Detailně to ve své knize Dějiny ňadra. Kulturní a sociální historie prsou od starověku až po současnost, která byla navzdory výtkám z přehnané ideologičnosti i u nás dobře přijata, zdokumentovala americká historička Marilyn Yalom(ová). Podle ní je cesta, která vede od magických ňader paleolitických bohyní přes ňadra Panny Marie, symbolizující duchovní výživu všech křesťanů, až k hnutí za ženské osvobození ňader, dlouhá a plná překvapení. Důležitým zlomem přitom byl počátek novověku, kdy začal být mateřský a posvátný význam ňader zatlačován do pozadí jejich potenciálem erotickým, čímž byla nastoupena cesta k dnešnímu stavu. Jiná americká historička, Margaret R. Miles(ová), dokonce svoji knihu nazvala přímo „sekularizace ňader“, líčí v ní, jak se ňadra vymanila z monopolu církve a „přešla do rukou fyziologů a pornografů“. Dá se říci, že podobný myšlenkový kruh, ovšem v opačném směru, opisuje text věnovaný ňadrům od americké novinářky Natalie Angier(ové). Kapitolu Kruhové úvahy. Příběh prsu uvádí sice pravdivým, ale pro někoho až cynicky věcným a deziluzivním prohlášením: prsní žláza je jen obměněná potní žláza, která produkuje o mléko obohacený pot. Ještě u ptakopyska a ježury mléko prostě jen prosakuje ze žlázy na povrch matčiny kůže, kde je mláďaty slízáno. Lidem narůstá sice jen jeden pár prsou, ale nejsou řídké případy, když je u žen počet bradavek vyšší, a kdybychom podle Angier(ové) „byli prasaty nebo krysami, naše mléčné lišty by se vyvinuly v celkový počet osmi cecíků“. Její text ovšem postupně získává jisté (pseudo)mystické rysy a vrcholí jakýmsi chvalozpěvem na kulatost ženských prsou. Autorka se vyznává, že společně s našimi dávnými předky i ona Kruh považuje za dokonalý tvar, symbol celku, a právě „prs je nejprůhlednější způsob, kterým tělo může vzdát úctu kruhu“.

Od kdy jsou lidé savci?

Angierová i Yalom(ová) věnují ve svých textech v souvislosti s ženskými prsy velkou pozornost zakladateli botanické a zoologické nomenklatury Carlu Linnému. V osmnáctém století Linné udělil podle Yalomové „podivnou poctu“ prsům tím, že po nich pojmenoval celou jednu třídu: Mammalia, doslova „prsní“ či „prsatí“, termín, jež Linné sám vynalezl (nahradil tak starší Aristotelův termín „čtyřnožci“). Mohl si přitom vybrat z jiných znaků, o nichž se tenkrát vědělo, že je savci sdílejí: chlupatí, dutouší, tvorové mající čtyřkomorové srdce. Chlupatost ovšem neprošla nejen kvůli tomu, že muži jsou výrazně chlupatější než ženy (a nevystihuje tedy všechny jedince stejně přesně), ale hlavně je málo reprezentativní; a také struktura středního ucha je příliš nudná na to, aby byla zvěčněna v názvosloví. Prs byl však jak zvučný, tak romantický, slovo Mammalia se dobře vyslovovalo i pamatovalo a navíc korespondovalo s tradičním výrazem pro živočichy Animalia. Podle historičky vědy Londy Schiebinger(ové) ovšem Linné zvolil tento název záměrně hlavně kvůli svému boji proti využívání kojných, což označoval za porušování zákonů přírody a ohrožování matky i dítěte, protože ti oba se potřebují pro zachování zdraví. Už v Linného době ovšem mnozí namítali, že někteří savci nemají bradavky (prý například hřebci) – připojme ovšem poznámku Františka Šusty, biologa působícího v pražské ZOO, podle kterého záleží na tom, jaký „ťuflík“ už se považuje za bradavku. Jisté však je, že prsa jsou výrazněji zastoupena jen u samiček; v tomto ohledu je přesnější a „spravedlivější“ německé a české pojmenování zdůrazňující kojení (sání), protože tuto činnost jsme po narození provozovali všichni; rozdíly mezi muži a ženami zde neexistují.

