Novinářka a prozaička Lenka Reinerová (1916–2008) vešla především na sklonku svého života do širšího povědomí jako poslední pražská německy píšící spisovatelka a zakladatelka Pražského literárního domu autorů německého jazyka. Českým čtenářům ji během uplynulého desetiletí představilo nakladatelství Labyrint, které v roce 2012 vydalo osmý a pravděpodobně poslední svazek jejích vzpomínkových próz nazvaný Adiós, Španělsko. Kromě stejnojmenné novely Lenky Reinerové kniha zahrnuje také další dokumentární texty a obrazovou přílohu.

Předchozí tituly Lenky Reinerové vycházely německy již od osmdesátých let dvacátého století ve východoberlínském nakladatelství Aufbau Verlag a české překlady Olgy Walló je následovaly až s notným časovým odstupem. Na rozdíl od nich je poslední novela z knihy Adiós, Španělsko zatím vydaná pouze česky. Lenka Reinerová ji psala již jako vážně nemocná na prahu devadesátky a vzpomíná v ní vlastně na své lásky. Zároveň se ale zamýšlí nad otázkou, kterou se ke konci života tak intenzivně zabývala: Co vedlo tolik mladých lidí ve třicátých letech k tomu, že dobrovolně odcházeli bojovat do Španělska proti fašismu, když se jich osobně tamní válka přece nedotýkala?

Na sotva šedesáti stranách líčí příběh mladého novináře Heinla, který ve vypjaté době dokázal překonat svou vnitřní nejistotu a plachost a odhodlal se solidárně nasadit vlastní život ve jménu záchrany životů druhých. Přestože si Reinerová klade „politickou otázku“, zůstává jako vypravěčka navýsost lidská, probírá se vnitřními pohnutkami a pocity mladého muže a jeho přátel. Sama se protifašistické války ve Španělsku neúčastnila, její výpověď je však mimořádně autentická, neboť čerpala ze zkušeností svého snoubence, který se stal předobrazem fiktivního Heinla a jako on ve Španělsku padl.

Cenným zdrojem informací jí bylo také vyprávění a především válečný deník manžela, lékaře Theodora Balka. I proto editorka a znalkyně života a díla Lenky Reinerové, germanistka Viera Glosíková, zařadila do knihy úryvky z Balkova španělského deníku, stejně jako přepis vzpomínek lékaře Bedřicha Kische, bratra zuřivého reportéra Egona Ervina, který působil v čele polní nemocnice pro španělské interbrigadisty. Závěrečnou kapitolu pak tvoří stať historičky Hany Bortlové o československých interbrigadistech, kterých ve Španělsku v letech 1936–1939 bojovalo na dva tisíce. Texty doplňují reprodukce dobových dokumentů. Co do rozsahu jde o útlý svazek, který je však nabitý informacemi a vyniká mimořádnou intenzitou podané výpovědi, navíc naplňuje tvůrčí záměr Lenky Reinerové: psát proti zapomnění.

Jak už jsme u Reinerové zvyklí, vypráví neokázale, přesto barvitě, přesně, s obrovským vnitřním zaujetím a novinářským smyslem pro detail. Sama do příběhu vstupuje odbočkami, které sice způsobují retardaci děje, zato jej však osobitě komentují. Odhodlaně hledá odpověď na otázku, kterou vyslovuje hned v úvodu: Smí být člověk lhostejný k osudu svých bližních? Ve velmi intimním příběhu, ve vzpomínkách na svou první lásku, nám tak předkládá pečlivou obhajobu svých humanistických ideálů.