Čím častěji čtu dosud nevydané rukopisy nové české prózy, a dokonce i novou českou prózu vydávanou, tím více si uvědomuji, že těmi hlavními rysy, které odlišují prózu dobrou od prózy špatné, jsou jazyk, styl, jejich zvládnutí, objevnost, osobitost a pronikavost. Ani sebezávažnější téma, ani to nejhlubší poselství se před čtenářem působivě neotevře, je-li sděleno školácky, nudně, toporně, bez zvládnutí a bez osobitosti autorského jazyka. Je to nepochybně zjištění banální, přesto pro současnou českou prózu velice naléhavé – autorský styl nelze jen tak nahodit, takříkajíc odfláknout, pracovat s ním jako s čímsi až druhotným, jak jsme toho dnes bohužel až příliš často svědky. Ono se to nakonec vždy projeví a špatná próza prostě nakonec zůstane vždy jen špatnou prózou, byť předsevzetí autora směřovalo k cíli mnohem vyššímu.

Proč zde mluvím o současné české próze, když uvádíme knihu Pavla Haka napsanou francouzsky, tedy patřící daleko více do francouzského literárního a kulturního kontextu než ke kultuře české? Jistě proto, že Pavel Hak je Čech, jeho mateřským jazykem je čeština a navíc – zde se neubráním důvodu osobnímu – je to vrstevník jak můj, tak nakladatele Viktora Stoilova, který Hakův román Vomito negro vydal. A navíc: i Jovanka Šotolová, která Hakův román z francouzštiny skvěle přeložila, je autorovou vrstevnicí.

Pavel Hak není jediný český autor, který píše a který se i výrazně prosadil tvorbou v jazyce jiném – takových autorů je dnes již poměrně hodně a jsem přesvědčen, že jich bude i nadále přibývat: čeština je jazyk nepočetného čtenářstva; o kolik větší publikum může autor získat, píše-li anglicky, francouzsky, španělsky, portugalsky, italsky či německy, to snad ani není nutné připomínat.

Nedokážu posoudit Hakovu francouzštinu. Mohu říci jen to, že Hakův román v překladu Jovanky Šotolové mne jako čtenáře zcela strhl. Již dlouho jsem nečetl český beletristický text tak dobře napsaný, v němž jsou pro mne jazyk a styl těmi hlavními hrdiny. Předpokládám, že Pavel Hak nečetl důležitou knižní studii Jaroslava Durycha Rytmus české prózy, ale jsem hluboce přesvědčen, že právě Durycha, tohoto vynikajícího stylistu, by Hakův román právě svým rytmem velice zaujal. A to přesto, že sám Durych psal úplně jinak, než píše Pavel Hak. Je-li rytmus běžně uznáván jako jeden z hlavních stavebních kamenů textu básnického, Pavel Hak nás s nebývalou virtuozitou a suverenitou přesvědčuje, že může být základním kamenem i v případě textu prozaického.

Samozřejmě ovšem nemůžeme zůstat jen u jazyka a stylu, byť právě v nich je Pavel Hak skutečným mistrem. Musíme se zmínit též o celkovém sdělení románu Vomito negro, o tom, co říká nám, Čechům, v tuto chvíli, a co říká vůbec, jakémukoli čtenáři na světě. Pro nás, stále ještě tak kulturně, myšlenkově, pocitově uzavřené v české kotlině, ohraničené Šumavou, Krušnými a Jizerskými horami a Krkonošemi, ta kniha otevírá pohled do karibské oblasti, o níž toho většinou moc nevíme. Je to kniha napínavá, jistě by ji mnohý její čtenář mohl označit za literární thriller či akční román. To je ovšem podle mého názoru jen něco vnějšího. Každý čtenář bude tento román číst jinak, někdo jako příběh o nezdolné touze žít, jiný jako výpověď o tom, že násilí plodí jen další násilí, jiný zase jako literární pamflet proti současnému světu bohatých. Je to román plný lidského utrpení. Mrtvých, zabitých a umučených lidí je v něm mnoho desítek. Tato krutost, autorem exaktně zaznamenávaná, však rozhodně není samoúčelná. Není autorovou vášní líčit lidské utrpení. Právě naopak: chápu tuto knihu jako zoufalý výkřik soucitu s trpícími, jako knihu hlubokou a bolestnou. Rozumím Hakovu románu jako výpovědi o vině: obrovské, nezměrné, neodčinitelné vině, kterou se Evropané (ať už ze starého kontinentu, či z Nového světa) provinili na Afričanech, které za nevyslovitelného lidského utrpení vyvlekli z jejich světadílu na americký kontinent a ostrovy jemu přilehlé. Málokde jsem o této obrovské vině četl v románu tak jazykově a dějově strhujícím a přitom stručném. Hak ukazuje, že tato naše – neboť i my jsme Evropané – historická vina neskončila, že trvá. A plodí další a další, nová násilí. Hak vydává zprávu o tom, že naše vina nebyla odčiněna a že musíme být připraveni nést její důsledky.

Vědomí této strašné historické viny není u nás v Čechách v našem povědomí běžně přítomno. Pavel Hak by ho pravděpodobně románově nezpracoval, kdyby žil i nadále v jižních Čechách a nestal se spisovatelem píšícím francouzsky a ve Francii. Měli bychom mu být za jeho románové připomenutí i naší viny velice vděčni. Protože jenom vědomí souvislostí překračujících hranice států a světadílů nás může přivést k uvědomění si toho, kdo vlastně jsme a odkud a kam jdeme.