Čimpulák a Čapír jsou jména dvou plyšových medvědů čili nových pohádkových postav ze stejnojmenné knihy, kterou vytvořila výtvarnice Martina Kopecká. Jejich příběh se odehrává v lese uprostřed Krušných hor, ale nečekejme žádné napínavé dobrodružství. Povaha hrdinů to bohužel neumožňuje.

Pražská výtvarnice Martina Kopecká, která se prezentuje pod uměleckým jménem Rozmar, se knižnímu publiku poprvé představila v roce 2011 útlou knížkou pro děti Toník a šuplík. Uběhl přesně rok a autorka přichází s další novinou, tentokrát knihou o polovinu silnější, než byla ta první. Opět ji sama napsala, nakreslila i vydala a opět ji směruje na nejmenší publikum. Odpovídá tomu způsob vyprávění, volba hlavních postav i námět.

Čimpulák a Čapír nebyly vždy postavy z pohádkové knížky, jsou to v první řadě plyšoví medvídci, kterých autorka za svůj život vyrobila či namalovala nespočet. Obrázky plyšáků se objevují na oblečení, které šije, a provázejí nás i jejími internetovými stránkami, jako by to byli Rozmařini rodinní známí nebo tajné amulety pro štěstí. Není proto divu, že právě o nich napsala svou druhou knihu. Ta obsahuje krátký prolog, deset kapitol a třináct doprovodných celostránkových ilustrací. Není opět nijak objemná, tak akorát do dětských rukou, které jí budou zajisté často listovat a hledat obrázky. A o čem je samotný příběh? V úvodu nám vypravěč krátce představí obě postavy, charakterizuje Čimpuláka a Čapíra podle oblečení, chuti k jídlu a způsobu, jakým se ocitli v krušnohorském lese. To je důležité pro další kapitoly, protože bude nějakou dobu trvat, než si čtenář na dvojici zvykne a přestane si ji plést. To, co spolu zažijí, není nezajímavé, ale není to ani dobrodružné, jak bychom předpokládali. Protože co si budeme povídat, když se řekne plyšový medvídek uprostřed lesa, každého Čecha napadne v první řadě Svěrákův Kuky. Na to, co on v houštinách zažil, se nezapomíná a pro ostatní autory není vůbec lehké podobné téma překonat. Překonávat svěrákovskou laťku však zajisté nebylo autorčiným záměrem. Kopecké šlo především o to, oslovit mladší děti než ty, které viděly Kukyho. Její plyšáci rozhodně s nikým nesoutěží. Jednoduše se potkali v lese a začali spolu kamarádit. Jejich nerozhodnost a lenost ovšem zasahuje do plynulosti děje, který nemá šanci se rozběhnout a mnohdy je v nejzajímavějším místě uťat spánkem obou hrdinů.

Blíží se zima a Čimpulák a Čapír nemají kde spát. Rozhodnou se postavit si dům, ale ani jeden to neumí a skončí to rozpadlou hromádkou šišek. Štěstí jim přeje a oni v lese „zcela náhodou“ objeví opuštěný dům. Od té doby jim všechno vychází a nemají žádného nepřítele. Na rozdíl od kocoura, který číhá na myši, a na rozdíl od myší, které se skrývají před kocourem. Zajímavou „epizodu plnou napětí“ nabízí setkání se dvěma obry, kteří přebývají v lesní jeskyni, žel strach plyšových hrdinů neumožňuje rozvinout zápletku hlouběji a zbaběle prchají do bezpečí, kde můžeme opět pouze sledovat, jak se oba dorůžova vyspí. Lidských atributů pobrali věru mnoho. Přestože jsou ušití z látky a místo očí mají knoflíky, kručí jim nahlas v břiše, kýchají, jako by snad mohli nastydnout, a ukopnutá tlapka je bolí stejně jako nás ta naše. Děti od dvou do tří let si je zamilují. I díky vkusným barevným ilustracím, které příjemně doplňují text. Určitě by se nikdo nezlobil, kdyby autorka nespěchala a nakreslila jich dvojnásobné množství. A možná právě ta uspěchanost se podepsala i na jazykové korektuře Čimpuláka a Čapíra. Správnost interpunkce a uvozovek je důležitá i v knihách pro nejmenší, obzvlášť pokud si s nimi autor dává takovou práci a vydává si je sám.