Francouzsky píšící autor Sami Tchak, vlastním jménem Sadamba Tcha-Koura, se narodil v roce 1960 v Togu. Na univerzitě v tamním Lomé vystudoval filozofii, vyučoval na gymnáziu a za tři roky odešel studovat sociologii na Sorbonnu do Paříže, kde v roce 1993 obhájil doktorát.

Vydal několik knih esejí, v nichž se věnoval problematice prostituce (mj. strávil sedm studijních měsíců na Kubě) a problémům ženské sexuality v rozvojovém světě. Pobýval též v Mexiku a v Kolumbii, což se později odrazilo i v jeho románové tvorbě.

Radosti a strasti černé, nikoli zlaté mládeže
Jako romanopisec Sami Tchak de facto debutoval v roce 2001 knihou Place des Fêtes (Sváteční náměstí), svébytným vhledem do na první pohled bezstarostného života mladých Afričanů v Paříži. Již toto dílo předznamenalo hlavní téma jeho tvorby, kdy se v souladu se svými profesními zájmy snaží dobrat zhoubných důsledků sexuality, která ovládne jedince a stane se jedinou náplní, hybatelem a zdrojem jeho života. Pro jedny představuje jediný prostředek k zajištění nuzné, opovrženíhodné existence, pro druhé naopak nástroj a zbraň k manipulaci a ke vzestupu na společenském žebříčku. Erotika bez lásky, radosti a potěšení si své oběti vybírá napříč všemi vrstvami, od primitivních prostitutek přes kultivované intelektuály až po příslušníky těch nejvyšších ekonomických a politických kruhů. Druhou, možná stejně frekventovanou veličinou v Tchakových knihách je pocit osamění.

Hlavními postavami románu jsou již ve Francii narozené děti přistěhovalců z černé Afriky. Na rozdíl od rodičů se nemíní spokojit s relativně zajištěnou existencí na předměstí, touží se integrovat do světa vnitřní Paříže. Mladá generace se sympaticky snaží postavit na vlastní nohy, nežehrat po vzoru svých rodičů na „nevyhovující, nedostatečnou“ sociální podporu státu. Jejich startovní čára ovšem neleží ani na nule, nýbrž daleko za ní. Není tedy divu, že pro děvčata je nejsnazší cestou prostituce, pro chlapce nejrůznější malé, tu a tam i nekalé kšeftíky, případně dohazování kunčaftů svým sestrám a sestřenicím. Prvořadým cílem je opatřit si drahé oblečení a pronajmout si garsonku, nejlépe v luxusním 8. obvodu. Jsou mladí, život je jeden velký svátek. Když dostanou chuť, pomilují se mezi sebou, tak jak to přijde, občasný incest rozhodně není na překážku milému rozptýlení. Ovšem nic není tak růžové, jak se na první pohled zdá, mezi řádky lze vytušit nijak záviděníhodné vyhlídky generace, která ztratila svoji africkou identitu, zatímco tu evropskou se jí zdaleka nepodařilo nalézt.

„Jihoamerické romány“
Děj následujících knih se přesouvá do prostředí Jižní Ameriky, atmosféra těžkne a jejich vyznění je o mnoho pesimističtější. Autor v těchto čtyřech románech opouští styl překotného, expresivního monologu ústřední postavy, která se replikami obrací přímo na čtenáře, čímž v něm vyvolává pocit dialogu, a ještě víc ho vtahuje do rozbouřené řeky vyprávění, jak tomu bylo v Place des Fêtes. Tchakův styl je v následujících dílech mnohem abstraktnější a spisovatel se vyjadřuje víceméně v rovině symbolů. Příběh zprostředkovává neutrální vypravěč neutrálním jazykem, beze spěchu a emocí. Namísto jednoduché, zřetelné výpovědi vypravěče na čtenáře čekají záhadné, nedořečené situace, k jejichž pochopení je třeba odhalovat souvislosti a skládat je k sobě.

