Jean le Flambour je legenda. Slavný posthumanistický zločinec ukradl myšlenky gigantických diomozků, vzácné artefakty martských pohyblivých měst i příruční hodinky v podstatě kohokoliv. Je to rozjívený rošťák i okouzlující romantik. Ale i on udělal chybu a skončil v dilematické věznici. Ve společnosti milionů verzí sebe sama se každý den musí rozhodovat mezi smrtí a zradou.

Mieli je válečnice s temnou minulostí a ještě temnější budoucností. Na své pavoučí lodi Perhonen brázdí vesmír ve službách tajemné paní. Její poslední úkol: vysvobodit Jeana a společně odhalit tajemství, které může smést celý Mars a možná i vesmír tak, jak jej lidé znají…

Hannu Rajaniemi je mladý (nar. 1978) anglicky píšící autor finského původu. Sluší se poznamenat, že má doktorát z Edinburghu v oboru teorie strun a je ředitelem společnosti zabývající se řešením problémů souvisejících s matematikou a vývojem umělých inteligencí. Což znamená, že jeho fikce plné kvantové fyziky, fraktálových myslí a nejrůznějších vědeckých problémů točících se kolem manipulace s realitou a lidskou myslí jsou promyšlené, logické a reálně působící, jakkoliv jim bez pár let tvrdého studia nemůžeme nikdy plně porozumět.

Pochvalou jeho spisovatelskému umu je, že to píši i já: s matematikou jsem skončil ve chvíli, kdy jsem si vypočítal, že z posledních pěti písemných prací můžu dostat pětku, a stejně na mém posledním gymnaziálním vysvědčení bude nejhůř čtyřka. Rajaniemi nemá potřebu exhibovat stran svých vědomostí – naopak je důsledně krotí a využívá jen natolik, aby jeho příběh získal punc jinakosti, a nebojí se ani využít opar jisté mystiky, který se s kvantovou fyzikou pojí.

Český čtenář se s jeho tvorbou zatím mohl seznámit jen na poli povídek (publikovaných v časopisech Ikarie a XB-1, popřípadě pak ve výroční Strahanově antologii Nejlepší science fiction a fantasy 2010). Povídky poměrně věrně vystihují jeho styl, který propojuje hravost s aplikací staré myšlenky, že dostatečně vyvinutá technika se stává magií. Svého čtenáře baví, ale nijak jej nevede za ručičku, takže se nedá mluvit o ryzím oddechovém čtení (což však v českém prostředí bývá přijímáno rozpačitě). Pokud by se daly jeho práce k něčemu přirovnat, tak snad k některým klasickým kyberpunkovým povídkám, jako byli třeba Kluci ze čtyřstý od Marka Laidlawa nebo Mozart ve slunečních brýlích od Bruce Sterlinga a Lewise Shinera.

Totéž pak platí o jeho debutovém románu. Způsob, jakým funguje dilematická věznice (a především pak její strážci); cesta, kterou ji Jean oklame; marťanská společnost založená na promyšleném systému sdílení soukromí a distribuci důvěrných myšlenek; zvraty, které jsou překvapivé, ale logické (a vycházejí ze staré dobré čechovovské poučky o pušce na zdi) – to vše ukazuje na disciplinovaného autora, jenž má vše promyšleno do posledního detailu a předpokládá stejně disciplinovaného čtenáře, který si těchto detailů bude všímat. Ne nadarmo má Kvantový zloděj půdorys detektivního románu, který se prolíná s románem lupičským…

A v tomto okamžiku ustupuje Rajaniemi-vědec do pozadí a otěže přebírá Rajaniemi-bavič. Protože pokud detektivka, tak ve stylu Sherlocka Holmese. A pokud lupičský příběh, tak tedy à la Arsène Lupin. Ovzduší napínavé literatury devatenáctého století se však naplňuje ve futuristických prostředích Marsu, kde zuří skrytý boj několika (ne vždy lidských) frakcí. Styl a jazyk románu (odborné termíny plynule přecházejí do mystiky či sebeparodie) jsou obohaceny o odkazy na Velkou francouzskou revoluci nebo o hrátky s ruskými klasiky (Gogol rozhodně netušil, co všechno by mohly „mrtvé duše“ představovat v próze kvantového fyzika – krádež mysli se např. nazývá „gogolovskou“).

Rajaniemi navíc důsledně domýšlí možnosti svých nápadů: jaké podoby na sebe může vzít vězení, co je zločinem a jak je lidské chování ovlivněno tím, že nemá přístup ke svým vzpomínkám, případně jim nemůže důvěřovat. V následující chvíli však klidně přepne do zběsilého akčního modu, kde do dění zasahují i orbitální lasery, či si vychutná až dětinsky nadšené vyšetřování vraždy ve futuristické čokoládovně či komplikované dvoření svých hrdinů a hrdinek.

Kvantový zloděj tedy není v rámci letos vydaných sci-fi tak gigantický jako Reedova Dřeň, nenásleduje ducha hard science fiction jako české překvapení Zpráva z Hádu Edity Dufkové a ani neoslňuje chladným intelektem jako Anatém Neala Stephensona. Má však ze všech letos vydaných sci-fi nejlehčí styl a nejlidštější srdce. Osloví odvážného průzkumníka hranic poznání i věčné dítě uvnitř svých čtenářů (a velké uznání míří za překladatelkou, že rozmanitost knihy vkusně převedla do češtiny beze ztrát). Pokud Rajaniemi z nastolené kvality nesleví, máme se na co těšit. I proto, že v dalších (nutno dodat, že samostatných) pokračováních se pravděpodobně dostane větší pozornosti minulosti postav, a knihy tak získají i na emocích (které zatím poněkud ustupovaly pečlivě promyšleným dějovým i intelektuálním atrakcím). Jinými slovy: Rajaniemiho trilogie má na to, být podobně zásadním dílem jako Gibsonova trilogie Sprawl nebo Simmonsův Hyperion. Což je skvělá zpráva.