Dějiny I. Kniha I–II, Arista – Baset – Maitrea, Praha, 2008 (Antická knihovna, 78), 216 s.
Dějiny II. Kniha III–V, Arista – Maitrea – TeMi CZ, Praha, 2009 (Antická knihovna, 79), 319 s.
Dějiny III. Kniha VI–XVIII, Arista – Baset, Praha, 2011 (Antická knihovna, 80), 415 s.
Dějiny IV. Kniha XIX–XXXIX, Arista – Baset, Praha, 2012 (Antická knihovna, 81), 423 s.

Polybios, jediný helénistický historik, jehož dílo se aspoň částečně dochovalo jakor souvislý text ve středověkých rukopisech, se nikdy netěšil přílišné pozornosti překladatelů. Jedním z důvodů bezpochyby bylo, že „se narodil příliš pozdě na to, aby byl klasikem, příliš brzy na to, aby byl klasicistou.“¹ Sám Polybios nepovažoval styl za nejdůležitější součást historického díla (XVI,17,10), ale již Dionýsios Halikarnásský ho za to kritizoval s tím, že jeho dílo nikdo nepřečte do konce (De compositione verborum, 4). Polybiův neuhlazený a repetitivní styl je také bezpochyby hlavní příčinou toho, že ze čtyřiceti knih jeho díla se v úplnosti dochovalo jen prvních pět. Naštěstí se zachovalo značné množství zlomků, z nichž většina pochází z byzantských výpisků, jednak z tzv. Excerpta antiqua, jednak z částí „O poselstvech“ a „O ctnostech a nectnostech“ z encyklopedie kompilované pod patronací byzantského císaře Konstantina Porfyrogennéta. Důsledkem je samozřejmě zaměření většiny zlomků na diplomacii nebo charakteristiku významných osobností, takže naše představy o Polybiově díle mohou být poněkud zkresleny.²

Přes výše zmíněné nedostatky mělo jeho dílo velký ohlas v antice, především v Římě,³ i mezi pozdějšími historiky. Jeho Dějiny zůstávají (i díky tomu, že patřily k hlavním pramenům Liviovým) základním zdrojem informací o dějinách helénistického Řecka.⁴ Do češtiny z nich byly dosud převedeny jen nepatrné části v obou svazcích publikace Antika v dokumentech, nepočítáme-li antikvární překlad první knihy Františkem Dulou z let 1905–1906. Tato mezera, jedna z nejcitelnějších, s nimiž se čeští zájemci o antické dějiny museli potýkat, je nyní zaplněna díky úsilí prof. Pavla Olivy, a české publikum tak již není odkázáno jen na překlady do angličtiny, francouzštiny, italštiny, japonštiny, maďarštiny, němčiny, polštiny, portugalštiny, rumunštiny, ruštiny nebo španělštiny.⁵

Spíše než hodnotit první kompletní český překlad obecně s přihlédnutím k modernímu polybiovskému bádání si tato recenze klade za cíl pomocí dílčích sond prozkoumat ho v detailech a upozornit ostatní filology na věcné jednotlivosti překladu a poznámkového aparátu, které mohly být vylepšeny během redigování, ať už jde o výklad jednotlivých míst, nebo chyby způsobené nedostatečnou redakcí textu. Pro větší přesnost budou uváděny odkazy na věty originálu, nikoli na strany českého překladu.

Předmluva k prvnímu svazku čtenářům stručně představuje Polybiův život, stav dochování jeho díla a jeho názory na historio­grafickou práci. Předmluvy k ostatním dílům se omezují na sumarizování obsahu příslušných knih a let, o nichž knihy pojednávají. Například Polybiovy názory o kauzalitě, o pragmatické historii,⁶ o cyklickém střídání ústav⁷  či o jeho předchůdcích by mohly být pojednány ve větší šíři. Polybios koneckonců psal své dílo pro „hloubavé čtenáře“ a ti méně hloubaví by se mohli pocvičit v přeskakování.