Je prsatý muž pouhá chiméra?

Ovšem stejně jako ženy mají chlupy, i když méně než muži, také muži mají prsa, i když menší. V knize Proč máme rádi sex? uvádí evoluční biolog Jared Diamond řadu případů, kdy se prsa mužům zvětšovala až do průměrné ženské velikosti. Rostou například často mužům, kteří se zotavují z dlouhého strádání: na konci druhé světové války bylo takových případů po propuštění válečných zajatců z koncentračních táborů zjištěno na tisíce. Hladovění u nich pravděpodobně brzdí činnost žláz produkujících hormony, i jater, které tyto hormony odbourávají. Po obnovení normálního stravování se žlázy zotaví rychleji než játra, takže hladina hormonů nekontrolovaně stoupne. Podle Diamonda přitom již starozákonní patriarchové předvídali závěry moderních fyziologů, když Job (21,24) poznamenal o dobře živeném muži: „Prsy jeho plné jsou mléka.“ Ostatně i hrdina knihy Prsatý muž a zloděj příběhů získává své nové jméno od mentawajckého domorodce se zdůvodněním, že dobře jí. Diamond dále tvrdí, že se objevilo několik zpráv o jinak naprosto normálních dospělých mužích, kteří kojili děti. „Mléko jednoho z nich bylo analyzováno a zjistilo se, že obsahuje mléčný cukr, bílkoviny a elektrolyty v podobném množství, jaké bývá obvyklé u mateřského mléka“. Diamond dále tvrdí, že „určitá kombinace ruční stimulace bradavek a hormonálních injekcí může během poměrně krátké doby rozvinout skrytý potenciál nadějného otce produkovat mléko, takže nebude nutné čekat na genetické změny“; překážky proti takovému vývoji jsou podle něj spíše psychologické než fyziologické. Čeští odborníci, se kterými jsem se obrátil s dotazem na reálnost takovéhoto budoucího vývoje, se ale vyjadřovali vesměs velmi skepticky. Sexuolog Radim Uzel sice připouští, že mechanismus podráždění prsní bradavky – sekrece prolaktinu – tvorba mléka může být u muže ve výjimečných případech nastartován, ale společně se svým oborovým kolegou Jaroslavem Zvěřinou takové jevy vykazuje spíše do oblasti patologie (zvětšování mužských prsou a mužské laktace může podle nich být důsledkem nádorů hypofýzy, jako jinou důležitou příčinu uvádí také psychický stres). Endokrinologové zase rozlišují samostatné onemocnění zvané gynekomastie, které se v dospívající populaci vyskytuje podle některých údajů až u 30 – 40 % mužů: jedná se o jednostranné nebo oboustranné zvětšení prsní žlázy, které se často projevuje bolestí a tuhostí. Podle jednoho z autorů jediné české monografie o této nemoci, Luboslava Stárky, k tomu, aby došlo k sekreci mléčné tekutiny z mužských mléčných žláz, je třeba mimořádné shody abnormální sekrece některých hormonů. Autorka prestižních publikací o kojení Dagmar Schneidrová zase varuje před manipulací s přirozenou a do budoucna křehkou hormonální rovnováhou mužů, která může vést k zatím nepoznaným zdravotním, psychickým i sociálním důsledkům.

Pouhý „nedostatek“ fantazie?

