Kniha Bláznivá teta a já německé autorky Sylvie Heinleinové čtenáře zavádí do komorního světa samotářské dívky Sáry, jejíž jedinou přítelkyní je mentálně postižená teta, již každou středu navštěvuje. Co zmohou dítě a „bláznivá“ dospělá osoba proti světu, který vše vidí příliš přísně a jejich neobvyklému přátelství vůbec nepřeje? Kam až dvojice bude muset na svém útěku dojet, aby si dospělí uvědomili složitost a křehkost lidského jedince?

Sára je jiná. Není poníkářka. Ať se snaží sebevíc, poníci ji zkrátka za srdce neberou (všechny okolní stejně staré dívky ano). Ani tenis, na který Sáru maminka přihlásila, není to pravé, co by ji ve volném čase naplňovalo spokojeností. Nemůže si pomoct, ale z celého nudného týdne má nejraději středy, kdy odpoledne sedne na kolo a jede navštívit svou tetu do ústavu pro mentálně postižené. Tam se jí otvírá zajímavý svět zcela jiných hodnot. Svět, kde si lidé užívají každého dne, kde se sice žije od svačiny ke svačině, v pravidelných, přehledných intervalech života v ústraní, ale bez lží a přetvářek, s možností sebevyjádření, a kupodivu také pracovního uplatnění.

„Drobná a kulaťoučká“ teta Matylda je pod nenápadným, nenásilným dohledem spokojená a v ústavu si našla zde sobě podobné přátele. V jednu chvíli se zdají být hloupoučcí a mírumilovní, jindy jsou zase nešťastní a hysteričtí kvůli maličkosti. Odstěhovat tetu Matyldu do jiného, vzdálenějšího centra pro mentálně postižené sice není žádná maličkost, ale Sářina zoufalá maminka to přesto plánuje, aby svou dceru ochránila před nezdravou a pro dospívající dívku nepřirozenou společností.

Pro Sáru je to impuls k činu. Nebude chodit na tenis ani tetu tajně navštěvovat, nebude se dívat, jak odnášejí její věci do auta a stěhují ji na vzdálený venkov. Svět dospělých se musí na chvíli zastavit a zaposlouchat se do toho, co se mu Sára snaží už nějakou dobu říct. A to se povede jen tehdy, bude-li od něj někde hodně daleko. Nejvíc totiž o sobě dá vědět, pokud se ztratí. Protože až když zmizí, konečně si jí někdo všimne. A tak se teta Matylda se Sárou vydávají na výlet vlakem, do velkého neznámého města. Nemají tušení, co si v nejbližších hodinách počnou, ale v jednom mají jasno: nenechaly si nic líbit a vzepřely se nespravedlnosti. Zpočátku je to příjemné dobrodružství, ale jen dokud teta Matylda nedostane jeden ze svých záchvatů a dokud se kolem nich na nádraží nesemknou bezdomovci.

V závěrečné třetině příběhu se po několikáté potvrzuje, že soudit člověka podle prvního dojmu je nesmysl a že i v nejnižší společenské vrstvě se vyskytují čisté duše, nezištně toužící po lásce, pochvale a pochopení. V zásadě v celém příběhu jsou nositeli nejušlechtilejších myšlenek příslušníci méně inteligentní vrstvy obyvatelstva a podstata naplnění lidské existence vám bude sdělena nikoli ve škole či v ústavu vyškoleným odborníkem, nýbrž ve vybydlené hale jedné městské periferie. Postavy, ať už ty hlavní, nebo vedlejší, mají svůj půvab a v dialozích i jednání působí přirozeně. A každá má v příběhu svůj hluboký smysl (včetně náhodného spolucestujícího ve vlaku). Všechna dobrodružství jednou končí a hrdinkám nezbývá, než doufat, že to jejich alespoň trochu otřáslo upjatým a neveselým světem každodenních povinností.

Bláznivá teta a já je milá drobná kniha s velkým posláním nejen pro čtenáře od deseti let. Potěší každého, kdo si chce na moment vydechnout. Třeba i rodiče, kteří ji svým dětem zabalili do batohu na prázdniny – její rozsah k tomu přímo vybízí. Sto dvacet velmi čtivých stránek uplyne jako nic a sympatické a vtipné jsou i původní doprovodné ilustrace Anke Kuhlové. Kniha nabízí příjemné vytržení z všedního, povrchního světa a nenápadné povzbuzení introvertních dětských čtenářů.