iLiteratura: Studoval jste medicínu. Bylo vám to k něčemu, když jste nyní spisovatelem?
Gregor Sander: Myslím, že pro spisovatele je důležité vyzkoušet si různé činnosti. Je taky třeba říct, že jsem nevěděl, že se opravdu stanu spisovatelem. Samozřejmě jsem si to vysnil a přál si to, ale tehdy jsem medicínu nestudoval proto, abych se později stal spisovatelem; opravdu jsem si myslel, že budu lékařem. A musím říct, že spousta věcí, které jsem díky tomu zažil, mi opravdu ukázala něco o životě: vím, jak funguje nemocnice, jak myslí lékaři, jaké to je, v noci pracovat v nemocnici, jaké to tam je pro pacienty, jaké to je, když tam někdo umírá a když ho pak odvážejí do sklepa. To je pro spisovatele důležité, nebo aspoň mně to pomáhá vědět toho víc o životě. Jak s tím pak naložím a jak to zpracuji, kolik fikce z reality opravdu vytěžím, to už je na mně, ale pomáhá mi, prožít to na vlastní kůži. Často se stává, když je text hotový, že vlastně už ani nevím, co z toho je skutečné a co je smyšlené.

iLiteratura: Vaší první knihou byly povídky (Ich aber bin hier geboren, česky Ale já se tu narodil, 2004), potom jste napsal román (Abwesend, 2007) a nyní jste opět vydal sbírku povídek (Winterfisch, 2011), které spojuje motiv Baltského moře. Je pro vás těžší psát román než povídky? Je to jiný modus myšlení a psaní?
Gregor Sander: Ano, psát román je opravdu jiné než psát povídky, je nutné u jednoho příběhu zůstat opravdu dlouho a to je pro mě dost těžké. Po prvním románu jsem chtěl psát další, ale nešlo to. Myslím, že jsem začal psát dva romány, možná dokonce tři, ale nešlo to. Nápad s Baltem jsem měl v hlavě už hodně dlouho, pořád jsem o něm přemýšlel a myslím, že to byla moje žena, která řekla: Proč nenapíšeš tu knihu o Baltu, u té bys věděl, jak na to. A já si řekl, že má vlastně pravdu.

iLiteratura: Jak to vypadá, když začínáte psát něco nového: zkusíte psát a ono to třeba nejde, docházejí vám nápady, tak zkusíte něco jiného, dokud necítíte, že je to ono?
Gregor Sander: Něco takového teď poprvé taky zkouším. Píšu román a zatím nevím, jak skončí. Nechávám tomu volný průběh, čekám, co se z toho vylíhne. Pořád ještě nevím, jak ten román skončí, přestože už jsem skoro na konci. A to mě někdy děsí, protože už mi zbývají jen dvě a půl kapitoly, a já pořád nevím, jak to skončí! Nevím ani, o kom ty poslední kapitoly budou. Musím ale říct, že mě to takhle vlastně i víc baví, protože jsem se prostě poddal tomu, co mě napadá, a jen se to snažím nějak strukturovat, a to víc než dříve. Ty krize, kdy člověku nejde psát dál, ono to většinou bývá znamení, že příběh nějak nesedí, že je tam něco nejasného. Mně hodně pomáhá, že dělám kromě psaní i něco jiného, a díky tomu se vlastně na psaní těším. Pokaždé, když se psaní můžu věnovat, je to jen díky tomu, že jsem si na to udělal čas. Někdy mívám i pocit, že díky tomuto triku dokážu obejít ty tvůrčí krize a vlastně si psaní jen užívám.
Nedovedu psát každý den, to už o sobě vím, nedovedl bych to ani, kdybych nemusel vydělávat peníze. Nutně potřebuju přestávky, kdy vůbec nic nepíšu, klidně i dlouhé, tři čtyři týdny, kdy nedělám vůbec nic, kdy na psaní nejlíp ani nemyslím. Třeba teď jsem měl víc než tři týdny prázdniny, i s dětmi jsme byli na venkově. Opravdu jsem se snažil na psaní vůbec nemyslet, přestože jsem právě na konci románu a to je vlastně nemožné, pořád se to vrací. Přesto jsem se snažil úplně vypnout, odpočinout si, jenom rybařit a koupat se, hrát si s dětmi, povídat si s kamarády a pak se prostě uvidí.