To se týká románu Hermina, příběhu o spisovateli marně hledajícím svůj styl, a zejména La Fête des masques (Svátek masek). Převážná část tohoto komorního příběhu se odehrává v blíže neurčené jihoamerické zemi, ovládané vojenskou juntou. Hlavní hrdina Carlos přichází již poněkolikáté za prostitutkou Albertou, v níž vzbudil naději v navázání trvalejšího vztahu, který by mohl radikálně změnit chmurnou životní situaci Alberty i jejího syna. Ta doufá, že během následujícího setkání u ní doma dojde k vzájemnému sblížení. Když si odmítne vzít za svoji službu peníze a chystá se mu svěřit, Carlos si to chybně vysvětlí jako výsměch kvůli svému malému pohlavnímu údu a ženu uškrtí. Nato se domů vrátí třináctiletý syn, přijme vzniklou situaci se stoickým klidem a muži oznámí, že ho musí zabít, protože mamince slíbil, že zabije každého, kdo by jí ublížil. Carlos toto prohlášení se stejně klidnou maskou přijímá. Dokonce se snaží chlapci jeho povinnost všemožně ulehčit. Bizarní jednání se vysvětlí poté, co v těžkém, horkém vzduchu pokoje vedle Albertiny mrtvoly na posteli vypráví jejímu synovi svůj životní příběh. Příběh rodiči a sestrou sekýrovaného, týraného a ostouzeného dítěte. Slíbená smrt je poslední možnost uniknout trýznivým vzpomínkám. Potom se oba vydají na cestu za město provést naplánovanou exekuci. Úsporný, syrový styl (knížka má jen něco přes sto stránek), oproštěný od jakýchkoli emocí, umocňuje depresivní vyznění celého příběhu.

Následoval román Le Paradis des chiots (Ráj štěňat), inspirovaný Tchakovými otřesnými dojmy ze slumů jihoamerických megapolí. Příběh je zasazen do Kolumbie, země bájného Eldorada. Kdesi na periferii velkoměsta děti ulice vedou každodenní boj kamenem či mačetou: boj o přežití. Přitom sní o kousíčku naděje, která by jim aspoň na chvíli prosvětlila bezútěšnou každodenní realitu.

Na otázku, co ho vedlo k umístění čtyř románů do Latinské Ameriky, Sami Tchak uvedl hned několik důvodů. Jednak je to vysoký podíl černošského obyvatelstva na tomto kontinentu (jen v Kolumbii žije kolem 10 milionů černochů, což je víc než dvojnásobek počtu obyvatel jeho rodného Toga) a jejich poměrně nelítostné odsunutí na okraj společnosti hispánskou majoritou. Dál ho dráždí tamní paradoxy – ve státech s moderní hospodářskou infrastrukturou, budovanou a fungující na stejných základech jako ve státech euroamerické civilizace, v zemích s bohatým kulturním dědictvím a renomovanou literaturou, se lidé celkem běžně dopouštějí brutality, která je i v tolik kruté Africe myslitelná pouze během válek. Chudí z potřeby přežít prodávají své děti, v horším případě je nechávají napospas osudu; ty pak po nějaké době, přinucené shánět si samy potravu a úkryty před zimou, prolézat kanály a hromady shnilých odpadků, končí jako zablešené, prašivé existence, které smrdí, lezou po čtyřech a kňučí jako štěňata. Sociální vyděděnci pomalu začínají tvořit většinu, ghetta jsou dnes ve skutečnosti ostrůvky bohatých (převážně) bělochů, uzavřených a hlídaných za vysokými zdmi. Dalším důvodem volby tohoto prostředí pro románové příběhy je to, že Sami Tchak v některých jihoamerických zemích pobýval, a může tedy čerpat z vlastních pozorování a zkušeností.

Poslední z těchto románů jsou Filles de Mexico (Mexické holky). Název je trochu zavádějící. První třetina románu se skutečně odehrává v Mexiku, do děje zasáhne i několik tamějších lehkých dívek. Těžiště příběhu se však stěhuje do kolumbijské Bogoty. Tožský spisovatel, jemuž autor dává jméno Djibril (v české transkripci tedy Džibril), je pozván univerzitou do Ciudad de México k několika přednáškám. Ve volném čase ho přitahují nebezpečné čtvrti, kde zažívá spoustu více či méně nebezpečných příhod. Seznámí se s kolumbijskou básnířkou Deliz, která ho pozve na půl roku k sobě do Bogoty. Také tam ho přitahují obskurní části města, hampejzy, kde vedle smradlavých žebráků leží kufry plné milionů, získaných prodejem drog. Djibril se už v Mexiku (kde černošská populace téměř neexistuje) setkal s rasismem i předsudky. V jedné z veselejších scének na toto téma ho prostitutka pozve a obslouží zdarma, protože je zvědavá na nahého černocha. V Bogotě je situace mnohem vyhrocenější. Černoši stejně jako původní indiánští obyvatelé spolu s pestrou paletou míšenců žijí v opovržení na okraji společnosti, tvořené vesměs potomky španělských dobyvatelů. Akce vyvolává reakci, a tak obyvatelé černé pleti Hispanoameričany vášnivě nenávidí.

