O krizi mužství v současném světě poslední dobou pojednává řada autorů. Někteří, jako Luigi Zoja, diagnostikují „soumrak otců“. Jiní mají ještě temnější vize, například Stanislav Komárek předvídá nevábnou budoucnost mužů prostřednictvím životního osudu filozofa Friedricha Nietzscheho, u kterého sny o příchodu „nadmuže“ končí „v soumraku šílenství a jejich vyústění je příznačné: živoří jako krmený, přebalovaný a svět nevnímající tvor“. Spisovatelka Věra Nosková zase na začátku jedné své knihy vyjádřila poděkování, že se nenarodila jako mezek ani jako muž, protože muži to podle ní v současné době mají těžší než ženy, a proto je třeba je chránit – daná publikace nese příznačný název Chraňme muže.

Do řady těchto varovných diagnóz přidal před dvěma lety svůj příspěvek také slavný psycholog Philip G. Zimbardo (nar. 1933), a to ve formě knihy Man (Dis)connected: How technology has sabotaged what it means to be male. Ta nedávno vyšla i v českém překladu pod názvem Odpojený muž: Jak technologie připravuje muže o mužství a co s tím. Spoluautorkou je Nikita D. Coulombová, absolventka Coloradské univerzity (kde získala bakalářský titul v oboru krásných umění a psychologie), která několik let pro Zimbarda pracovala jako osobní a odborná asistentka.

Ztráty kompasu

Zimbardo se v současné době věnuje Projektu heroické představivosti (Heroic Imagination Project), v němž zkoumá a podněcuje hrdiny a hrdinství všedních dní. V minulosti se ale proslavil zvláště takzvaným stanfordským experimentem, kdy ve sklepě Stanfordovy univerzity nechal vystavět vězení a náhodně vybral několik studentů, které rozdělil na vězně a dozorce. Ačkoliv šlo původně o muže podobných psychických charakteristik, v důsledku zařazení do jednotlivých skupin se v jedněch „probudila“ bachařská mentalita a v druhé skupině mentalita podřízených. Ani sám Zimbardo si tehdy neuvědomil vážnost situace – z vědce se proměnil v ředitele vězení, a místo aby experiment zastavil, zhroucené nechal odvážet a vězení doplňoval novými studenty. V knize Luciferův efekt: Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí cituje jednoho z dozorců, který experiment později zhodnotil tak, že se on i jeho kolegové stali „otroky situace“, nebo dalšího, jenž se přistihl, jak i doma začal komandovat vlastní matku, případně vyjadřoval údiv, proč ho vězni v jeho sadistickém chování nezastavili, proč „něco neřekli, když jsem je začal zneužívat“. A hlas dává Philip Zimbardo i vězni, jenž se sugestivně ptal jednoho z dozorců: „Až tahle práce skončí, stanete se zase člověkem?“ Emotivně reagovala též Zimbardova kolegyně a budoucí manželka Christina Maslachová, po návštěvě „vězení“ prohlásila: „Je to prostě špatně. Ti chlapci trpí. Nejsou to vězni, žádné experimentální subjekty, ale chlapci, kteří jsou dehumanizovaní a ponižovaní ostatními kluky, kteří v dané situaci přišli o svůj morální kompas.“ Vedlo to nejprve k prudké hádce obou psychologů a pak k předčasnému ukončení experimentu.

V nejnovější knize Zimbardo poznatky z tohoto svérázného pokusu připomíná – a dává si za úkol prozkoumat důvody, proč dnešní mladí muži selhávají ve studiu, společensky i po sexuální stránce. Zabývá se podmínkami, které k této situaci přispívají, jako jsou život v rodině bez otce, snadná dostupnost vzrušujících videoher a volný přístup k pornografii na internetu. Dále zmiňuje obecnější faktory, jako jsou fyziologické změny způsobené životním stylem a prostředím, kdy se v mužském těle snižuje množství testosteronu a roste množství estrogenu, dále dopad médií, nedostatek pracovních příležitostí způsobený ekonomickou krizí a všeobecný úpadek školství v mnoha zemích, které v chlapcích nedokáže vzbuzovat dostatečný zájem, podněcovat přirozenou zvídavost.

Upozaděni

Zvláštní pozornost autoři Odpojeného muže věnují politickým a ekonomickým důsledkům právního systému, který uznává práva žen, ale nezohledňuje nijak speciálně práva mužů. Součástí obecného zvýhodňování žen v západní společnosti je podle nich třeba to, že na výzkum rakoviny prsu jde více peněz než na bádání o rakovině prostaty; při Bílém domě existuje Rada pro ženy a dívky, ale nikoli pro muže. Upozorňují na dvojí metr při posuzování problematického chování mužů a žen: za stejné kriminální činy dostávají ženy podmíněné tresty, kdežto muži jdou rovnou za mříže; pojem „znásilnění“ je vyhrazen takřka výhradně pro ženské oběti, ačkoli mnozí muži připouštějí, že o panictví přišli tak, že je nějaká žena zmanipulovala, zahnala do kouta, využila jejich „vyjukanosti a oni se poddali, protože si mysleli, že se to tak musí“. Proč může žena veřejně radit, jestli pustit partnera k vodě za to, že si nedává záležet na předehře? A díky čemu může provozovat taxislužbu, která využívá jen řidičky a vozí výhradně zákaznice, ale u mužů by byla podobná „neomalenost naprosto nepřípustná“, rozhořčují se autoři.

