Historický román Azazel egyptského autora Júsufa Zajdána se může pyšnit jedním z nejprestižnější literárních ocenění udělovaných v arabském světě: Mezinárodní cenou za arabskou literaturu (IPAF), tzv. „arabským Bookerem“, kterou obdržel v roce 2009. Období, do něhož je příběh zasazený, a obrazy, jež přináší, činí z Azazela pro arabského čtenáře cosi výjimečného a neobvyklého. Zájem o knihu jen podpořilo rozhořčení, které nad způsobem, jakým autor ztvárňuje sv. Cyrila Alexandrijského, vyjádřila koptská církev. Pro českého čtenáře se však kouzlo této kontroverze trochu „ztrácí v překladu“, neboť dějiny křesťanské církve byly v evropských historických románech zpracovány mnohokrát a myšlenkově ani tematicky není Azazel nijak revoluční.

Vyprávění uvozuje fiktivní zpráva archeologa, jenž objevil v roce 1997 při práci na vykopávkách v syrském Aleppu třicet aramejsky (či syrsky) psaných svitků a sedm let pracoval na jejich překladu do arabštiny. Jejich autorem je křesťanský mnich a lékař Hypa, který na nich během čtyřiceti nocí zachytil události svého života a jemuž dělal při psaní společnost samotný Azazel (neboli Iblís, Satan či Belzebub).

Nosným tématem celého románu je především otázka víry, úvahy o roli představitelů křesťanské církve a jejich názorových rozporech. Hypa se v dětství stal svědkem vraždy vlastního otce, prostého rybáře a pohana, jenž vozíval potraviny do chrámu staroegyptského boha Chnuma a kterého kvůli jeho pomoci tamějším kněžím ubodala skupina fanatických křesťanů. Hypa i přes tuto zkušenost zaníceně věří v Boha a Ježíše Krista a stane se křesťanským mnichem. Ve třiadvaceti letech (tedy v roce 414 n. l.) jej cesty zavedou na sever Egypta do Alexandrie, kde už nejsou křesťané utlačovanou minoritou. Hypa se po krátkém, vášnivém románku s odpůrkyní křesťanství, vzdělanou Oktávií, služebnou starého sicilského vzdělance, stává svědkem brutální vraždy „učenkyně věků“ Hypatie, emancipované matematičky a filozofky. Tu po kázání Cyrila Alexandrijského rozlícený dav na ulici sedře úlomky lastur z kůže a její tělo spálí. Hypa, jenž se předtím zúčastnil Hypatiiny přednášky a kterému její krása a vědomosti učarovaly, ztrácí část své víry a vydává se na východ přes Sinaj hledat kořeny svého náboženství.

V Jeruzalémě se spřátelí s pozdějším konstantinopolským biskupem Nestoriem, jenž se o několik let později stane nechtěnou ústřední postavou ekumenického koncilu v Efesu. Díky němu se dostane do kláštera poblíž Aleppa, kde léčí mnichy a místní lidi, zřídí v klášteře knihovnu a především poznává Martu, druhou osudovou ženou obdařenou božským hlasem. Než se Hypa dokáže rozhodnout, zda nadobro opustí klášterní řady a uteče s Martou, onemocní a třicet dní stráví v horečnatém bezvědomí. Tehdy se mu začne zjevovat Azazel, jenž je v mytologii považovaný za původce vší špatnosti. Je to právě on, kdo Hypu poté, co se uzdraví a zjistí se, že Marta je nadobro pryč, vyzve, aby sepsal vše, co se mu stalo. A spíše než záporným prvkem je tím, kdo pokládá otázky, jichž se hlavní hrdina bojí, a požaduje odpovědi, které jej děsí ještě více.

Júsuf Zajdán (v českém překladu je ponechán v anglickém přepisu jako Youssef Ziedan) je ředitelem Centra a muzea rukopisů Alexandrijské knihovny a publikoval řadu odborných děl zabývajících se starou islámskou filozofií a súfismem. Azazel je po prvotině Stín hada (Zil al-afcá) jeho druhý román. Jeho specializace je patrná na historicky věrných kulisách včetně popisů dobových lékařských postupů.

Příběhu lze vytknout šablonovitost ústřední postavy (pochybující mnich a úspěšný lékař neschopný odolat fyzickému pokušení) a román je přes použitou retrospektivu stylisticky prostý. Vyprávění Hypových osudů na pozadí jednoho z velkých a ne příliš známých sporů křesťanství o podstatu Ježíše Krista však přináší i silné lyrické popisy (první setkání s mořem, jež Hypu málem stojí život) stejně jako odvážné myšlenky kritizující zištné a mocenské jednání schovávané pod plášť víry – Nestorius Hypovi v jedné pasáži vysvětluje: „Zabíjet lidi ve jménu náboženství ze zabíjení nedělá nic náboženského… tihle lidé jsou oddaní moci a nikoli víře, jsou to lidé bezbožné krutosti, a ne Boží lásky“ (s. 194).

Vzhledem k ocenění a ohlasu, jehož se Azazel dočkal v arabském světě a světových literárních kruzích, je pochopitelné, proč se jej nakladatelství Plus rozhodlo vydat. A jelikož překladů kvalitní (nebo alespoň kvalitnější) arabské beletrie u nás vychází jako šafránu, je to bezesporu záslužný čin. Je ovšem škoda, že u nás vychází pouze sekundární (byť zdařilý) překlad přes angličtinu.

Příznivce historických románů Azazel nezklame ani neohromí. Na hloubce a zajímavosti získá až ve chvíli, kdy bude mít čtenář stále na paměti, kdo je jeho autor a odkud pochází.