Z pouhých dvou knih uvedených na náš trh (z osmi, které zatím napsal) lze i bez zvláštního věšteckého daru konstatovat, že Američan Olen Steinhauer se pro dějepisce zařadí k absolutní špičce špionážního žánru, kam patří Ambler, Le Carré, možná Forsyth a Ludlum a kdoví, jestli ještě někdo další. A to s přehledem, i kdyby už nic tak dobrého jako Turistu a nověji Nejbližší východ nenapsal.

Tahle snadná prorocká slova se dala psát už i v souvislosti s Turistou, který u nás v roce 2010 bez problémů převýšil každou konkurenční žánrovou knihu – a v tomto směru zákonitě skončil částí nákladu v bednách zlevněného čtiva před Neoluxorem. O to větší úcta patří nakladateli, že zavírá oči nad marností pokusu vmasírovat zdejší čtenářské mase nové jméno, dá na kvalitu a vydává pokračování té vydařené knihy (a bohdá najde odvahu i k závěrečnému svazku volné trilogie, který vyšel v USA letos v březnu).

Steinhauer dostál očekávání a vysoce nasazené laťce, ba snad je i o pár coulů převýšil. Jeho hrdina, agent zvláštní, supertajné sekce CIA Milo Weaver, vyšel z minulého dílu jako vítěz nad mnohostranným zlem, ale vítězství to bylo spíše pyrrhovské. Zanechal za sebou hromádku mrtvol, mezi nimi i těch vzácných exemplářů lidí, jimž mohl v šalebném světě špionáže důvěřovat. Sekce Turistů, jež je trvalým trnem v oku rozličným mocným frakcím, kterým překáží ve sledování vlastních zájmů, sice přežila, ale je otřesená, dezintegrovaná, plná nejistoty a nedůvěřivé podezřívavosti. Protivníci byli sice odhaleni a poraženi, ale ze scény odešli jen ti, které odnesli patami napřed, jinak přežili jako nezničitelná hydra. K tomu všemu skončil v troskách i Weaverův už tak nepříliš ideální soukromý život. To nepřidá na duševní rovnováze člověku, který je sice jednou půlí osobnosti nelítostný vrah a intrikán, ale druhou lačně touží po zázemí a běžném citu, protože jinak by se musel psychicky rozložit.

Na tomto fundamentu vybudoval Steinhauer pokračování. Pozoruhodné je, jak vše důležité z předchozího děje umí vplést do děje aktuálního, aniž by se uchyloval ke statickým rekapitulacím, a když tak jen dvěma, třemi nejnutnějšími větami. Pokračování je tím pádem úzce provázané s předešlou knihou, a přece má čtenář zdání volnosti a v knize by se orientoval, i kdyby předešlý svazek neznal.

Orientovat se ve složitých zvratech děje je už o něco náročnější. Steinhauer poněkud ubral z globálního rozměru zápletky předešlé knihy, už tolik neřeší velmocenské zpravodajské aspirace, ale zintimizoval konflikty spíše na lidskou úroveň. Čínská tajná služba je sice opět na scéně, ale už nesledujeme její rozpínavé zájmy v Africe, nýbrž v zásadě osobní vendetu jejího čelného představitele. Koneckonců i úhelný konflikt, na nějž se postupně nabalují další a další (Steinhauer je v tom mistr, libuje si v pěstění příběhových šlahounků, zprvu zdánlivě neduživých motivů, které přesvědčí čtenáře, že odumřou, jen co splní nedůležitou ilustrativní roli – jenže autor je náhle zkultivuje do plnohodnotného dějového proudu, který vplete do stále košatější struktury), má výsostně lidský, dojemný ráz: vražda moldavské dívky, téměř ještě dítěte. Jde v podstatě o oběť na oltář zpravodajských zájmů, zbytečnou smrt v zájmu prověrky agentů. Požehnáním pro knihu je, že její exekucí byl pověřen právě Weaver: nahromaděná deprese z tak nesmyslného hazardu s životem ho žene spolehlivě vpřed.

Jak buldozer rozrývá zdánlivě smysluplný a prospěšný špionážní svět, aby pod povrchem nalézal tragédie, zbědovanost, křivdy a hnus. Autor, sám už téměř deset let usazený v Evropě (žije v Budapešti, která v románu hraje významnou roli), využívá k dobrému efektu kulisy starého kontinentu a kupříkladu jeho vhled do situace současné německé tajné služby je impozantní. V mnohém si vysloužil srovnání s Le Carrém a tohle je jeden z aspektů. Na rozdíl od svého generačního předchůdce sice aktivně v tajných službách nepůsobil, ale vidí do nich neméně pronikavě. Ještě cennější je však lidský aspekt, který oba mistři nechávají svými knihami prorůstat. Špioni v knihách jednoho i druhého mají kolegy, kamarády, ba i přátele. Jsou na ně více či méně vázaní. Někteří je zradí, někteří jsou sami zrazeni, pár jich ale zůstává. Le Carrého Smiley má přímo nomen omen, ale i Milo Weaver jako by si při vší beznaději, kterou mu jeho poslání přináší, uvědomoval, že je to jen specifická profese. A umí se, sice mnohdy trpce a bolestně, i usmát.