iLiteratura: Kdy a jak jste začal psát? Hrál velkou roli fakt, že vaši rodiče jsou v literárním světě také známé osobnosti?
Pablo Sastre: Můj dědeček z Barcelony byl malíř. Já jsem ho nepoznal, protože zemřel ve válce, ale měli jsme doma jeho obrazy a nevím, jestli proto, anebo protože jsem tolik obdivoval Picassa, nebo proč vlastně, ale když mi bylo třináct, pořád jsem něco kreslil. A zároveň s tím i psal. Nevydržel jsem bez psaní. Rodiče také psali a doma byly stovky knih. Napsal jsem několik básní a brzy nato hrst povídek. To všechno v Madridu. Psal jsem španělsky do svých patnácti let, kdy jsem opustil Madrid. Potom jsem přišel do Baskicka, během několika let jsem tam zdomácněl a postupně začal psát v baskičtině.

iLiteratura: Spolupracoval jste s mnoha časopisy...
Pablo Sastre: Pracoval jsem asi osm let v jednom týdeníku. Psal jsem o mezinárodní politice. Skončil jsem s tou prací, když začala válka v Iráku. Potom jsem přispíval do různých časopisů a novin. Nyní věnuji čas jiným věcem. Pracoval jsem v jednom zemědělském družstvu, děláme sousedské brigády, v létě prodávám na ulici orxatu (šáchorový nápoj). Nechci dovolit, aby psaní zabralo příliš velkou část mého života, a když píšu, dávám přednost beletrii a v posledních letech esejistickým textům před články.

iLiteratura: Narodil jste se v Madridu, ale žijete v Baskicku a věnujete se ve své tvorbě tamní situaci. Jak jste se dostal do Baskicka a co pro vás tato změna znamenala?
Pablo Sastre: Moji rodiče byli ve vězení za kolaboraci s ETA. Já jsem také spolupracoval s ETA, ale byl jsem příliš mladý a nezatkli mě. Ukryl jsem kompromitující dokumenty, které jsme měli doma. Domovník to udal policii. Právník mi řekl: ,,Odjed' do zahraničí, tady nejsi v bezpečí.“ A tak jsem objel svět a přistál ve francouzské části Baskicka. V porovnání s Madridem bylo Baskicko jiný svět; myslím, že je to tak i ted'. Z jedné strany venkovštější, z druhé průmyslovější, z další se mluví baskicky, z další jsou lidé prostší, z další neklidnější, tedy to jsou dojmy, které jsem tenkrát měl. Brzy to bude čtyřicet let, co jsem tady, a abych viděl, v čem je rozdíl, musel bych jet do Madridu!

iLiteratura: Proč jste se rozhodl psát baskicky?
Pablo Sastre: Žít v baskičtině a psát španělsky? Nedává mi to smysl. Kdybych žil v Itálii, mluvil bych italsky, v Čečensku zase čečensky, snad. Proč v Čečensku čečensky? O to právě jde, mluvit v Itálii italsky není problém, ale v Baskicku baskicky... Baskičtina je u nás menšinová, šest z deseti nezvládne ani kratičký rozhovor. Takže je to z mé strany i volba. Volba, pro kterou se ale na druhou stranu rozhodli mnozí. Lidé, které miluji, mluví baskicky. A potom, baskičtina je krásná, jak víte.

iLiteratura: Jaká je podle vás obecně situace baskické literatury?
Pablo Sastre: Náš svět je docela malý, s trochou snahy stačíme přečíst vše, co vychází. Baskická literatura na tom není se zdravím špatně, přinejmenším ne hůř než ta španělská nebo francouzská; možná i lépe. Má i podobné problémy: čte se málo, z politických důvodů jsou někteří spisovatelé velmi uznávaní a jiní ne... já jsem z těch posledních zmíněných, ale neřekl bych že to je nějaký problém... Dělám si legraci: myslím, že jsme každý na svém místě, alespoň přibližně. Největší problém je koneckonců situace jazyka. Víte, Francie měla takovou politiku, že baskičtinu skrývala, nemá tam žádnou oporu a ztrácí se. Ve Španělsku není situace tak špatná jako ve Francii, ale ani tady na tom nejsme moc dobře. Současná vláda chce vrátit španělštině ,,přednost a lesk“ (prý ho ztratila po Frankově smrti), protože španělština je ,,národním jazykem“.

iLiteratura: Na vztah mezi literaturou a politikou slýcháme protichůdné názory, co si o něm myslíte vy?
Pablo Sastre: Tyto vztahy hledá každý sám pro sebe, a když je najde, najdou je čtenáři. Nemyslím na to. Miluji literaturu a miluji politiku: ne politiku politiků, ale politiku ulice. A tak či onak, věnuji se oběma. Nemám na to žádný jiný názor.

iLiteratura: Jaká je vaše tvorba? Myslíte při psaní na čtenáře?
Pablo Sastre: Jakýsi kritik řekl, že moje díla jsou velmi osobitá, že takovým způsobem píšu jedině já. Stalo se mi, že korektor nevěděl, jak by se u jednoho mého díla dala provést korektura. Je zvláštní. Čím zvláštní? Píšu, jak mi věci přijdou na mysl, to bude ono. Dodržuji pravidla do určité míry. Na čtenáře myslím, ale jen na jednoho nebo dva. Říkám si: Co si bude myslet Marta, když si to přečte? Nebo: Až to bude číst Mikel, bude se mu to líbit? Takhle se přibližuji k výslednému textu.

iLiteratura: Vaše díla jsou pokládaná za pesimistická, souhlasíte?
Pablo Sastre: Někomu stačí, že píšete o nedostatku demokracie nebo excesech kapitálu, aby vás označili za pesimistu. Pesimismus se ale projevuje v jednání a názorech na budoucnost. Já bych samozřejmě o budoucnosti neřekl, že kráčíme po čím dál tím sladší cestě pokroku, spíš bych řekl, že tahle cesta nevede k dobrému konci. Mě osobně ale nezajímá ani tak jestli je někdo optimista nebo pesimista, jako spíš jestli dělá něco pro to, aby byl svět o něco lepší.

Zdroje:
www.gara.net
www.argia.com
www.euskomedia.com
Pablo Sastre: Joxemi (1986)