Překlad je na možnosti dané originálem maximálně uhlazený a čtivý. Překladatel se zjevně snažil Polybiův text učinit co nejsrozumitelnějším a v tomto ohledu jednoznačně uspěl. Nejsnáze se o tom může čtenář přesvěd­čit srovnáním překladu kapitoly XXXVIII,19a s Češkovým překladem téhož textu, Ammiana Marcellina XXIV,2,14–17 (Praha 2002 [Antická knihovna, 69], s. 404–405), který na uživatele klade mnohem větší nároky. Překladatel se také nebojí používat pro Polybiovy neologismy stylisticky odpovídající české ekvivalenty (srov. např. IV,32,6: „Lakedaimoňané byli ... v pohodě“) či přejatá slova jako „pragmatický“ (např. I,2,8; IX,2,4), „kontribuce“ (III,13,1) nebo „averze“ (XXX,29,7), čímž dodává překladu velmi žádoucí modernost.

Počet zkreslení v překladu je vzhledem k délce a obtížnosti přeloženého textu zanedbatelný, a navíc nejsou nikdy zásadní, s výjimkou vynechání překladu kapitoly VI,16 pojednávající o hranicích pravomocí senátu a o tribunech lidu. Překladatel přitom na tuto kapitolu nezapomněl, což je patrné z toho, že k ní přičinil vysvětlující poznámku (srov. sv. III, s. 360). Jinak se omyly vesměs omezují na interpretaci jednotlivých slov. Jedním takovým místem může být III,117,9, kde konzul Terentius Varro uděluje taktické pokyny římským vojákům zanechaným před bitvou u Cann v římském táboře, jejichž úkolem bylo napadnout Hannibalův tábor, bude-li to možné. Originál: ἐὰν δὲ προϊδόμενος [sc. Ἀννίβας] τὸ μέλλον ἀπολίπῃ φυλακὴν ἀξιόχρεων, πρὸς ἐλάττους αὐτοῖς ὁ περὶ τῶν ὅλων γένηται κίνδυνος je přeložen takto: „Jestliže však nepřítel bude s tímto nebezpečím počítat a zanechá tam [v táboře] silnou posádku, měli s ní, která nedosáhne jejich počtu, svést Římané rozhodný boj.“ Originál sice k této interpretaci vybízí, přesto je však závěr dosti paradoxní. Spíše se zdá, že slovem αὐτοῖς Polybios mínil vojáky bojující v hlavním střetu; smysl pak je: „Jestliže však nepřítel bude s tímto nebezpečím počítat a zanechá tam [v táboře] silnou posádku, budou vojáci v hlavní bitvě bojovat proti menšímu počtu nepřátel.“

V IV,70,3 je obrat τῆς Ἀρκαδίας ἐπὶ τοῖς πρὸς δυσμὰς πέρασι přeložen jako „Leží [Psófis] ve vnitrozemí celého Peloponnésu na západním pobřeží Arkadie...“, ale význam je jistě „na západním okraji Arkadie.“ V XXXIV,12,4 je δίπλεθρον omylem přeloženo jako „dvě stopy“ místo „dvě stě stop“. V XXXVIII,7,4 obrat ὁ Γολόσσης ἀφελῶς ἔχων Νομα­δικῷ τινι τρόπῳ možná naráží na Gulusův oděv, jak navrhuje překladatel („jenž měl na sobě prostý numidský oděv“), ale možností by bylo spíše „s jakousi bezelstností numidského ražení“. V XXXVIII,11,6 bych pak κατεγνωκότες vyložil spíše „neboť poznali“ než „aby oznámili“. V XXXVIII,18,8 je ἐπὶ τὸ καταλειπόμενον ἦλθεν ὥσπερ ἀγαθὸς παλαιστής přeloženo: „Objevil se jako zkušený zápasník, aby zasadil ránu z milosti“; nemohl by originál spíše znamenat „jako zkušený zápasník se uchýlil k poslední zbývající možnosti“? Konečně v XXXVIII,21,3 je originál ἀνδρός ἐστι μεγάλου καὶ τελείου καὶ συλλήβδην ἀξίου μνήμης přeložen, jako by v něm stálo ἄξιον: „svědčí o velikosti a zralosti tohoto muže a zaslouží si zkrátka, abych jeho slova připomněl“ místo „je známkou velikého, zralého a zkrátka pamětihodného muže“.