Jedna zajímavost – na Tchakových fotografických portrétech si nemůžeme nevšimnout rituálních jizev na tvářích a kořeni nosu. Djibril, autorovo alter ego, je má pochopitelně též. Stávají se terčem zájmu, ale i posměšků. Jeden z obyvatel Bogoty se ptá, k čemu vlastně slouží, a dozvídá se (spolu s ním i čtenář), že jelikož v Africe neexistují občanské průkazy, tato znamení slouží k identifikaci obyvatel. Během masakrů ve Rwandě bohužel výborně posloužila vražedným komandům…

Návrat do rodné Afriky
Děj zatím posledního Tchakova románu Al Capone le Malien (Al Capone Malijský) se odehrává v poušti mezi Ghanou a malijskou metropolí Bamakem. Autor v něm očima francouzského novináře popisuje prohlubující se rozkol mezi tradiční, po staletí stabilní rodovou organizací společnosti (v současnosti fungující již jen v primitivních podmínkách venkova) a novodobou, postkoloniální, nadnárodní politicko-ekonomickou mafiánskou strukturou, která dnes zastřešuje a určuje veškeré dění v zemích rovníkové Afriky. Protikladnou podstatu protagonistů obou táborů autor relativizuje – stařešina rodu není tak „čistý“, jak se snaží vypadat, a mafiánští bossové se chovají podobně jako Juraj Jánošík – z pohádkového bohatství nabytého kolosálními podvody štědře rozhazují balíky stoeurových bankovek potřebným.

Smutné sociologické sondy
Tchakovy romány nejsou postavené na košatém ději, chytlavých příbězích ani na hlubokém niterném sondování postav. Autor naopak zkoumá, jak se lidské povahy projevují navenek, jak ovlivňují mezilidské vztahy a postavení jedince ve společnosti. Zajímá ho, jak určitá konstelace prostředí, výchovy a zděděných i prožitých zkušeností uvolňuje dosud zasuté živočišné, pudové vrstvy duše (k nimž patří především, ovšem nejen, sexualita). Síla těchto knih spočívá v Tchakově dokonalé znalosti prostředí i místního obyvatelstva, a tak jsou jeho hrdinové přirození a uvěřitelní, stejně tak se nepohybují v laciných papundeklových kulisách. I když leitmotiv jeho děl zůstává stejný, autor nenudí, v každém novém díle přichází s jiným pohledem.

Proč se vůbec Sami Tchak začal věnovat beletrii? Vysvětluje to touhou popsat společnost a zejména vliv sexuality na ni, a to jinak, než dosud činil v odborných pracích. V moc literatury změnit bolesti a nemoci lidstva však nevěří. I když se beletristické dílo dostane k většímu počtu čtenářů, bude podle něj vždy považováno především za fikci, nahlíženo spíš z umělecké a kulturní roviny než z politicko-filozofických hledisek. Tomuto pohledu čtenářů nahrává i skutečnost, že spisovatel-umělec v dnešní době, i když se aktivně pohybuje mezi těmi, jejichž bídný život popisuje, nikdy do jejich řad úplně nezapadne: vždy bude patřit k vyšším, majetnějším vrstvám. Tuto pozici nemůže opustit už proto, že tak má možnost publikovat v renomovaném nakladatelství, že se potřebuje vzdělávat, že touží dále cestovat, aby našel nové náměty a poznal nová prostředí.

Bibliografie:  

Pod jménem Sadamba TCHA-KOURA
Femme infidèle (Nevěrná žena), román, 1988, Lomé, Nouvelles Editions Africaines
Formation d’une élite paysanne au Burkina Faso (Utváření venkovských elit v Burkině Faso), esej, 1995, Paris, L’Harmattan

Pod jménem Sami TCHAK
Eseje
La Sexualité féminine en Afrique, (Ženská sexualita v Africe), 1999, Paris, L’Harmattan
La Prostitution à Cuba, (Prostituce na Kubě), 1999, Paris, L’Harmattan
L’Afrique à l’épreuve du sida, (Afrika zkoušená AIDSem), 2000, Paris, L’Harmattan

Romány
Place des Fêtes, (Sváteční náměstí), 2001, Paris, Gallimard 
Hermina, 2003, Paris, Gallimard
La Fête des masques, (Svátek masek), 2004, Paris, Gallimard
Le Paradis des chiots, (Ráj štěňat), 2006, Paris, Mercure de France, cena Ahmada Kouroumy
Filles de Mexico, (Mexické holky), 2008, Mercure de France
Al Capone le Malien, (Al Capone Malijský), 2011, Mercure de France

Knihy Samiho Tchaka byly přeloženy do němčiny, španělštiny a italštiny.