Spisovatel Jiří Kahoun si poslední dobou libuje v zimním období. Své knihy pro nejmenší pravidelně vydává v zimě a jejich příběhy se odehrávají v zasněženém prostředí. Jako by tuhé mrazy a chumelenice za okny mnohem více vybízely k posezení u pohádky. Anebo jsou, co se týká zápletky, jednoduše zajímavější. Knížkový pejsek není výjimkou.

Knížkový pejsek je kniha, která rozhodně spadá do kategorie „zasněžených“. Jiří Kahoun si coby ilustrátor vyzkoušel ztvárnit sněhové závěje již ve své minulé knize Chumelení (2011). Tato role se mu asi zalíbila, protože i knihu následující si nejen napsal, ale i namaloval sám. A hned na titulní straně je plno sněhu a obloha čistá a modravá tak, jak tomu bývá za jasných, promrzlých lednových dní. Do hlavních rolí jsou opět dosazena obyčejná domácí zvířátka či ta menší z nedalekého lesa. Prostředí zůstává neměnné, jedná se o zkušenostmi prověřený a nejmenšími posluchači stále oblíbený český venkov. Dřevěnou chaloupku nebo zateplený zaječí pelíšek ovšem v nejnovějším kahounovském počinu vystřídá obydlí netradiční – klasická papírová knížka. Právě ta, kterou drží čtenář v ruce. Pohádkový příběh tak dostává několik rovin a klade větší nároky na naši fantazii. Kdo si to neumí představit, má zkrátka smůlu.

Vyprávění je v první osobě; vypravěčem je zmíněný knížkový pejsek a všechny události jsou nahlíženy jeho zorným úhlem a hodnoceny jeho psím rozumem. Začíná obyčejnými věcmi, jako by nás právě poprvé potkal a začal se s námi kamarádit. Dozvíme se například, kolik má zubů a tlapek a že v knížce s ním bydlí stará babička s bolavýma nohama. Kromě babičky jsou nejdůležitější věcí na světě kamna, u kterých se spí a která není radno nechat vyhasnout. Obzvlášť když udeří největší mrazy. Ty postupně zaskočí spoustu zvířátek a zaženou je až do blízkosti vyhřáté knížky. Babiččina skromná domácnost se brzy rozroste o dvě kočičky, myšku, kohouta, havránka a další vedlejší hrdiny. Každý z nich má za sebou strastiplnou minulost, o kterou se s námi podělí. Zbytek času je zaplněn pospáváním v teple u kamen a občasným dováděním ve sněhu či hraním ve světnici. Vyvrcholením zimy, kdy už dochází dříví a všichni se už nemohou dočkat jara, je babiččina náhlá nemoc. Zvířátka drží při sobě a veškeré babiččiny povinnosti a práci vezmou na sebe. S příchodem jara postupně všichni návštěvníci knížku opustí a babička zůstane s pejskem a kočičkami sama. V okamžiku, kdy sluníčko venku hřeje víc než kamna uvnitř, nastává šťastný konec. Ten je podtržen společným prohlížením knížky, která se náhle jakoby zmenšila a vejde se babičce na klín.

Příběh Knížkového pejska je jednoduchý, a pokud přimhouříme oči a uvěříme tomu, že zvířátka mluví a chovají se jako neposedné děti, může být i pravděpodobný. Jsou zde ale ještě podivná autorská kouzla. Ve vyprávění se objevuje další, poetická rovina, která narušuje právě se odehrávající děj. Jedná se o tu mnohokrát zmiňovanou knížku. Má okna, dveře a na titulní straně knihy (tedy sama sebe?) je přímo namalovaná. To asi aby v tom nejmenší čtenáři neměli zmatek. Oni ho ale přesto chvílemi mají. Každá kniha má totiž svého autora a ilustrátora. Zde se spisovatel Kahoun odvážně pouští do „vyprávění o vyprávění“ a testuje pozornost a představivost dětí. Najednou popírá dosavadní zákonitosti a jako nějaká všemocná stvořitelská bytost, které jsou postavy uvnitř vydány napospas, vstupuje do příběhu. Na jedno prosebné zaštěkání namaluje pejskovi přítele a věnec buřtů. Proč rovnou nenamaluje to vytoužené jaro, mohl by se v tu chvíli zeptat naivní čtenář, když je najednou všechno možné? Protože právě on si vymyslel tuhou zimu. Víckrát už se tento autorův „boží zásah“ neopakuje a samy postavy již své osudy ovlivnit nemohou. Během četby narazíme na spoustu odkazů ke knížce a způsobu života v ní. Zhruba uprostřed příběhu jsou postavy uvězněny v knížce zavřené a nemohou se dostat na začátek ani na konec. Pejsek, který se zde dobře vyzná, spustí krátkou přednášku o tom, jak se knihy vyrábějí. To leckomu dospělému může připomenout dávné doby, kdy ve škole dostal fádní slohový úkol, například napsat fejeton na libovolné téma. Není nic horšího než psát o tom, že není o čem psát, a pak se divit, jak řádky hezky přibývají, a fejeton o psaní fejetonu je na světě. Knížkový pejsek se naštěstí takhle daleko nedostane. Problematika knihařství je udržena na uzdě a veškeré narážky na knihu, kterou právě čteme, zůstanou v mezích poetických. Způsob psaní (a tentokrát i ilustrování) Jiřího Kahouna je záměrně tak prostý, že v nás může vzbuzovat rozpaky. Chvílemi nechává ve čtenáři dojem, že vytvořit podobnou knihu je vlastně hračka. Takové obrázky přece svedeme se svými dětmi taky, mohli by si pomyslet předčítající rodiče. Když si však skutečně vezmou papír a tužku, zjišťují, že nakreslit podobně obyčejného pejska a kočičku (a to dokonce pětkrát až desetkrát) tak jednoduché není. V jednoduchosti je odjakživa krása. Tím více to platí v literatuře pro nejmenší. Stvořit něco prostého a obyčejného, co člověku učaruje na celý život, však může být i nadlidským výkonem. Mějme toto na paměti, až budeme Knížkovým pejskem poněkolikáté zamyšleně listovat. Až si nebudeme vědět rady, jestli to všechno za to stojí, anebo ne. Pouze jedno čtení to nerozhodne. Uvidíme, kolik zimních sezon bude zapotřebí, než se s knížkou vypořádáme.