Bavíme-li se o emocích, obvykle intuitivně víme, o co se jedná. Opravdu je to ale tak zřejmé? Skutečnost, že existuje celá řada definic a že různí autoři emoce leckdy chápou značně odlišně, napovídá, že to tak snadné nebude. Je například strach, jedna z nejsilnějších emocí vůbec, u všech lidí stejný? Ba co víc, je strach zažívaný jediným člověkem za různých okolností vždy jedním a tímtéž strachem? A co úzkost: je úzkost před náročnou zkouškou srovnatelná s tou, jež se člověka zmocní při průchodu neosvětleným podchodem? A lze vůbec úzkost, strach a jiné emoce spolehlivě rozlišit? Aktivují se při jejich zakoušení vždy ty samé, emočně specifické mozkové obvody? A objevují se při nich stejné tělesné reakce či výrazy obličeje?

Přežitý model

Dlouho se mělo za to, že jednotlivé emoce jsou objektivní, vrozené a jasně rozlišitelné „entity“, které se projevují specifickým vzorcem fyzickým změn: „dermatoglyfem“. Tak nějak emoce chápe třeba průkopník jejich zkoumání psycholog Paul Ekman (viz například Odhalené emoce, Jan Melvil, 2015), který mimo jiné razí názor, že emoce se mimovolní aktivací konkrétních obličejových svalů promítají ve tváři, a díky tomu je lze nejen změřit, ale i bez potíží rozpoznat během komunikace. Svými názory a metodami, jež vyvinul, na mnoho desetiletí ovlivnil celý obor zkoumání emocí. Z tohoto klasického názoru na emoce při svých prvních experimentech v osmdesátých letech vycházela i tehdy ještě studentka, dnes profesorka psychologie Lisa Feldmanová Barrettová (nar. 1963). Pokusy ale nepřinášely očekávané výsledky, což mladou badatelku nejprve přimělo pochybovat o vlastních schopnostech, posléze v ní však vyklíčilo podezření, že chyba není v jejích dovednostech, nýbrž v tradičním názoru na emoce. V té době se začal rodil její konstruktivistický pohled na emoce, jenž vyvrcholil v provokativní knize Jak se tvoří emoce (How Emotions are Made, 2017) s podtitulem Lidský mozek pracuje jinak, než jsme mysleli, která se nyní dočkala i českého překladu.

Knížka je v podstatě jedním dlouhým argumentem ve prospěch teorie konstruování emocí, podle níž „emoce nejsou v člověku pevně zabudované, ale skládají se z elementárnějších částí. Nejsou univerzální, nýbrž se liší v jednotlivých kulturách. Nedochází k jejich pouhému spuštění, ale člověk si je vytváří. Vznikají jako kombinace fyzických vlastností našeho těla, přizpůsobivého mozku, který se napojuje na libovolné prostředí, v němž se rozvíjí, a naší kultury a výchovy, které nám ono prostředí poskytují. Emoce jsou skutečné, ale nikoli tak objektivně jako molekuly či neurony. Jsou skutečné v témže smyslu jako peníze: jde vlastně o iluzi – o výsledek úmluvy mezi lidmi.“ S jednotlivými „hotovými“ emocemi se tudíž nerodíme, ale v průběhu života je konstruujeme (rodíme se pouze s aparátem pro jejich tvorbu). Emoce nejsou univerzální (jejich podobnost v různých kulturách je daná spíše globalizací) a ani neexistuje jeden konkrétní „strach“ či „radost“, ale takřka nekonečné množství podob těchto emocí, jež se od sebe navzájem trochu liší. Pakliže toto vysvětlení na čtenáře napoprvé působí poněkud neintuitivně, není na tom nic zvláštního. Neintuitivní opravdu je, jak Barrettová sama přiznává, přesto je přesvědčená, že skutečnému stavu věcí odpovídá mnohem lépe než klasický model, a ve třinácti kapitolách objasňuje, proč tomu tak je i co z toho plyne.

Kořeny emocí

Stejně jako v případě každé nové či minoritní teorie je v první řadě potřeba vytvořit diskusní rámec, tedy představit teorii mainstreamovou, což je úkol prvních několika kapitol. V nich autorka zároveň poukazuje na slabiny klasického pohledu, ať už na „marné“ hledání všeobecně platných dermatoglyfů (tedy marné podle jejího názoru), tak mýtus univerzality emocí. Posléze už přechází k teorii, kterou ona sama zastává, a postupně, kostičku po kostičce, ji před čtenářem skládá dohromady. Vysvětluje význam interocepce, podíl řeči a jazyka na tvorbě emocí (kulturní přenos), mechanismus vzniku emočních konceptů i procesy, jež se během toho všeho odehrávají v mozku. 