Několikrát se také objeví vlastní jména neodpovídající originálu. Kupříkladu v XIV,7,5 je τῶν δὲ Κελτιβήρων αὐτοῖς ἀπαντησάντων περὶ τὴν Ἄββαν, οἵτινες ἐτύγχανον ὑπὸ τῶν Καρχηδονίων ἐξενολογημένοι přeloženo: „když se však nedaleko Abby setkali s Keltibéry, kteří Kartagiňany najali jako žoldnéře“. Překlad tak zaměňuje role Kartagiňanů a Keltibérů. Podobně v XV,4,3 stojí chybně „Římané“ místo správného „Féničané“; v XX,8,1 je přízvisko „Veliký“ omylem přiřčeno Achaiovi místo Antiochovi; v XXIII,3,6 je omylem „kvůli Filipovi“ místo „kvůli Démétriovi“; ve XXIII,4,14 je δεῖ τὴν πόλιν τῶν Λακεδαι­μονίων πολιτεύειν μετὰ τῶν Ἀχαιῶν přeloženo jako „Achájové mají zůstat členy achájského spolku“. Konečně v XXX,7,10 je v překladu omylem „Diomédés“ místo správného „Diomedón“, uvedeného v poznámce.

Jak již bylo uvedeno výše, zjednodušení Polybiova textu je naprosto legitimní technikou. V některých místech se však objevují výrazné vynechávky; omezíme se tu na příklady z posledních dvou knih. V XXXVIII,1,2 nejsou přeložena slova καὶ τὴν ἔννοιαν ταύτην ὡς τοῖς καθ᾽ ἡμᾶς γεγονόσιν; v XXXVIII,7,5 μηδεμίαν ἔχων ἀνάγκην; v XXXVIII,8,1 ὁ Πόπλιος; v XXXVIII,11,9 τοῖς ὄχλοις; v XXXVIII,17,2 μετὰ πάσης ὕβρεως; v XXXVII,17,6 τὸ σφέτερον συμφέρον; v XXXIX,3,4 διὰ πλειόνων.

V překladu se občas vyskytnou i na pohled nepříjemné tiskové chyby, např. „Panópos“ (místo „Parópos“, jak je správně uvedeno v poznámce; I,24,4); „Tísamenés“ (místo „Tísa­menos“; II,41,3); „povinnosrí“ (IV,18,2); „zpúsobem“ (IV,82,3); „za manželka“ (XI,34,9); „obnovvil“ (XXII,3,5). Do této kategorie by se dala zařadit i ojedinělá chyba v číslici: v XXII,2 má překlad „v době 48. olympiady“ místo „v době 148. olympiady“ – originál má κατὰ τὴν ὀγδόην καὶ μ´ ὀλυμπιάδα πρὸς ταῖς ρ´. Na mnoha místech překladu také chybí čárky před „a“ (touto chybou trpí i poznámkový aparát); asi nejcitelněji je tento nedostatek patrný v V,73,15 („Současně obránci Pednélissu napadli ty, co zůstali v táboře a vyhnali je odtud“).

Přesuňme nyní svou pozornost k poznámkovému aparátu, jímž jsou všechny svazky vybaveny. Obecně jej lze jen doporučit; je navýsost užitečnou pomůckou, soustředí se na doplnění vnitřních odkazů, datací a moder­ních názvů Polybiem zmíněných lokalit, občas také varuje před Polybiovou podjatostí. Zvláštní dopo­ručení si zaslouží unikátní komentář k II,4,6. Věcných chyb se v poznámkovém aparátu vysky­tuje minimum; je snad třeba zmínit komentář k II,16,3, že Umbro­vé „sídlili na území mezi Tiberem a Alpami“ (místo správného „Ape­ninami“), nebo poznámku k XXIII,12,3, v níž je Filo­poimén označen za achájského krále. V poznámce k XXIX,6,1 je krétský vyjednavač Kydás přejme­nován na Kydóna. Některé další věcné chyby jsou s příkladnou pečlivostí opraveny v pozdějších svazcích, srov. např. poznámku k V,93,10.

