Frankofonní spisovatelka Bessora se narodila v roce 1968 v Bruselu, kde její otec vykonával funkci velvyslance Gabonu. Matka je Švýcarka. Bessora studovala ve Švýcarsku a ve Francii, střídavě žila v Evropě, v USA i v Africe, dnes žije v Paříži. Cyr@no je autorčin sedmý román.

Osoby

Roxane, dcera extravagantní herečky, se původně měla jmenovat Cyrano, avšak státní úředník to nepovolil, a tak dostala jméno Roxane. Je jí 35 let, jako třetiřadá herečka se většinou živí kurzy herectví pro školáky; po ztroskotání dlouhodobého vztahu s alkoholikem žije sama. (I když ne tak docela – od dětství má po svém boku vymyšlenou sestřenici.) Křehká, nesmělá, neustále o sobě pochybující, trpí komplexy ze svého vzhledu („…zadek jako Afričanka, teutonské nohy a prsa malé holky… Chybí tomu všemu trocha jednotnosti, nezdá se vám?...“). Na sebevědomí jí nepřidává ani obcházení ponižujících castingů; je vděčná za každou roli v reklamě či štěk v druhořadém seriálu; od většiny konkurzů odchází s neúspěchem.

Cyrano – imaginární sestřenka, již si Roxane vysnila už v dětství. Občas se chová i jako muž (Bessora to vysvětluje tak, že Cyrano de Bergerac byl ve skutečnosti homosexuál). Disponuje všemi vlastnostmi, které Roxane chybí – vnitřní silou, rázností, sebevědomím –, a věrně ji doprovází životem, povzbuzuje, burcuje, radí, dodává sebevědůvěry.

Christian – šestatřicetiletý nezaměstnaný informatik, který kromě toho, že navenek působí jako sebevědomý hezoun, připomíná spíš Rostandova Cyrana: fanfarón milující nebezpečí (souboje na kordy vyměnil za milovanou motorku, na níž se ve stoosmdesátikilometrové rychlosti proplétá na dálnici mezi auty, nejlépe s nějakou dívkou na tandemu). Uvnitř skrývá citlivou duši a podobně jako Cyrano z Bergeracu se věnuje umění – maluje. Po rozvodu s milovanou ženou marně hledá svoji „okouzlující princeznu“. Prostřednictvím internetu se seznamuje s bezpočtem dívek a žen, žádná z nich však nakonec nevyhoví jeho ideálu a nedokáže v něm vyvolat hlubší cit, a tak Christian po první společně strávené noci posílá každé stejný, nakopírovaný e-mail s omluvou a odmítnutím.

Cyr@no – avatar pro inernetovou seznamku, jejž vytvořila Roxane za vydatné podpory Cyrana, aby získala lásku Christiana.

Zápletka

Roxane je jednou z těch, které dostaly Christianův výše zmíněný e-mail. Jenomže… šíleně se zamilovala, a tak se rozhodla o svou lásku bojovat dál. Vyhledá Christianův profil na internetové seznamce a umístí tam svého avatara Cyr@na (tuto druhou identitu samozřejmě s Cyranem „lehce“ upravily podle Christianových požadavků na hledanou partnerku). Pár dní si s Christianem chatují a v něm začíná klíčit pocit, že Cyr@no by mohla konečně být tou pravou. Chce se s ní setkat. Roxane sice Christianovi naznačila, že fyzickou krásou neoplývá, a ten připustil, že vzhled pro něho není rozhodující, ale ona se přesto fyzického setkání bojí, vždyť se už jednou intimně poznali a ví dobře, jak to dopadlo. A navíc – co bude, až Christian tu léčku prokoukne? Naštěstí tu je slavná balkonová scéna z Rostandovy hry (během ní Roxana věří, že oduševnělá slova a hlas, ve tmě schovaného, ošklivého Cyrana patří ke krásnému Kristianovu¹ tělu). A tak pod podmínkou, že noc spolu stráví v naprosté tmě, nabízí Roxane Christianovi setkání v pokoji hotelu Bourgogne… (Hôtel de Bourgogne byl v 17. století sídlem slavné pařížské divadelní scény a Edmond Rostand sem umístil dějiště I. jednání Cyrana z Bergeracu.)

