Škoda, že jsem začal pro iLiteraturu recenzovat příliš pozdě na to, abych se aktuálně mohl věnovat prvnímu svazku zamýšlené trilogie Patricka Rothfusse Kroniky královraha, nazvanému Jméno větru. Vyšel u nás před pěti lety a recenzenti měli konečně poslední položku do trojice aspirantů na nejlepší fantasy dekády. Někteří se klonili k Tetovanému z Brettovy Démonské trilogie, jiní k Levé ruce boží Paula Hoffmana. Já, kdyby takové žebříčkaření bylo k něčemu, bych byl vehementně hájil právě Rothfussovu prvotinu. A pokud opět mediální masáž způsobila, že o pokračování se psalo jako o nejočekávanější knize žánru, když oba jeho konkurenti stihli druhé svazky svých ság dodat na trh před ním, asi bych kýval hlavou i při vědomí, jaká je to přehnaná pitomost. A dobře, kdyby mi bývala upadla z toho tupého přikyvování, protože čekání na nejočekávanější knihu přineslo jen nečekané zklamání.

Už přinejmenším víme, proč si dal Rothfuss tak moc načas. První kniha jeho Kronik má rozsah dvou poměrně úctyhodných románů a také nakladatel první vydání rozpoltil do dvou svazků – vydá bezmála na 700 stran. Druhá kniha má rozsah tří štědrých románů – rovných 1000 stran. Tisíc stran, z nichž polovina je zbytečná, řeknu-li to hodně příkře. Zbytečná, protože se v nich téměř nic neděje.

Ne že by první svazek byl nějaký dějový ohňostroj. Zvláštní chlapík jménem Kvothe, předčasně na odpočinku jako hospodský, vykládá putujícímu kronikáři příběh svého mládí. Kronikář stráví v hospodě tři dny, během kterých sepíše děj Kvothova dětství, puberty a dospívání – s druhým dílem jsme se dostali zhruba k jeho osmnáctinám. Leccos zůstává nadále v tajuplném náznaku: víme, že Kvothe je královrah, ale proč, jak a koho konkrétně zabil, se můžeme jen dohadovat, zato víme přesně, protože nám to vypověděl hned v úvodu, že jeho rodiče, potulné komedianty a hráče, zmasakrovali záhadní, mytičtí Čandrínové, rasa, řád či démoni, o kterých podle všeho nikdo nic kloudného neví, a kdo ví, prozíravě mlčí. Osiřelý Kvothe se vydává na cestu do univerzitního města, kde se hodlá studiem dobrat podrobností o původu vrahů svých rodičů, jakož i možností, jak se pomstít.

Kvothe tehdy na pár desítkách stránek doputoval na Univerzitu a zůstal tam až do konce prvního dílu. Z toho by se mohlo zdát, že děj skutečně nebyl příliš explozivní. A přitom právě tuto skutečnost, že hlavní hrdina fantasy po dlouhé době nikam neputuje, sedí na místě a žije, aniž by mu zlomyslný autor házel klacky pod nohy na nekonečné cestě připomínající počítačovou hru, považuji za jeden z velkých kladů románu. O co Rothfuss ochudil čtenáře o dobrodružný, výbušný děj, na jaký je zvyklý ze standardních fantasy titulů, o to víc jinde přidal. Univerzita je velice zajímavý mikrokosmos, opředený napovězenými tajemstvími. Stačí málo: to, že se tam učí spíše magické předměty, to, že tam studují roztodivné existence, s nimiž se Kvothe sblíží či znepřátelí, a ještě roztodivnější existence tam vyučují. Ano, je to trochu potterovština, ale pro pokročilé, inteligentní, postpubertální publikum.

Celou knihou se prolíná ohromná láska a úcta ke vzdělání a i tím je mladý Kvothe sympatický. Autor je jeho krevní skupiny, na rozdíl od muzikálního Kvotha je velice zdatný literárně, skutečně nad běžné poměry žánru, některé pasáže mají blízko k poezii (velkou poklonu za dosavadní výkon si zaslouží překladatelka Jana Rečková) a všechno dohromady umožňuje se s hrdiny knihy sžít jako s lidmi, které znáte nebo byste znát chtěli, nikoli s papírovými super- či antihrdiny.