Námitek proti možnému mužskému kojení je tedy nepočítaně, a sahají od těch náboženských („vylepšování“ přirozeného řádu daného Stvořitelem je nepřijatelné) až po ty sociální: podle knihy XY. O mužské identitě od E. Badinterové mnohé manželky, jejichž muži pečují o domácnost a o děti, pociťují hlubokou neuspokojenost – a natožpak kdyby muži počali i kojit! Právě z hlediska sociologie ovšem v loňském roce smysluplně argumentoval ve prospěch Diamondových tezí na svém blogu český sociolog Martin Fafejta. Ten uvádí, že po většinu 20. století byly s úspěchem publikovány knihy, které zdůrazňovaly, že otec nemá vstupovat do výchovy malých dětí, neboť mu k tomu chybí základní instinkty. Pokud by se chtěl vměšovat matce do výchovy, napáchal by více škody než užitku, protože v mužské přirozenosti není schopnost porozumět potřebám malého dítěte. Ještě před třiceti lety prý říkával na svých přednáškách prof. Švejcar, že otcové mají s úžasem pozorovat a chránit „zázračný“ vztah mezi matkou a kojencem. Rozhodně do něj nemají vstupovat, chybí jim k tomu přirozené schopnosti a „kouzlo“ vztahu matky a dítěte by mohli jen pokazit. Dnes je teze o neschopnosti muže láskyplně pečovat o narozené dítě překonána. Stejně tak může být podle Fafejty do budoucna překonán i odpor k otcovskému kojení, který je dán „především nevědomostí a také zažitými stereotypy a nedostatkem fantazie“. „Pro“ se vyslovuje také biolog, filozof přírodních věd a spisovatel (kterému tedy evidentně neschází ani fantazie) Stanislav Komárek, který na podporu Diamonda píše, že „rudimentární mléčné žlázy mají i samci jiných savců – my lidé zvlášť velké – v současnosti však u žádného není s jistotou známo kojení ze strany otců. Je s podivem, že takovýto potenciál zůstává nevyužit – kupříkladu u některých ptáků (holubi, plameňáci) produkují obě pohlaví jako výživu pro mláďata jakousi zvláštní směs, do níž přispívají také složkami ze svého organismu, a je tak jakoby na pomezí mezi krmením a kojením“. K tomu podotýká F. Šusta (a shoduje se v tom s Diamondem), že existuje druh kaloně žijícího na Filipínách, u něhož byli opakovaně nalezeni samci produkující mléko. Nicméně nikdy zatím nebylo pozorováno, že by od nich sálo mládě.

Když jsem byl nedávno svojí manželkou týden zanechán svému osudu, společně s našimi dvěma dětmi, z nichž to mladší se ještě často kojilo, svoji roli jsem myslím plně zvládnul. Ne tak, že bych pokračoval v kojení, ale že se potomek v době matčiny nepřítomnosti kojení naopak úplně odnaučil. To ovšem nic nemění na tom, že šance mužského kojení v budoucnosti snad přeci jen není zcela vyloučena. Pak by zřejmě nastala zcela nová kapitola kulturních dějin prsou či ňader: prsa by se možná stala symbolem mužské emancipace, pokroku a demokratizace, a zároveň by asi ztratila svůj erotický a skrytě náboženský potenciál a přestala by být fetišem. Název „prsatí“ by pak byl alespoň v případě lidských savců zcela oprávněný. Tento vývoj by možná byl i posledním krokem v sekularizaci ňadra.

Natalie Angier: Žena. Intimní místopis. Přel. Irena Ellis, Šárka Tomancová. Brno, Zoner Press, 2006
Elisabeth Badinterová: XY. O mužské identitě. Přel. Zuzana Dlabalová. Praha – Litomyšl, Paseka, 2005, 266 s.
Jared Diamond: Proč máme rádi sex? Evoluce lidské sexuality. Přel. Zdeněk Urban. Praha, Academia 2003, 178 s.
Josef Formánek: Prsatý muž a zloděj příběhů. Na motivy deníků Prsatého muže. Ilustr. Dalibor Nesnídal. Praha, Ivo Železný, 2003
Londa Schiebinger: Nature’s body. Gender in making of modern science. Boston, Beacon Press, 1993
Marilyn Yalomová: Dějiny ňadra. Kulturní a sociální historie prsou od starověku až po současnost. Přel. Zuzana Hulvová. Praha, Rybka, 1999