatury) za nejlepší román roku přeložený do nizozemštiny z některého evropského jazyka – určená autorovi a jeho překladateli. Uděluje se na literárním festivalu Manuscripta v Amsterdamu. Na cenu navazuje pod názvem Vertalersgeluk (Překladatelské štěstí) turné pro nominované překladatele po knihkupectvích v celé zemi.
Za nejlepší překlad významného nizozemského literárního díla do světových jazyků se každé dva roky uděluje Prix des Phares du Nord (za překlad do francouzštiny), Vondel Translation Prize (za překlad do angličtiny) a Else Otten Übersetzerpreis (za překlad do němčiny).
Nejlepší překlady nizozemské poezie oceňuje Brockway Prize, na niž navazuje dílna zaměřená na překlad poezie během proslulého festivalu Poetry International, který se koná každoročně v Rotterdamu.