iLiteratura: Když něco napíšete, víceméně to tak už zůstane, nebo hodně přepisujete? Například povídka Zimní ryby má v sobě takovou lehkost, že si dovedu představit, že jste ji prostě „hodil na papír“ a pak už jste s ní nic nedělal.
Gregor Sander: Ano, když něco napíšu, většinou to tak už zůstane. Dlouho mi trvá, než určitý nápad vůbec dám na papír. Když si pak sednu a píšu, už vlastně vím, jak to všechno přesně má být. A to trvá nejdéle, doba, než jsem schopný text napsat. Délku počáteční fáze nedokážu nijak ovlivnit, v hrubých obrysech vím, jak se příběh bude odvíjet. Dříve jsem to vždycky chtěl dopředu všechno vědět, teprve potom jsem začínal psát. Dnes mi stačí jen ty hrubé obrysy. Nebo i jen silný pocit.

iLiteratura: Co přesně děláte kromě psaní?
Gregor Sander: Právě natáčím dokument, a to souvisí s psaním deníku, což je projekt, který dělám celý tento rok. Týdně napíšu jeden delší text a pak to vyjde jako kniha. Tím, že se ale hodně setkávám s lidmi, občas i něco natočím. Třeba týden před českými prezidentskými volbami jsem s Járou Rudišem jezdil metrem po Berlíně a nahrával s ním rozhovor o tom, jaká je situace v Česku. Teď třeba natáčím tady na festivalu v Brně, ale budu natáčet i v dalších městech. Napíšu o tom něco do deníku, ale protože mám i zvukovou nahrávku, něco z toho i sestříhám, hodinový dokument. Rád bych to dělal častěji, ale nemám na to čas a taky je to činnost příliš podobná psaní. Jinak jediná pravidelná věc, kterou dělám, jsou kulturní tipy pro rádio. Bývají to tříminutová doporučení na zajímavé akce – člověk je musí vyhledat, napsat si text, namluvit ho, sestříhat – přijdeš ráno v devět a ve čtyři odpoledne se jde domů, to je super, člověk nemusí dělat nic předtím ani potom. Celý minulý rok jsem to dělal asi pětkrát měsíčně. Ale co mám nejraději a rád bych to dělal až do sta let – teď to dělám každou středu –, je souhrn kulturních rubrik novin pro Deutschlandradio. V pět přijdu do rádia, mailem dostanu v pdf všechny noviny, co vyjdou další den, přečtu si je a vyrobím z toho čtyři minuty. Půlka z toho je můj text, půlka je citace z novin, a je jen na mně, o čem to bude, pokud tedy neumřel Michael Jackson nebo Günter Grass nedostal Nobelovku. A že za něco takového dostávám peníze, to je neuvěřitelné. A taky se mi líbí, že díky tomu pravidelně čtu všechny noviny.

iLiteratura: V roce 2009 jste byl nominován na Cenu Ingeborg Bachmannové za povídku Zimní ryby. Do jaké míry tamní klání splnilo vaše představy?
Gregor Sander: Bylo to vlastně hodně podobné tomu, co jsem očekával. Bral jsem to hodně vážně, ale neměl jsem pocit, že můžu nějak výrazně prohrát. Nechtěl jsem tam jet, když jsem byl ještě hodně mladý, s první knihou jsem tam prostě nechtěl. Neuměl jsem číst, nikdy jsem nebyl v televizi. Teď už jsem zkušenější, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Vlastně mě překvapilo, že člověk na sebe nepřiláká příliš pozornost publika, ale spíš literárního průmyslu. A to jsem poznal hned, jak jsem vyhrál jednu z cen. Ne že bych byl najednou hvězda, ale otevírá to dveře, které předtím byly zavřené. Když potom kniha vyšla, díky ceně za tuto povídku jí byla věnována větší pozornost. A s oceněním jsou také spojené peníze, 7500 eur, to člověk jen tak nedostane. Samotné klání bylo celkem náročné. Nejdříve je čtení, to mě samozřejmě bavilo, publikum dobře reagovalo, potom i dlouho aplaudovalo, hodně jsem si to užíval. Potom se o textu mluví, aniž se toho autor může účastnit. I když vlastně až na jednu dvě reakce všichni chválili, bylo to pro mě dost náročné a asi dva tři dny jsem pak byl úplně mimo. Týden nato už jsem ale plul na plachetnici z Polska do Ruska. To jsem si tak naplánoval, člověk najednou sedí s lidmi, které vůbec nezná, a oni neznají jeho, jen tahá za provazy a všem je úplně jedno, jestli jsem vyhrál nějakou Cenu 3-sat nebo ne.

iLiteratura: Poslední otázka: Co rád čtete?
Gregor Sander: Mými oblíbenými knihami jsou Roční období Uwe Johnsona, Krátký dopis na dlouhou rozloučenou Petera Handkeho, Srpnové světlo Williama Faulknera. To jsou knihy, které mě naprosto fascinují. Když je člověk čte, zapomene, že vlastně čte. A to je pro mě hodně důležitý okamžik, člověk na chvíli zapomene sám sebe. To se nestává často.