Proč je na programu Cyr@no, odkazující na Cyrana z Bergeracu?

Cyr@no je román o lásce a potažmo i o životě „v zastoupení“ a o téměř neomezených možnostech, které nám k tomu dnešek skýtá. Dnes si díky internetu může kdokoli vytvořit libovolné množství identit, více či méně upravených, více či méně odpovídajících skutečnosti, a jejich prostřednictvím virtuálně komunikovat s kýmkoli. Bessořin román, jako každá správná literatura, vyvolává ve čtenáři spoustu otázek – jaké důsledky může takový virtuální obraz vyvolat? Do jaké míry hrozí nebezpečí, že virtuální postava začne žít svým vlastním životem, že se dokonce proti své „mateřské“ předloze z masa a kostí vzbouří a začne si činit nároky na reálnou existenci? Nezapletla se Roxane do svých hříček natolik, že přestává rozeznávat mezi sebou, Cyranem a Cyr@nem?

Měnit virtuální obraz bylo ovšem možné i před čtyřmi sty lety. Autorce se logicky nabídla analogie v Rostandově slavné divadelní hře. Bessora v knize píše: „… Edmond Rostand Cyranovi de Bergerac, četnými odkazy na jeho dílo a život, svou hrou možná vzdal hold, nicméně mu ukradl jeho život.“ A v jednom z rozhovorů spisovatelka dodává, že ji při psaní zajímalo, do jaké míry prezentovaná pozměněná identita ovlivňuje přijetí a vůbec vnímání dotyčného objektu okolím. Byla by Rostandova hra stejně divácky úspěšná, kdyby svého Cyrana vykreslil jako homosexuála trpícího syfilidou, kterým skutečný Cyrano de Bergerac byl? A jak by přijali diváci nikoli rozkošnou, ale ošklivou Roxanu?

Christian se zamiloval do téže ženy, kterou před pár týdny odmítl; bude ochoten ji akceptovat i poté, až zjistí, kdo vlastně Cyr@no je? Autorka naznačuje, že v té ženě možná navždy uvidí jedině Cyr@na; z textu lze vyčíst, že na jakousi Roxane, jednu z řady adresátek kopírovaného mailu, dávno zapomněl. A k tomu se avatar Cyr@no začíná bouřlivě hlásit o své právo na existenci…

Z toho, co zde bylo uvedeno, by mohl vzniknout dojem, že se jedná o sci-fi. Nikoli, nejsme svědky žádného zhmotňování iluzí a povstávání nových bytostí, vše se odehrává v rovině metafor a v myslích protagonistů.

Tři hlasy na jevišti

Čtenáře knihou provedou tři hlasy. Roxane líčí příběh ze své perspektivy a zároveň vášnivě diskutuje s neustále přítomnou sestřenkou. Radí se, hádají, Cyrano si při tom nebere servítky a svoji chráněnku občas pěkně sekýruje. Z dialogů je však cítit, že se mají rády. Cyrano dokonce začíná na Christiana žárlit a ve chvíli, kdy jedná spíš jako muž, dokonce své sestřenici vyzná lásku. Třetím mluvčím je Christian, který se vyjadřuje převážně vnitřními monology, případně i „vnitřními dialogy“ – diskutuje, ujišťuje se a sdílí radost sám se sebou, neboť on žádného spřízněného virtuálního dvojníka nevlastní. Autorka (podle jednoho z rozhovorů) zastává názor, že forma má sdělovat totéž co obsah. Jinak řečeno: slova a styl replik literárních postav by měly být v souladu s tím, co říkají, tedy ani psaný projev by neměl „přehrávat“, jak to někdy činí herci na divadle. Jazyk každé ze tří promlouvajících postav je proto odlišný. Roxane hovoří současným, živým jazykem a kromě přímých řečí v promluvách ke komisím u castingů se nepouští do žádných odboček k nespisovnému vyjadřování. Nestydí se vypustit z úst peprnější výraz, přesně v intencích toho, jak to dnes slýcháme od dam a gentlemanů, u nichž to ještě v dobách Oldřicha Nového a Adiny Mandlové bývalo nemyslitelné. Sestřenka Cyrano se naopak nežinýruje, ústa má jaksepatří proříznutá, což vyniká o to víc, že její repliky spisovatelka proložila archaismy ještě z dob d’Artagnanových. Christian zase mluví, „jak mu zobák narost“, jeho projev je plný slangových výrazů a nijak přespříliš drsných vulgarit, v duchu se samozřejmě nezříká ani mírně oplzlých představ. Bessora se svěřila i s tím, že si věrohodnost slov svých hrdinů ověřuje nejen přeříkáváním textu nahlas, ale využívá také freeware Balabolka, který je schopen převést text do mluveného projevu, prý včetně intonace a emocionálního zabarvení.

