Pavel Hak (nar. 1962) nepatří v České republice mezi známé a zavedené autory. První román vydal až v 39 letech ve Francii, kde se usídlil po emigraci v polovině 80. let. Do současnosti vydal celkem pět knih, z nichž poslední – Vomito negro – se péčí Jovanky Šotolové a vydavatelství Torst dočkala české podoby.

Již v prvních řádcích čtenář sezná specifičnost autorova úsporného stylu, který chvílemi připomíná instrukce nebo bodový scénář, jenž se začne odvíjet kdesi v Karibiku a končí v jakési megapoli. Příběh je v podstatě banální historií sourozenecké dvojice, která se shodou okolností dostane za hranu zákona, odkud již nelze bezpečně vystoupit. Fabule by klidně mohla sloužit coby námět k béčkovému akčnímu filmu na sobotní večer, a přesto má kniha ještě další čtenářskou přitažlivost.

Jedním z jejích zdrojů je jazyk textu, který je útržkovitý a explicitní a nepřipouští zbytečné dojmy či vlastní interpretace. To umožňuje autorovi navodit atmosféru syrového a brutálního polosvěta, v němž se větší část příběhu odehrává a k němuž zbývající část odkazuje. Bez kompromisů, nevyřčených otázek a emocí. C'est la vie…

„Tu skleničku tvrdého alkoholu si dávat neměl. Potkat uprostřed noci tenhle typ ženské by rozhodilo leckterého chlapa. Blond vlasy poletující ve větru, šaty s hlubokým výstřihem, super sexy zadek k ošoustání: pořád ji vidí běžet před sebou, napospas nepředvídané krutosti zvířecích pudů.

– Zapomeň na to, řekne si znovu.

Dostane se do zácpy, pustí se po silnici k severu. Už žádná červená, provoz minimální: měl by dorazit včas, přestože nabral zpoždění. Znovu se soustředí na řízení.“

Přes úpornost, jakoby drcenou mezi zuby, se v textu vyskytují i obsáhlejší popisné pasáže, jejichž vypravěčem však není ani jeden ze sourozenecké dvojice, ale jejich otec. Člověk „starého světa“ a jeho pořádků, které nebyly o nic méně kruté než současnost, ale měly jasněji vymezené hranice a role.

Jazyk vyprávění není přes strohost a kulometnou kadenci jednotvárný ani zploštělý, jak by se při představě zmiňované akční filmové podívané mohlo zdát. Je až nepříjemně přesný a výstižný – aniž by se však díky tomu z popisu stávala bezduchá exhibice zvrácenosti a všudypřítomného násilí. Zda je, či není samoúčelné, nechť posoudí každý sám. Pohnutky, které oba hrdiny po celou dobu pohánějí, jsou u obou stejné: odhodlání přežít.

Třebaže výše uvedené může působit jako nepatřičně banální a prvoplánovité, Hakova kniha taková není a ani být nemůže. Vše je pečlivě odměřeno a vystavěno, ale přitom v poměrech, které nenavozují stav euforie ani programové skepse, ale jakési těkající nervozity. Ona čtenářská přitažlivost postrádá kalkul – ač příběh plyne kvapem, nejde o ladné obkružování tanečního sálu, ale o přískoky ischiasem stiženého tanečníka. Absence reálií, celkově nejasné dějové ukotvení a zdůraznění některých aspektů soudobé společnosti do extrémních podob nelákají k sebeprojekci ani k identifikaci s některou z postav. Závěrečná pasáž, ne nepodobná střílečkám z dřevních dob počítačových her, může skončit jakkoliv. Počet mrtvol není ostatně nikde evidován.

Při čtení jsem si mimoděk vzpomněl na postapokalyptickou McCarthyho Cestu či na rozklad společnosti popsaný několikrát Houellebecquem.

Zda je užití českého jména Rypl pro jednu z postav závěrečného čtvrtého dějství náhoda, nebo jde o záměrný hypertextový odkaz na antihrdinu Kohoutovy Hvězdné hodiny vrahů, je otázka čistě akademická. Podobné je to i s překladem názvu knihy. Ta stojí za přečtení a bylo by příjemné, kdyby čeští čtenáři dostali v budoucnu šanci seznámit se i s dalšími Hakovými díly.