Martina Kopecká přezdívaná Rozmar je česká výtvarnice a autorka knih pro děti. Narodila se v roce 1968 v Karlových Varech a zde také prožila většinu života. Vydala knihy Toník a šuplík (2011), Čimpulák a Čapír (2012) a Veverkovic (2013). Žije střídavě v Praze a v Krušných horách. Se spisovatelkou hovořila Bohumila Adamová.

iLiteratura: V těchto dnech vychází vaše již třetí kniha. Můžete ji čtenářům krátce představit? Pro koho především je určena?
Martina Kopecká: Knížka se jmenuje Veverkovic a je určena menším dětem, tedy spíše posluchačům a začínajícím čtenářům. Veverkovic rodina bydlí v Krušných horách a z přátelství postaví pro další lesní obyvatele zábavní park. Aby se například panu Krtkovi splnil sen o létání. Jenže pak do lesa přijdou dřevorubci… Mimochodem, kdybych během psaní tušila, jak se skuteční dřevorubci posléze zachovají k mému milovanému lesu, nejspíš bych jim napsala mnohem horší osud, než je čeká v knížce.

iLiteratura: Během psaní je však autor nejednou nucen své emoce a názory potlačit, a obzvláště u literatury pro děti. V té je důležité stvořit harmonické pohádkové světy, které si čtenáři oblíbí. Ty vaše takové bezesporu jsou. Kde berete inspiraci k jejich vytváření?
Martina Kopecká: Co se prostředí příběhů týká, největší inspirací jsou mi Krušné hory. Větší část života jsem prožila v Karlových Varech, a proto je mi krajina v okolí velmi blízká. Při toulání v lese se cítím, jako bych měla každý den narozeniny. Možná, že tenhle pocit se odráží v mých knížkách. A můj muž mi nedovoluje přivést hrdiny do přílišných nesnází, těžko by to prý nesl! Dodnes vzpomíná, jak jej v dětství trápilo, když byl Robinson nemocný.

iLiteratura: V pohádkovém příběhu je naštěstí možné vyřešit zápletku kupříkladu tím, že do rána napadne hodně sněhu. Nezdá se vám však, že na rozdíl od vašich předchozích knih mají Veverkovic příliš otevřený konec? Co když budou dětští čtenáři vyžadovat pokračování?
Martina Kopecká: Máte pravdu. Jenže co by byl skutečně konec? Že všechny sežrala kuna Zuzuna? To by potom děti mohly chtít vědět, jak to bylo dál s ní. Dělám si trochu legraci, ale vždy je přece prostor pro pokračování a já si jej v knížkách vytvářím záměrně. Knížku o veverkách najdou děti pod stromečkem, tam ještě větší zpětnou vazbu nemám, ale jinak mám to štěstí, že díky internetovému způsobu prodeje dost komunikuji s rodiči čtenářů, a ano, přáli by si pokračování. A já ho mám v plánu, i s tím rizikem, že to nestihnu a první čtenáři mých knížek zatím příběhům odrostou. Snad je ocení jejich mladší sourozenci.

iLiteratura: Své knihy si sama píšete i ilustrujete. Co je pro vás obtížnější a s čím vlastně začínáte? Bylo na počátku slovo, nebo obrázek?
Martina Kopecká: Předem nevím, kam mě příběh dovede, proto nejprve napíšu celou knížku a pak ji ilustruji. Ovšem Čimpuláka s Čapírem jsem si ušila a poté napsala jejich příhody. Oni byli u toho a chodili se mnou do lesa pro nápady. A co je pro mě obtížnější? Určitě ilustrace. U psaní stačí vymyslet zápletku a příběh se začne ochotně odvíjet. V kresbě jsem samouk, a tak někdy ztěžka prošlapávám pro jiné již dávno známé cesty. Ale nesmírně mě to baví!

iLiteratura: Zábavné musí být třeba i vymýšlení jmen pro postavy příběhů. Zde se totiž může autor „vyřádit“ a  vdechnout život někomu, na koho bychom v reálném světě nenarazili: postavám jako Želmíra, Albína, Čimpulák, Čapír, Provar, Vejvar...
Martina Kopecká: Čimpulák s Čapírem byli dlouho v rodinném archivu a čekali na svou chvíli. Je to už spoustu let, kdy mě jako náplavu manžel zkoušel ze jmen pražských ostrovů. Nevědouc už kudy kam, vyhrkla jsem: „Čimpulák!“ V té době jsem ani zdaleka netušila, že jednou budu psát dětské knížky. A Čapír? To jsme jednou v dáli na poli viděli něco bílého. Možná čápa, možná papír… Ukázalo se, že to byl Čapír! Někdy pro inspiraci listuji kalendářem, ale Vejvara s Provarem jsem odposlechla v jedné krkonošské hospodě a ještě dnes se musím usmívat, když si vzpomenu, jak mi ten hospodský slang připadal směšný a jak jsem pod těmi slovy okamžitě viděla dva obry.

iLiteratura: Možná právě teď čtou rodiče či prarodiče svým posluchačům některou z vašich knížek. Vracíte se k nim také? Čtete je vy někomu?
Martina Kopecká: Ne.

iLiteratura: Své knihy a umělecké výtvory podepisuje jako Rozmar. Prozradíte, jak přezdívka vznikla?
Martina Kopecká: Začalo to filmem Jak se točí Rozmarýny, pokračovalo mou dcerou, jejíž spolužáci jí zkrátili přezdívku Rozmarýnka na Rozmar, a skončilo tím, že jsem si uvědomila, že tohle jméno mě přesně vystihuje. Kamarádi mi říkají Rozmar nebo Rozmarko a já jsem spokojená a na své křestní už neslyším.

iLiteratura: Vybavíte si svou oblíbenou knížku pro děti? Ať už z dětství, nebo z pozdějšího období?
Martina Kopecká: Jestli si vybavím? Díky vaší otázce mám v hlavě úplnou přehlídku starých přátel! Tom Sawyer, Děti z Bullerbynu, Lovci mamutů, Vlaštovky a Amazonky, Stopka a spol., mohla bych pokračovat hodně, hodně dlouho. Knížky jsem jako dítě milovala a na tom se nic nezměnilo. Neumím si své dny představit bez nich. Teprve nedávno jsem objevila příběhy Kvaka a Žbluňka od Arnolda Lobela. Absolutně mě okouzlily a staly se mým nedostižným vzorem.

iLiteratura: Jaké jsou vaše plány do budoucna? Mohou čtenáři počítat každé září s novou knihou pro děti?
Martina Kopecká: To by bylo krásné. Psát a kreslit, co víc bych si mohla přát! Jenže knížku je potřeba i vydat a u té letošní to byl mnohem větší stres, než jsem čekala. Neprozřetelně jsem věřila, že už všechna úskalí znám, jenže se vyskytly nové problémy, nedodržené termíny a další věci, kvůli nimž jsem o radost z knížky téměř přišla. Proto jsem si řekla, že si dám jednu sezonu pauzu. Ale už se mi po psaní stýská! Navíc jsem dostala nabídku ke spolupráci z jednoho velkého nakladatelství. Představa je to pěkná, že by se staral někdo jiný, nechci ale slevovat z provedení knížek, kvality papíru a podobně, proto dnes ještě nevím, jak to celé dopadne.