Právě na celospolečenské ovzduší kladou Zimbardo a Coulombová velký důraz. Západní společnosti totiž vyžadují muže čestné a bezúhonné, aktivní občany, kteří jsou plně zodpovědní sami za sebe, kteří spolupracují s ostatními s cílem zlepšit svou společnost a národ jako jeden celek. Společnost sama prý ale k dosažení toho všeho „mužům neposkytuje žádnou podporu, odborné vedení či prostředky k tomu, aby v nich probudila zájem o to, jak těchto vznešených cílů dosáhnout. Ve skutečnosti právě společnost – od politiky přes média, školu až po rodinu – nejvíce přispívá k jejich upozadění, protože tlumí jejich intelektové, tvůrčí a společenské schopnosti a dovednosti již od samého počátku.“ Vinou ekonomického propadu se mladým lidem dnes dostává méně šancí najít zaměstnání, ve kterém by prokázali své schopnosti a profesionální dovednosti. Klesající naděje na uplatnění představuje přitom větší problém pro muže: „Mladé ženy pod třicet let poprvé v historii překonávají své vrstevníky jak v oblasti akademických úspěchů, tak v oblasti finanční. Až o pětadvacet procent více mladých mužů než mladých žen žije ve společné domácnosti s rodiči.“

Tudy

Vedle analýzy autoři nabízejí také konkrétnější doporučení, jak krizi řešit, a to systematicky podle toho, co může udělat vláda, školy, rodiče, ženy, či sami muži. Mnohé jejich rady nejsou nijak překvapivé: podpořme význam otcovské role, omezme používání endokrinních disruptorů, zbavme školy nezdravého jídla a postavme v nich „fontány“, aby děti měly pravidelný pitný režim, přiveďme do pedagogických sborů více mužů, zlepšeme školní přípravu studentů na budoucnost. (Zimbardo a Coulombová doporučují například oddělené vyučování, které by při hodinách literatury zohlednilo odlišný čtenářský vkus chlapců a dívek.) Speciálně příslušníky mužského pohlaví autoři vyzývají: vypněte porno, sportujte, objevte svou vnitřní sílu, najděte si kamarádky. (Pasáže, v nichž Zimbardo a Coulombová procítěně vysvětlují, že by mladík měl v takovém případě dát mladé slečně najevo, že mu jde jen o kamarádství, měl by si přečíst něco o etiketě a postupovat „krůček po krůčku“, trochu působí jako proslulá časopisecká rubrika Dopis pro Sally.) Co v recenzi originálu vypíchla jako další doporučení Tereza Matějčková, také není nijak ohromující: tedy že rodiče by své děti měli obdarovávat především vlastním časem a že vzdělání je sice důležité, ale „ještě podstatnějším vkladem rodičů může být, učiní-li vše pro udržení rodiny“.

Poněkud nezvykle zato na někoho možná zapůsobí kapitolky Co může udělat pornoprůmysl a Co může udělat herní průmysl. Tyto oblasti oba psychologové plošně nezatracují, referují i o existenci užitečných počítačových her nebo o možnostech crowdsourcingu, kde může být síla davu využita například pro kontrolu obrovského množství dokumentů o tom, jak politici zneužívají poslanecké náhrady. A dokonce sní o pornowebech, jejichž sledování bude „terapeutičtějším a umělecky hodnotnějším zážitkem“.

Philip Zimbardo a Nikita D. Coulombová samozřejmě neznají dokonalý recept, jak vytvořit muže, který je sebevědomý, umí se dorozumět s ostatními, stojí oběma nohama na zemi a neváhá projevovat i přijímat úctu. Vždyť v situaci, kdy jsou rozkolísána očekávání ohledně genderových rolí (stejně jako samotný model rodiny), ani není možné dávat „stoprocentně platné“ rady. Kniha je ale argumentačně dobře podložena, rozhodně lépe než třeba osobní dojmologie zmíněného Stanislava Komárka, který zřejmě dlouho nebyl na žádném zdejším dětském hřišti.

Protikladnost očekávání je v ní navíc obsáhle popisována: totiž že mužům je často vštěpováno, jak mají být k partnerkám citliví a ohleduplní, ale v reálu pak u ženského pohlaví nezřídka vítězí spíše dominantní až agresivní typy. V blogosféře se to podle autorů hemží stížnostmi žen na naprostý nedostatek hodných „chlapů“, s nimiž by to mohly zkusit, a stejně tolika stížnostmi „hodných a ohleduplných“ mužů, kteří chtějí návod, kterak zvát na rande, protože dostávají košem s tím, že jsou až příliš hodní a pasivní nebo že se snaží za každou cenu. Takže „muži jsou v pasti, nevědí, jací mají vlastně být, a obě poloviny lidstva o to hůře hledají společnou řeč rovnocenných partnerů“.

Autorům nelze upřít snahu o systematický a nezjednodušující přístup, jak v poukazování na mnohost „viníků“, tak v hledání dlouhé řady jednotlivých dílčích řešení. I když ta mohou v některých případech působit příliš obecně, banálně, legračně, či dokonce utopicky. Ale pokud v něčem tato publikace může vnést nové tóny do aktuálních debat o současném postavení mužů a žen, v nichž drtivě převládá důraz na ženské znevýhodnění (v oblasti platů či rodinných rolí), pak je to motiv existence sfér, v nichž jsou na oplátku handicapováni muži. O těchto tématech sice už i u nás vycházejí knihy, například Druhotný sexismus: O genderovém teroru proti mužům od Davida Benatara (Dauphin, 2016), stejně jako nespočet článků, hlavně o tom, že při soudech o děti jsou „otcové bez šance“. Zimbardova autorita i to, že téma nastoluje ve spíše umírněné formě, by ale mohly přispět k jejich zviditelnění, a také jim dodat větší závažnost.