Nakladatelství Verzone nabízí čtenářům již druhou knihu své edice Xin, která je zaměřena na moderní čínskou literaturu. Spisovatel Šen Cchung-wen (Shen Congwen, 1902–1988) je českým milovníkům orientální prózy doposud zcela neznámý, pouze filmoví diváci si snad vzpomenou na film Městečko v horách (Biancheng), natočený roku 1984 podle stejnojmenného románu, který je považován za jedno z jeho nejlepších děl. Soubor, který představujeme, obsahuje deset povídek: Sedm divochů a poslední vítání jara, Mej-ťin, Pao-c’ a kůzle, Noc, Tři muži a dívka, Příběh vypravěče příběhu, Lodník Paj-c’, Hostinec, Soumrak, Nové a staré a Ticho, které byly vybrány ze souborného vydání Šen Cchung-wenova díla.

Šen Cchung-wen pocházel ze západní oblasti jihočínské provincie Chu-nan (Hunan), jejíž historie je dodnes utvářena soužitím pětadvaceti národnostních menšin. Národnostní problematika se Šen Cchung-wena osobně týkala. Po babičce byl pokrevně spřízněn s národností Miao a po matce s národností Tchu-ťia. Téměř všichni mužští členové jeho rodiny se věnovali vojenské službě. On sám se v šestnácti letech stal vojenským písařem u místních jednotek, které pomáhaly udržovat pořádek v odlehlých částech Číny. Zážitky z té doby se staly významným inspiračním zdrojem mnoha jeho povídek.

Od roku 1923 žil Šen Cchung-wen v Pekingu, živil se psaním a snažil se doplnit si vzdělání návštěvami přednášek na Pekingské univerzitě. Sblížil se s mnoha tehdejšími představiteli moderní kultury a literatury (byť mezi nimi vzhledem ke svému původu a nedostatku formálního vzdělání působil jako outsider), mimo jiné s levicovou autorkou Ding Ling (Ting Ling) a jejím přítelem, básníkem Hu Yepinem (Chu Jie-pchin). Společně se odstěhovali do Šanghaje, kde však zkrachoval jejich pokus o založení nakladatelství i jejich přátelství. Šen Cchung-wen přenášel dějiny čínské literatury na různých univerzitách, působil jako editor novinových literárních příloh a intenzivně se věnoval prozaické tvorbě. Publikoval především povídky, novely a eseje.

Jako politicky neangažovaný autor byl Šen Cchung-wen po vzniku ČLR (1949) perzekuován, v důsledku čehož tento nesmírně pracovitý a plodný autor zcela přestal psát prózu. Až roku 1955 se mu podařilo získat místo správce sbírek Palácového muzea v Pekingu. Stal se znalcem čínského užitého umění a napsal monografii o tradičních čínských oděvech. Tíha okolností na něj opětovně dolehla za kulturní revoluce, kdy byl donucen pracovat jako metař. Čínskými čtenáři byl znovuobjeven až v osmdesátých letech, jeho sebrané spisy, uspořádané za spolupráce členů jeho rodiny a znalců jeho díla, byly vydány teprve roku 2002.

V Šen Chung-wenově díle se mísí vliv lidového vypravěčství a tradiční čínské literatury s vlivem západní literatury, s níž se seznámil prostřednictvím překladů. Typická je pro něho lyrická próza a realistické líčení okolního světa. Vzhledem ke svému mimořádnému zaujetí rodným krajem bývá někdy srovnáván s Williamem Faulknerem. Šen Cchung-wen prostřednictvím příběhů ze života konkrétních jednotlivců zkoumá obecně lidské otázky lásky, smrti a touhy po životě. Předkládá čtenáři své pochybnosti o přínosu morálně pokleslé „civilizace“ pro obyvatele venkovských oblastí, kteří byli po staletí zvyklí žít v neměnném prostoru a zvycích, omezeni hmotným nedostatkem, ale přesto svobodní. Autorská výpověď je umocněna častým užíváním ich-formy, mnohé povídky vyznívají autobiograficky. Velký význam pro atmosféru Šenových próz má příroda, či snad lépe krajina, do níž je děj zasazen. Jednotlivé postavy jsou charakterizovány detailním líčením jak jejich vzhledu, tak životních osudů.

V titulní povídce Sedm divochů a poslední vítání jara líčí Šen Cchung-wen tradiční oslavy Svátků jara v zapadlé vsi, spojené s hojným popíjením domácí kořalky, a porovnává je s oslavami v městečku, v němž vládnou úředníci. Mezi vesničany bylo sedm lovců (mistr a šest jeho učedníků), kteří se rozhodli postavit se blížícím se změnám na odpor. Jejich pokus zabránit stavbě úřadu však skončil neúspěchem. Odešli tedy do hor a usadili se tam, rozhodnutí žít dál po svém, podle starých zvyků. Když nadešly další svátky, vydali se je vesničané slavit spolu s nimi. Po třech dnech jeskyni v horách obklíčili vojáci a sedm „divochů“ popravili. „Netrvalo dlouho a vesničané na to, co se stalo, zapomněli. Ve vsi Severní strouha zvítězil pokrok“ (str. 18).

Povídky mají zpravidla melancholický až tragický podtext, v závěru však vyznívají smířlivě. Jak v doslovu připomíná překladatel Dušan Andrš, obvykle končí závěrečným ztišením, jež čtenáři umožňuje „zakusit vysvobození z pout času“ (str. 156). Šen Cchung-wenovu dílu se Andrš soustavně věnuje především jako vysokoškolský učitel ve svých seminářích moderní čínské literatury. Jeho důkladná obeznámenost s autorovou tvorbou je v překladu více než patrná. Výchozí text obsahuje mnoho obtížně srozumitelných dobových a místních výrazů, výsledný text překladu však působí velmi přirozeně, překladatelům se podařilo zprostředkovat jeho smysl bez přemíry vysvětlivek, což dnes bývá zcela výjimečné.

Výbor z Šen Chung-wenových povídek je navíc vypraven v podobě jednoduchého paperbacku, takže představuje ideální duševní pokrm pro prázdninové dny, byť ani v nejmenším nejde o četbu oddechovou.