Postavy mezi sebou komunikují i dnes hojně využívanou, okleštěnou psanou řečí chatů a mailů, plnou zkratek a grafických symbolů. A opět se jinak vyjadřuje Roxane, staromilsky používá styl klasických dopisů, dokonce ani nezná význam zkratky „lol“; Christian oproti ní ovládá veškeré finesy tohoto „žánru“.

Minimalistická scéna, dokonalé kulisy

V románu nenajdeme mnoho popisů prostředí, přesto autorka dokáže skvěle navodit jeho představu. Například Christian během cesty příměstským vlakem hovoří ke čtenáři o svém dosavadním životě: každá zastávka ho na okamžik z vyprávění vytrhne, on se rozhlédne, v jaké že jsme stanici, jen tak mimochodem si zanadává na zpoždění nebo tlačenici a hned po rozjetí se zase vrátí ke svému monologu.

V románu hraje důležitou roli také erotika. Bessora nešetří anatomickým názvoslovím (v naprosté většině však používá neutrální medicínskou terminologii, v této oblasti tedy prakticky žádný slang), explicitní milostné scény ale v knize nenajdeme. Sexuálního napětí se dociluje třeba „natahováním“ Christianova sžírajícího čekání, popisem předeher nebo například dopodrobna a obšírně líčenou ranní dohrou, kdy se ovšem kromě bodypaintingu nic dalšího nestane. Krásná je scéna setkání v hotelovém pokoji. Začíná tak, že v absolutní tmě tápající Christian ucítí na rtech něčí prsty – to je první dotek ženy, po níž touží až k zbláznění, ač ji nikdy neviděl. Potom ucítí jazyk, který mu vniká do úst a zanechává v nich čokoládovou pralinku. Než se stačí vzpamatovat, stačí jen letmo uchopit Roxanu za zápěstí, ale ta už zase mizí kdesi ve tmě… (Bessora je jakožto vnučka švýcarského cukráře, specializujícího se na výrobu čokolády, její velikou milovnicí.) Vše je umocněno úplným tichem, Christian tak slyší i zvuk Roxaniných otevírajících se úst a čtenář se o dění v dokonalé tmě dozvídá jen prostřednictvím jeho vnitřního hlasu, když v duchu komentuje vývoj situace.

Shrnutí, opona

Jak už jsem naznačil výše, román Cyr@no má několik vrstev, díky nimž může zaujmout různě orientované čtenáře. Nabízí silný příběh, propracovaný styl a díky němu živé, věrohodné postavy. Román nepostrádá ani podněty k zamyšlení nad aktuálními společenskými tématy, přičemž autorka nepodléhá laciné kritice poměrů a nechává velký prostor čtenářově imaginaci. Hravý čtenář se navíc může pobavit hledáním více i méně zřetelných narážek na Rostandovu hru…
 

1. V překladu divadelní hry Cyrano z Bergeracu od J. Vrchlického vystupují Roxana a Kristian. ^zpět