Jean Malaquais (1908–1998) byl francouzský spisovatel polského původu, působil i jako novinář, překladatel a učitel literatury. Napsal zejména romány Planète sans visa (Planeta bez víza) a Les Javanais (Javánci). Zájemce o více životopisných údajů odkazuji na obšírný doslov Petra Turka v recenzované knize.

Javánci a javánština
Román Javánci se odehrává ve 30. letech 20. století na kousku francouzského Azurového pobřeží, kde si jedna britská firma pronajala olověný důl. Nedaleko dolu leží pomyslný Ostrov Jáva, který obývá pomyslný „národ“ Javánců. Jáva není nic víc než shluk nuzných přístřešků sbitých z prken a plechu, bez elektřiny a s jediným zdrojem vody – kašnou. O zásobování a zábavu se stará koloniál a nálevna Na miskách vah.

Obyvatelstvo tvoří pestré společenství několika stovek zaměstnanců dolu (převážně havířů) a jejich rodiny. Většina z nich přišla ze zemí postižených diktátorskými režimy, tedy ze Sovětského svazu, Německa, Rakouska, Itálie, Polska, Maďarska, Bulharska, Turecka… Sešli se tu nejen příslušníci mnoha národů a jazyků, ale také příslušníci různých společenských vrstev, a vytvořili svérázný národ, tedy alespoň pokud za národ považujeme skupinu obyvatel hovořící jedním, společným jazykem. Ano, Javánci s trochou nadsázky skutečně hovoří javánsky. Javánština je hatmatilka vzniklá ze zkomolené, lámané francouzštiny, protkané libovolným množstvím slov pocházejících z libovolného (nejčastěji z hlediska mluvčího rodného) jazyka. Javánštinou dokonce hovoří i ředitel dolu, anglický džentlmen mistr Theobald John K. Kerrigan (byť vládne solidní francouzštinou), zejména chce-li při jednání s francouzskými institucemi, představovanými nejčastěji velitelem místního četnictva Carbonim, vyvést svého protivníka z míry.

Jáva – přes všechnu bídu azyl a ostrov relativního bezpečí…
Od pondělí do soboty Javánci dojíždějí ve vagonech určených pro přepravu rudy na deset kilometrů vzdálený důl. Po desetihodinové směně se stejnou cestou vracejí. Fárají do naprosto nevyhovujících bezpečnostních podmínek. Jedinou technikou, kterou mají v dole k dispozici, je pneumatická vrtačka a dynamit. Vše ostatní provádějí ručně. Odstřelené skalní balvany drtí kladivy a palicemi a potom vlastní silou dopravují ve vozících štolami k výtahům. Pokud výtah funguje a oni nemusí po šichtě z třísetmetrové hloubky lézt po žebřících, na nic si nestěžují. Ani na nelidské bydlení, které si nezadá s koncentráky v jejich domovinách. Dobře vědí, co by je tam čekalo: na jih Francie přišli dobrovolně a našli zde ostrůvek zdánlivé svobody. Mohou zakládat rodiny jako polák Tomasz Warski, vedle boudy si pěstovat jakous takous zeleninu jako agronom Vasilij Belskij, svobodně se toulat v borových hájích v okolí jako jeho „ťuklá“ údajná dcera, kněžna Jelizaveta s romanovským nosem. Armén Kamu Albudzijan, jenž měří i s plátěnkami 140 cm, zde dokonce našel lidskou důstojnost a uznání – když štajgři vidí, s jakou obdivuhodnou vervou mlátí do kamene palicí, zapomínají žvýkat svá baga a on se už necítí jako podmírák. Někdo si dokonce může dovolit i podnikat, jako vdova po generálovi kavalerie a bývalá hospodyně petrohradského gubernátora Sofie Blutovová. Provozuje stánek s občerstvením pro dělníky na povrchu, úzkostlivě spoří a sní o vlastní restauraci v Nice nebo v Marseille. Na budoucí život si spoří také kabylští bratranci al-Hasan s Halímou. Spousta Javánců však svou týdenní mzdu každou neděli propije v nálevně Na miskách vah nebo rozfofruje v bordelu v nedalekém městečku Vaugelas. Budoucnost nijak neřeší a ta jim dá (aspoň v téhle knize) za pravdu, protože, jak se nakonec ukáže, nic neprodělají. Na rozdíl od těch, kteří mají ještě o co přijít. Zpočátku čtenář může mít opravdu dojem, že většina Javánců už není s to ještě o něco přijít; že v západní Evropě ve 20. století už horší bída existovat nemůže.

