O vizuální kultuře u nás poslední dobou vyšla řada publikací, zmiňme třeba O pohledu od Johna Bergera, Vizuální gramotnost nebo Jak rozpoznat odpadkový koš: eseje o stereotypech ve vizuální kultuře od Václava Hájka (a uvést můžeme i některé speciálněji zaměřené knihy jako sborník statí Vizuální antropologie: kultura žitá a viděná (2010) o filmu coby prostředku antropologického výzkumu). Letos ovšem byla vydána kniha, která svou komplexností a hloubkou záběru ty ostatní předčí. Autorem tohoto Úvodu do vizuální kultury je Nicholas Mirzoeff (1962), profesor působící na Oddělení pro média, kulturu a komunikaci New York University. Čtenář v něm najde četná témata: úvahy o „televizním vznešenu“, totiž o událostech, které ve skutečnosti může na vlastní oči vidět jen málo lidí, ale před obrazovkami miliony diváků „vytrhují z každodennosti“; podnětný exkurs o symbolice bílé barvy (od antických soch, jež si lidé v novověku představovali jako bílé, a proto je někdy dokonce drhli, dokud nedosahovali předpokládané autentické bělosti, až po Melvillovu Bílou velrybu) či o vztahu fotografie a smrti.

Hned na začátku knihy autor vysvětluje, že vizuální studia jsou součástí nastupujících postdisciplinárních akademických projektů, a přitom navíc chtějí „překročit tradiční hranice univerzit a vstoupit do kontaktu s každodenním životem lidí“; v tomto smyslu prý nejsou disciplínou, nýbrž „taktikou“.

Mirzoeffova kniha je psána celkem přístupným jazykem, s vtipem a její uspořádání je přehledné. Vzhledem k tématu knihy nepřekvapí, že se autor nejprve vymezuje proti sémiotice, která podle něj přeceňovala texty a podceňovala obrazy (což prý mohlo být dané tím, že daní akademici „byli zvyklí hodně číst“). V celé knize pak autor opakovaně zdůrazňuje zvyšující se význam vizuality v současném světě, s uspokojením například konstatuje, že internet je stále výryazněji vizuální a že „dnešní život na síti se velmi vzdálil od původních textových formátů“. Ale i když píše třeba o kontaktech evropských mužů a domorodých Afričanek v devatenáctém století, neopomene poukázat na to, že to byly zprvu často kontakty vizuální, protože partneři tohoto nonverbálního dialogu řeč svého protějšku neznali. Rovnou zde ovšem můžeme kriticky připojit, že kvůli tomuto důrazu na vizualitu autorovi někdy zřejmě unikají právě jazykovědné souvislosti: snaží se vyvracet předsudky o tom, že různé rasy vnímají barvy odlišně, ale neuvádí to, co už dobře popsali lingvisté, že různé národy v rámci barevného spektra skutečně rozlišují odlišné barvy a také jejich různý počet.

Zatímco dnes mnozí autoři odsuzují veškerou současnou televizní produkci jako otupující, nudnou a uniformizující, Mirzoeff ukazuje, že může mít i jinou podobu. Kupříkladu španělské telenovely podle něj přispívají k formování latinskoamerické identity svých diváků a jistý australský kanál prý zase pomáhá k oživování aboridžinské kultury. Autor připomíná i úlohu televize při utváření multietnického národa. Možná jediný způsob, jak podle autora může „hybridní společnost sestávající z mnoha přistěhovaleckých komunit pocítit příslušnost k Velké Británii“, je třeba zápas anglické fotbalové reprezentace na mistrovství světa, který sleduje velká část britské populace.

Přitom si autor nedělá žádné iluze v tom smyslu, že televizní či fotografické obrazy jsou něčím „nevinným“. Internet podle něj „ztratil nevinnost“ nejpozději roku 1982, kdy se provalilo, že za virtuální „Julií“, invalidní ženou, která navazovala kontakt jen prostřednictvím počítače, se skrýval jistý psycholog, který takto prováděl experiment (podle Mirzoeffa je zvláštní, že ačkoli se uživatelé internetových diskusí často přetvařují, „byli zaskočeni, když zjistili, že byli oklamáni“). Dále autor ukazuje, jak při vytváření fotografií, a to i těch, které měly sloužit jako důkazy o proviněních určité válečné strany, hrála od počátku velkou roli inscenovanost. A také nakolik fotografie, které Evropané pořizovali v Africe, především odpovídaly představám, které si Evropané o Africe předem vytvořili (často na základě knih) a se kterými tam už přijížděli.

Jestliže se přitom někteří Afričané fotografování nejprve báli, pak podobný vztah k němu měl ještě spisovatel Balzac; Evropané ale příliš rychle zapomněli, že i na jejich kontinentu byl první reakcí na fotografování strach. A co se týká praxe zapichování hřebíků či špendlíků do figurek představujících protivníka, Mirzoeff trochu kontroverzně tvrdí, že mohla vzniknout až pod vlivem evropských křesťanů a jejím předobrazem bylo ukřižování Krista.

Samostatnou kapitolu věnuje autor televizním seriálům a filmům s tematikou mimozemských vetřelců. Sleduje jejich postupnou proměnu od obrazu jasně vymezených protivníků přes roztomilého a neškodného mimozemšťana E. T. až k bytostem natolik si vzájemně podobným, že není jasně patrné, kdo je člověk a kdo mimozemšťan (a také k „ženským monstrům“, což uvádí do souvislosti s ohrožením, které prý muži cítili v době, kdy si ženy vydobyly reprodukční právo i právo na potrat). Analyzuje také Star Trek, který podle něj především šířil myšlenku, že všechny kultury jsou hodnotné, ale nadřazená je ta americká.

I když se autor věnuje především současné vizuální kultuře, snaží se stopovat i její kořeny, hledá tedy počátky virtuální reality, či alespoň okamžiky toho, kdy se divák nacházel na hranicích virtuality (a to třeba i při „pouhém“ vnímání malby znázorňující scénu z dávnověku). Kniha je tedy i malým exkursem po dějinách vizuality, který zakončuje kapitola věnovaná smrti princezny Diany a její mediální prezentaci. Podtrhává to, že Diana, vnímaná britskými poddanými jako outsiderka, dokázala překračovat hranice etnických skupin a po smrti se stala první ikonou „nové epochy elektronického obrazu“. Mediálně přenášený pohřeb princezny znamenal podle autora „definitivní smrt imperiální monarchie 19. století“ a zároveň byl „inaugurací planety pixelů“. Zdá se ale, že Mirzoeff ve své knize, jejíž originál vyšel už roku 1999, pohřbil britskou monarchii příliš ukvapeně: nedávné pořádání letních olympijských her dokázala Velká Británie využít ke zdůraznění své monarchistické tradice (při zahajovacím ceremoniálu seskakovala dvojnice královny za asistence Jamese Bonda z letadla), a zvláště loňská svatba prince Williama a Kate Middletonové byla nepochybným mediálním úspěchem. Jinak je ovšem Mirzoeffův průvodce po „planetě pixelů“ i tomu, co jí předcházelo, opravdu skvělý, užitečný a stále aktuální.