Všechny recenzované svazky bohužel trpí ne právě řídkými matoucími chybami způsobenými nedostatečnou redakční kontrolou. Relativně časté je mylné uvedení odstavce, k němuž se poznámka vztahuje. Poznámka k II,19,2 patří k II,19,12; komentáře k III,36,3 a 4 patří k III,37,3 a 4; poznámka k V,14,1 pak k V,15,7. Komentář hlásící se k XII,12,4 by měl odkazovat na XII,12a,2. Poznámka odkazující na XXXII,18,3 patří ve skutečnosti k XXXII,15,3. Chyb tohoto druhu se dá najít ještě mnohem více, byť nebývají tak křiklavé.

Nedostatečné redakci lze přiřknout i občasné chyby v číslicích; tak v poznámce k IV,2,8 je chybně datován počátek vlády kappadockého krále Ariaratha IV. zhruba do roku 200 místo zhruba 220; v poznámce k IV,63,7 je citován Thúkýdidés IX,106,2 místo III,106,2. V poznámce k XXXIII,1,5 je chybně datována praetura Aula Postumia (konzula roku 151) do roku 188 místo 155, a v poznámce k XXXVIII,8,4 je jako hmotnost deseti talentů udáno 26,2 kg namísto 262 kg. Několikrát se objeví i posun událostí o století: v poznámce k V,107,4 se dočteme, že válka proti Achaiovi zahájená na jaře roku 216 skončila až v roce 113 (místo 213); v poznámce k XII,25f,3 je bitva u Leukter datována do roku 471 místo 371; ovládnutí Koilé Sýrie Antigonem Monofthal­mem komentář k XXVIII,20,7 datuje do roku 215 místo 315.

Čtenář může postrádat mapy, které by Polybios, jehož zájem o geografii dokládá kniha XXXIV, ke svému dílu jistě připojil, pokud by měl k dispozici dnešní možnosti; jakkoli pečlivě dodané poznámky s moderními názvy všech příslušných lokalit nemohou mapy zcela nahradit. V některých starších svazcích Antické knihovny jsou přitom nanejvýš užitečné mapy k nalezení. Je také škoda, že zdroje Polybiových fragmentů ve třetím svazku nacházíme jen v poznámkách k VI,11a (chybí např. v poznámkách k VIII,38b ze Stefana Byzantského a Vatikánských excerpt). Až ve čtvrtém svazku jsou, zdá se, citovány všechny zdroje krom byzantských excerptorů.

Překladatelovo dílo zůstává monumentální a je dalším z řady jeho počinů, za které mu příští generace českých zájemců o starověké dějiny budou vděčné. Zasloužilo by si však pečlivější redakci. Uvedený výčet nedopatření by snad mohl být shledán užitečným při druhém, revidovaném vydání.
 

1. Arnaldo Momigliano, Polybius’ Reappearance in Western Europe, in: týž, Sesto contributo alla storia degli Studi classici e del mondo antico, Roma, Edizioni di storia e letteratura 1980, s. 103–123 (citát ze s. 103). ^zpět
2. Srov. John Marincola, Greek Historians, Oxford, Oxford University Press 2001, s. 117. ^zpět
3. Srov. tamtéž, s. 148–149 s odkazy na další literaturu. ^zpět
4. Např. v díle Pavel Oliva, Řecko mezi Makedonií a Římem, Praha, Academia 1995, je od začátku kapitoly Achajský spolek a reformní hnutí ve Spartě až do konce knihy těžké najít stránku, na níž by Polybios nebyl citován; srov. rejstřík na s. 317. ^zpět
5. Tento výčet je výsledkem internetové rešerše a nečiní si nárok na úplnost; L’Année Philologique mnoho z těchto překladů ani neuvádí. ^zpět
6. Srov. např. Burkhard Meissner, Πραγματικὴ ἱστορία: Polybius über den Zweck pragmatischer Geschichtsschreibung, in: Saeculum 37, 1986, s. 313–351; odkazy na další literaturu uvádí John Marincola, Greek Historians, s. 121–122. ^zpět
7. Srov. např. Karel Thein, Myšlení v nás – Tři platónské studie, Praha, Filosofia 2010, s. 57–59. ^zpět