… ale také ostrov nejistoty
Tato – řečeno jedním z titulů V. Kahudy – veselá bída nabývá s přibývajícími stránkami trhlin. Podvodník a zloděj plukovník Jakovlev by byl ten nejmenší škůdce. Darebáci jako on se najdou ve všech společenstvích. Z dění se postupně začínaji stále ostřeji rýsovat imaginární příkopy, jež Javánce v očích čtenáře čím dál zřetelněji izolují od „mimoostrovní“ civilizace. Tma, prach, zápach a nelidský hluk v těsných štolách dolu, ale i temné barabizny, ozářené petrolejkou, a zakouřená, hlučná špeluňka Na miskách vah kontrastují se svěží, tichou, nedozírnou a očistnou mořskou hladinou, která jako by ale pro Javánce neexistovala. S mořem za celou dobu vyprávění vejde do fyzického kontaktu jen několik postav, a i ty vždy jen kráčí mokrým pískem, stěží po kotníky ve vodě.

Ředitel dolu Kerrigan sídlí na Zámku, kam žádný Javánec nikdy nevkročil (vyjma úplného závěru knihy), ale nemohou se do něj ani dovolat, když se na dole vyskytne nějaký problém. Všechny stížnosti končí u štajgrů a rechnungsfírů, protože vychytralý „styčný důstojník“, důlní úředník Perroni, místo aby se ocital mezi dvěma mlýnskými kameny, vždy jednoduše zmizí, aby nemusel na Zámek doručovat nepříjemné depeše. Horníci zůstávají odkázáni jen sami na sebe.

S nuznými příbytky na Jávě kontrastují také „baťovské“ domky francouzských dělníků z nedaleké továrny na podmořská torpéda. Byť patří k nejnižší vrstvě francouzské společnosti, jejich životní podmínky jsou s těmi, v nichž žijí přivandrovalci z Jávy, nesrovnatelné. Ano, s postupujícím dějem se vynořují i další označení pro Javánce – cizáci a přivandrovalci. „Když si vezmete, že se to živí naším chlebem, spí to s našimi Francouzkami, pak už na nás teda nevybyde,“ hořekuje na s. 89 velitel četníků Carboni.

Když v nedalekém městečku Vaugelas vypukne předvolební boj, ještě přituhne. Proti poštmistrovi kandiduje ambiciózní majitel bordelu Estève. Je tedy potřeba zahrát na citlivou strunu voličů – což takhle zbavit je nevítaných a neoblíbených přivandrovalců? Najednou si uvědomujeme, že Ostrov Jáva je v ohrožení. O to víc, že jeho obyvatelé ho bránit nedovedou, což vědí jak vaugelasští, tak sami Javánci. Jeden z nich říká: „Aby ses mohl urvat, vzpěčovat, na to musíš mít pouta, kořeny, bejt uvázanej ke svý hroudě“ (s.196). Zjišťujeme, že výše zmíněná bezstarostnost, jevící se navenek jako lhostejnost k budoucnosti, byla zrovna tak jen zdánlivá: „Ostrov Jáva zakotvil v noci, upadl do těžkého snu o pasech a pracovních povoleních“ (s. 141). Poznenáhlu se ukazuje, že spousta Javánců skutečně má stále co ztratit, což ve skutečnosti znamená, že může být ještě hůř; Ostrov Jáva se čtenáři postupně začíná jevit v mnohem temnějších barvách než na začátku knihy a je jasné, že autor čtenáři nenabízí jen zábavné defilé více či méně (tragi)komických figurek.