V hostinci U pocestného kamene, kde vysedává Kvothe se svým pomocníkem a s kronikářem, uplynul den, v životě Patricka Rothfusse a dalších smrtelníků čtyři roky, během nichž musel autor zavařit několik procesorů. Ke konci této doby pak možná, než vypadaly, zešedivělo pár vlasů na hlavě jeho nakladatelské redaktorky, které snad i za to v úvodu děkuje. Věřme, že se Strachem moudrého muže dělala, co mohla. Ale moc toho nezmohla.

Což je, opět příkře řečeno, důkaz neprofesionality. Patrně se, ubitá, nechala znovu omámit Rothfussovým literárním darem, jeho schopností vykreslit živoucí postavy. Snad si s mávnutím ruky řekla, že čtenářům žánru, který ničím z toho zrovna neoplývá, by to mohlo stačit. Stačilo by přitom málo: řádná revize textu, vyškrtání snad i pár stovek stran zbytečně dlouhého románu, následné vybalancování proporcí a patřičné vycentrování děje.

Nezapomeňme, že Kvothe vyrazil do světa, aby odkryl totožnost vrahů svých rodičů. Proto studuje, proto často i krkolomně získává prostředky, aby poplatil školné. Je třeba si to připomínat, protože Kvothe jako by na to místy pozapomínal. První třetinu nového svazku stráví ještě na Univerzitě a je to ta dobře známá rozkoš prvního dílu, i když už cítíme, že autor je netrpělivý a hodlá hrdinu někam přemístit. Dovedu si představit hutný sevřený děj dotažený až do konce ve slibném prostředí školy, se známými a libovolně přibývajícími novými postavami. Rothfuss nikoli. Přesadí Kvotha na dvůr mocného a bohatého šlechtice. Smysl té akce z dějového hlediska trochu uniká, i když autor se snaží o vysvětlení, ale z jeho pohledu je nabíledni: už vyčerpal jedno prostředí, hodlá tedy budovat nové. Daří se mu to podobně zdárně jako s Univerzitou, postavy, situace, slibné intriky, máme tu jakési Nebezpečné známosti z fiktivního středověku, okořeněné špetkou magie. Jenže Kvothe se v paláci velmože Maera sotva ohřeje, nějakých 150 stran, a odchází do divočiny pověřen misí vpravdě bojovou. Z intelektuála se stává nedobrovolný zupák, o Čandrínech se nedozvěděl nic – a nedlouho za půlkou Strach moudrého muže sklouzne do koryta tuctové bojově-putovní fantasy, jakých zatěžují pulty knihkupectví metráky; jen o pár tříd lépe napsané.

Kvothe se svým oddílem splní misi (aby se červená nit ságy úplně neprodřela, o Čandríny se v jejím průběhu zlehka otře) a přesune se dál, kde na dalších několika stovkách stran podstoupí výcvik u velemoudrého přírodního kmene: filozoficko-bojovou a samozřejmě velmi alternativní, leč současně nebetyčně otravnou nalejvárnu se zenovou pachutí, z níž vyjde jako jakýsi kříženec Bruce Lee, Yody a Paula Coelha. Taky stráví pár desítek stran, možná ke stovce, v prazvláštní časoprostorové dimenzi, kde přijde o panictví s nesmrtelnou rusalkou, banshee nebo vílou, prostě nadpřirozenou osobou, která má jediný cíl usoužit každého muže láskou. Kvothe je ovšem kanón – přežije a ještě k tomu si dosyta užije orgií. Zde se sluší polevit ve sžíravém tónu: tahle pasáž je krásná, právě zde se Rothfuss blíží na jedné straně poezii, na druhé přesahuje až do báchorečné roviny fantasy. Některé obrazy z bezčasé zóny, kde se Kvothe ocitne, jsou nezapomenutelné. Ale v této knize jsou nemístné jako Bible na stole Klementa Gottwalda. Budí dojem, že Rothfuss do vytištěného rukopisu omylem přimíchal povídku chystanou pro nějakou tematickou antologii a šesti sty dosavadních stran uondaná redaktorka si toho nevšimla.

Dojezd etapy je opět na Univerzitě. A zazvoní zvonec. Naděje, že v tom dobře známém, sympatickém a jistě zdaleka ne ještě vytěženém prostředí budeme ve třetím dílu pokračovat, je značná, ale jistota žádná. Když pak knihu odložíme a zamyslíme se, dojdeme k překvapivému závěru, že za těch tisíc stran se nestalo vlastně nic, co by děj někam posunulo. Zdá se, že autorovi se struktura toho knižního monumentu rozsypala pod rukama. Což je škoda, protože šance a přísliby byly veliké.