Hlavní hrdinkou a také vypravěčkou románu Christiana Bobina Krokem bláznivým, který nedávno vyšel v českém překladu (francouzský originál La folle allure je z roku 1995), je dívka jménem Fuga. Nomen omen – své jméno jistě nedostala náhodou. Miluje Johanna Sebastiana Bacha, proslaveného mimo jiné právě fugami, kterému důvěrně říká „tlusťoch“. Navíc má odmala sklony mizet: utíkat z domova, ujíždět za romantickými dobrodružstvími anebo si „jen“ odskočit od manžela k sousedovi... zkrátka vypařit se a frnkout, kam ji zrovna srdce táhne. To nás také přivádí k etymologii jejího neobvyklého jména. Zalistujeme-li latinsko-českým slovníkem, zjistíme, že „fuga“ znamená „útěk, snahu uniknout“ anebo také „rychlý běh“. A to vše na Fugu přesně sedí: má svoji hlavu a ani rodiče, a později ani manžel, ani nikdo jiný s ní nic nezmůže. Dělá si zkrátka, co se jí zlíbí.

Fuga nás na necelých dvou stech stranách knihy provází zhruba prvními třiceti lety svého života a odhaluje nám kromě různých peripetií hlavně svůj bezstarostný a zároveň živočišný a přímočarý náhled na svět, žití a lásku. Prvně se s ní setkáváme v kočovném prostředí cirkusu, u kterého jsou zaměstnaní její rodiče až do té doby, než o tuto práci přijdou a jsou nuceni nomádský život opustit a usadit se. Zdá se, že mnoho ze svých vlastností Fuga podědila po matce, tělnaté svobodomyslné ženě, která si s ničím neláme hlavu a svého manžela dokáže i v okamžicích pro rodinu nejvypjatějších odzbrojit (a uzemnit) svým srdečným smíchem. Už jako malá je Fuga notorická útěkářka a lhářka, bez zaváhání si vymýšlí falešnou identitu a policii, která po ní pátrá, pak klidně věší bulíky na nos. K otcově nelibosti si ráda pospí a z postele ji před polednem dokáže vytáhnout snad jedině psaní, které na ni má podle jejích slov stejně uklidňující účinek, jako kdyby zůstala pod peřinou.

O okolnostech, které ji k psaní dovedly, toho ale moc nezjistíme, stejně jako o dalších, prozaičtějších detailech jejího života. Bobin při líčení postupuje chronologicky a bez stylistických či narativních fines, ale zdaleka se neobtěžuje sdělovat nám všechny nepodstatné podrobnosti – víme, že studovala gymnázium, pak se v sedmnácti vdala a o několik let později rozvedla. Hned na začátku knihy se však dozvídáme o první dívčině lásce, která má být zároveň tou nejtrvalejší. A není to láska ledajaká: Fuga se totiž jako malá zamiluje do vlka z cirkusu, a i když ji později doprovází pouze v myšlenkách, je pro ni stále skutečný a nepřestává jej milovat. Překvapivě „reálný“ (rozuměj v realitě navázaný) vztah, sňatek se synem notáře, tedy s chlapcem z dobře situované rodiny Romanem, se ukazuje být krokem vedle. Pro Fugu nikdy moc neznamenal, a přesto se právě s ním vydává do Paříže poznávat svět a učit se životu v páru. S věrností si ale hlavu nedělá a jak je jejím zvykem, sem tam (i když už méně často) mizí za milostnými avantýrami. Znovu se zamiluje, tentokrát do javoru stojícího před domem, a najde si stálého milence, který dokonce bydlí ve stejném domě. Roman se o jejím záletu pochopitelně časem dozví, a přestože její nevěru dlouho přehlíží, nakonec už ji nehodlá dál snášet. Mladý pár se rozvede a Fuga, opět volná jako pták, se vrací k rodičům. Na rozdíl od zdrceného bývalého manžela tuto změnu přijímá s úlevou. Fuga na věcech neulpívá, co už nemá, nechce, a sama říká, že se jí snadno cokoli nebo vše opouští. Je opět ve svém živlu, doma si čte, píše a ani se neobtěžuje shánět si práci. Když se v domově důchodců seznámí se stařenkou, která neutěšený stav zařízení smutně glosuje slovy „to je hrůza, jsou tu samý starý“, zrodí se jí v hlavě další plán...

Čím Bobinova kniha, napsaná prostým, úsporným, ale místy i velmi poetickým jazykem upoutá? Zcela jistě svérázným pohledem na život, který hlavní hrdinka vyznává. Nesnaží se plánovat, řídí se heslem „uvidíme“ a rozhodně nic neláme přes koleno. Na nicnedělání nevidí nic špatného, ráda sní a honba za kariérou či penězi je jí naprosto cizí. Také její excentričnost je spíše sympatická.

Christian Bobin (nar. 1951) je ve Francii dobře zavedený autor, vydal již řadu beletristických titulů i sbírek poezie. Českému čtenáři však jeho jméno příliš známé není. Spisovatel si navíc úzkostlivě střeží soukromí, dost obtížně se o něm dá něco zjistit. Žije v ústraní na venkově v Burgundsku. Je tedy sympatické, že se nám překladatel Denis Molčanov (jenž autora představil také v revue Souvislosti 1/2012) pokusil Bobina přiblížit a knihu nádavkem opatřil překladem rozhovoru s autorem a doslovem.

Škoda jen, že se v knize vyskytuje několik překlepů, a dokonce gramatických chyb, které mohly být podchyceny pečlivější redakční prací.