Moritz a Vea si po letech manželství zevšedněli, ale chtějí to zkusit ještě jednou, znovu od začátku. Se třemi školou povinnými dětmi se přestěhují na venkov plni očekávání, že tam jejich existence opět získá smysl. Představa budoucího života je to idylická a utopická zároveň. Ze skrovných úspor koupí v odlehlé vsi starou ruinu, kterou zvolna renovují – zprvu s nadšením, po celou dobu ovšem tak trochu jako Pat a Mat.

Ale co je komu po tom? Život je hra a oni si hrají na život na venkově – těmi slovy ostatně celý román začíná a jsou to i slova titulní: „Wir spielen Land“ – „Hrajeme si na venkov“. Na první pohled neokázalá románová expozice, než ji při čtení dalších stránek začneme domýšlet. „Hra“ je pro švýcarského debutanta Daniela Mezgera klíčovým slovem. Sám vystudovaný herec a autor divadelních her pátrá po hranicích, kam až lze ve výkladu tohoto slova zajít – a přirozeně jediným nástrojem je k tomu jazyk, s nímž experimentuje: ostatně kolikrát už jste slyšeli spojení „hrát si na venkov“? Připomíná to dětské hry, především hru na schovávanou – a ne náhodou, i tady se postavy skrývají, nejvíce samy před sebou.

Existuje opravdu i to, co ještě nebylo vysloveno? Není to také jenom hra? Tato otázka je nastolena v souvislosti se vztahem Moritze, otce rodiny, a Christine, ženy vesnického učitele. Vzájemně opětovaný cit, který se mezi oběma probouzí, je, anebo není, když se o něm nemluví? Konstituuje jazyk každou realitu?

Kromě toho úvodní věta románu také jednoznačně deklaruje vypravěčskou perspektivu, další z Mezgerových jazykových experimentů – román je originálně vyprávěn v první osobě množného čísla. MY, my-rodina, starší z nás, mladší z nás. Více než jména jednotlivých protagonistů jsou užívána pojmenování jejich silných stránek, a tak je otec ten, který mluví, matka ta, která mlčí. Společně jsou ti, co rozhodují. Nejstarší syn je pamětí týmu, prostřední bojovníkem, darem nejmladší dcery je, že se dovede oddaně zamilovat. Perspektiva „my“ a „ti druzí“ je jednoznačným uměleckým gestem, kterým Mezger výmluvně naznačuje, že takto se komunikovat nedá, tudíž od začátku tušíme nezdar tohoto „životního projektu“. Zprvu všichni táhnou za jeden provaz: „My chceme být my. To bylo pravidlo číslo jedna. Chceme zůstat my, chceme zůstat my mezi sebou, nechceme žádné cizáky, vetřelce, v tom jsme stejní jako místní, kteří taky nečekají, že se s nimi na cestě dáme do řeči, proč by si taky měli povídat s náplavou z města.“ Přitom bojůvky se sousedy třeba o hranici živého plotu ještě nejsou tím nejhorším. Na druhou stranu se však uskuteční i pokus o navázání přátelství, spřízněnými dušemi je mladý učitelský pár. Pravidelně se navštěvují, při senoseči všichni přiloží ruku k dílu a učitelova žena, neurotická čekatelka na vysněné mateřství, nakonec zjistí, že práce uzdravuje. Ale nejen práce, i Moritzův obdiv a opětované sympatie, které znovu rozkolísají manželský vztah Moritze a Vey. Rozklad rodinných vztahů tragicky dovrší šikana ve škole a zmizení jednoho ze synů.

Příběh, který začal velmi neškodně a jen s lehkými podtóny ironie, se dočká velmi vážného, dramatického zvratu. Až trochu nelítostně, ale velmi věrohodně líčí Daniel Mezger, jak se rodina zaplétá do stále větší krize, ačkoli se ji zarputile snaží popírat a skrývat. Demontáž jednoho velkého životního snu končí deziluzí, ale vlastně smírně, byť je závěr otevřený a přináší řadu otázek – a to jak v obecné existenciální rovině, tak vzhledem k ději románu. Nezaniká v něm však poselství knihy: řešit konflikt změnou místa nelze a nedá se ani začínat pořád a znovu od začátku, život se musí žít dál.