Druhá polovina knihy zkoumá, co z předložené teorie vlastně plyne: předkládá například „nový pohled na lidskou přirozenost“, byť v tomto ohledu autorka nepřináší zas tolik nového a víceméně se dostává k odvěkému souboji příroda versus kultura. V dalších kapitolách poskytuje návod, jak ovládat vlastní emoce, objasňuje vztah mezi konstruováním (n)emocí a zdravím (autorčinými slovy je to nejspekulativnější kapitola v knize) a prizmatem své teorie zkoumá otázku „emocí a zákona“. I tady se výrazně dotýká konfliktu příroda versus kultura, vysvětluje, proč je nemožné zajistit naprosto objektivní a nezaujatý proces (člověka vždy soudí mozky osídlené různými koncepty a utvářené kulturou), a kritizuje skutečnost, že se emoční újma u soudů často nepokládá za stejně důležitou jako újma fyzická, přestože k zhoršení kvality či délky života vedou obě.

Na poměrně tenký led se se Barrettová pouští v jedné ze závěrečných kapitol, v níž zkoumá emoce non-humánních živočichů. Přestože zvířatům city a vnitřní emoční nastavení rozhodně neupírá, skutečné emoce podle ní nemají. Tento závěr bude nepochybně kontroverzní a je v protikladu proti tomu, co tvrdí mnoho biologů, od Carla Safiny po Franse de Waala. Potíž je ale v tom, že zvířata emoce, jak si je Barrettová definuje, vlastně ani mít nemohou, protože podle její definice hraje při konstruování emočních konceptů zásadní roli jazyk, respektive konkrétní výrazy pojmenovávající různé emoce, a také kulturní přenos těchto výrazů (konceptů) v populaci. Barrettová tak vlastně dokládá, že zvířata nemají lidské emoce, což už tak kontroverzní není. Nicméně to vrhá určitý stín na její teorii, která tím pádem může být platná pouze pro člověka, a je tedy otázkou, jestli se opravdu vztahuje k podstatě emocí jako takových, nebo jen k jejich lidské verzi.

Rebelka

Kniha Jak se tvoří emoce čtenáře nepochybně nenechá chladnými, ať už s teorií konstruování emocí budou souhlasit, či nikoli. Nedá se jí však upřít jistá přesvědčivost, která plyne z rozboru klasické teorie a poukázání na její nedostatky a následného pečlivého vybudování teorie alternativní. A třebaže se nejedná o téma jednoduché, autorka většinu tezí v textu hned několikrát zopakuje, což značně přispívá k jeho celkové srozumitelnosti, byť se tím poněkud nafukuje rozsah a při souvislejší četbě působí některé pasáže repetitivně.

Trochu na škodu je mučednický tón, který Barrettová při psaní zvolila a jímž lamentuje nad tím, že i když její teorie mnohem lépe ladí se skutečnou povahou emocí, mainstreamoví vědci si stále vedou svou. Vzniká tak dojem boje Davida s Goliášem, při němž přirozeně budeme fandit malému srdnatému Davidovi, avšak například počty publikací autorky v nejprestižnějších vědeckých časopisech naznačují, že ostrakizací jistě netrpí. Tento tón tak zavání jistou, ač třeba neuvědomělou manipulací se čtenářem. To se koneckonců týká i několika zbytečných podpásových útoků na badatele, jejichž myšlenky Barrettová rozporuje: příkladem budiž jakoby mimochodem uvedené Darwinovo tvrzení, že „emoční nerovnováha způsobuje kudrnatost vlasů“. Na první pohled se jedná o vtipný postřeh, humornost ale ztrácí v kontextu kapitoly, v níž Barrettová tepe Darwinův pohled na emoce, jak jej vyjádřil v knize Výraz emocí u člověka a u zvířat z roku 1872 (česky ČSAV, 1964), a pro upevnění svého tvrzení si z celku vytrhne skutečně absurdní půl druhého století starý výrok, který ovšem s cílem kritiky v podstatě nesouvisí. Pak si totiž čtenář snadno řekne: „To byl ale pitomec ten Darwin. Když se mýlil v tomhle, proč by se nemýlil i v jiných názorech na emoce?“ K podobným taktikám se naštěstí autorka příliš často neuchyluje. Pro úplnost dodejme, že s Darwinovou teorií přírodního výběru samozřejmě souhlasí a ubezpečuje, že její teorie konstruování emocí s ní je v souladu.

Navzdory určitým výtkám je Jak se tvoří emoce mimořádně zajímavou, třebaže poměrně náročnou knihou, kterou ocení psychiatři, psychologové, neurovědci, biologové i každý, kdo se chce dozvědět víc o fungování lidské mysli (a ve stručnější verzi by nepochybně zaujala mnohem širší masu čtenářů). Je sice téměř jisté, že ti všichni budou s autorkou během čtení mnohokrát polemizovat, nicméně to není nic špatného, neboť skepse je jedním z motorů vědeckého pokroku, a kdybychom racionálně nezpochybňovali zavedené i nově navrhované teorie, nikdy bychom se nemohli posunout kupředu. A to se koneckonců netýká jen vědy.