Virtuózní styl
Dění v mraveništi jménem Ostrov Jáva autor líčí svérázným jazykem. O javánštině již byla řeč, ta se samozřejmě uplatňuje zejména v replikách postav. Vlastní vyprávění je vedené svěžím, hovorovým stylem, prošpikovaným spoustou argotismů a slangových výrazů. Vypravěčský tón často plynule přechází do vnitřních monologů, které se už propadají do spodnějších jazykových vrstev, v českém překladu tedy do obecné češtiny, případně javánštiny. Dva příklady za všechny: tak mluví Ital, důlní úředník Perroni – „Nekřič! Z toho já subito dostanu v stomaco vřady, cazzo.“ „Finito. Niente se podnikovat nedá. A vy jít pryč, mám práce!“ (s. 197); a toto je promluva výše zmíněné S. Blutovové: „A grjenki a piróžki, no, kdopak je opeče dozlatova (…) Nic takového už nedostanete; rozhodně ne po tom, co to bolšéviki, bože moj, ach bože moj…“ (s. 73). Malaquaisův jazyk, pro který byl srovnáván s Rabelaisem či Célinem, musel být pro překladatelku nutně výzvou. Český čtenář ocení, že její čeština má spád, nikde nezadrhává, což je důležité i z hlediska vysokého tempa řeči, některé pasáže (zejména ty jazykově „pokleslejší“) totiž běží jako utržená lavina a na několika stránkách nabírají čím dál větší rychlost, tady by jakýkoli zádrhel působil velice rušivě. Tu a tam mě trknul módní, příliš soudobý a všeobecně nadužívaný výraz nebo slovo (např. „ustát“, „páč“, „mimo mísu“), nebo tak bytostně česká dnes již citoslovce „týjo“ nebo „ty brďo“. To je však pouhá hrstička vedle celé haldy vydolované z podzemních vrstev češtiny. A navíc, při té spoustě argotických a slangových výrazů se překladatelka málokdy opakuje.

Nejen umělecká, ale i dokumentární hodnota
Druhou rovinou Javánců je společensko-kritický rozměr románu. Jean Malaquais především znal dokonale prostředí, o němž se rozhodl (na radu přítele A. Gida) psát. Jako polský imigrant židovského původu ve Francii totiž pracoval mj. i v podobném dole. Navíc to byl člověk krajně levicových názorů. Pro své literární dílo zřejmě naštěstí natolik krajních, že ho zavedly až na pozice anarchismu, čímž jej logicky míjely ideologické tlaky (nejen na formální, uměleckou stránku, ale také na obsahovou nezávadnost díla) vyvíjené v té době na levicové umělce ze strany Kominterny z Moskvy. Malquais naopak sympatizoval s Trockým (který také v mexickém exilu jeho dílo kladně ohodnotil) a Stalin pro něho byl jen jedním z řady odsouzeníhodných diktátorů. Díky tomu všemu jsou Javánci nejen autentickým, ale především objektivním pohledem na prokletý osud několika generací, které přicházely na svět na přelomu 19. a 20. století, buď na obrovských územích ovládaných totalitními režimy (a je jedno, jestli byly černé, hnědé nebo rudé), anebo na půdě tradičních demokratických států, avšak z deklasovaných vrstev či s cejchem židovského původu.

Nakladatelská a redakční práce
Již na začátku bylo zmíněno, že text je doplněn obšírným doslovem Petra Turka, v němž se čtenář dozví vše o u nás dosud neznámém autorovi i o okolnostech vzniku Javánců. Kniha vyšla v měkké vazbě, avšak poctivě šité (V4), takže spolehlivě „přežije“ mnoho čtenářů. Černá obálka s pestrobarevnou změtí různě velikých slov lahodí oku a napoví, na jakou že babylonskou spleť jazyků se může čtenář těšit. Překlepy, tiskové ani jiné chyby se v textu nevyskytují – lze si přát víc?

Javánci stále aktuální
Javánci Jeana Malaquaise zaujali, navzdory nelehké době, francouzské čtenáře i kritiky už bezprostředně po prvním vydání. Kniha vyšla v roce 1939 a přes to, jak její autor nelichotivě vykreslil tehdejší Francii, dokázala získat Renaudotovu cenu (jedním z finalistů byla Zeď J.-P. Sartra). Pro nás, dnešní Evropany, Malaquaisův román ani po bezmála třičtvrtěstoletí (chtělo by se říct bohužel) neztratil nic ze své společenské aktuálnosti. Bylo proto bezesporu záslužné toto dílo objevit a nabídnout (i s takovým zpožděním) současnému českému čtenáři – kromě svých nesporných literárních kvalit má stále co říct.

Recenze Jiřího Krejčího v Hostu č. 8/2012, s. 80, Jakuba Grombíře v Kulturních novinách 26.8.2012, komentované ukázky na ČRo 3 - Vltava