Problematika postoje Rumunska vůči událostem Pražského jara a následné invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa byla zatím v moderní české i rumunské historiografii zpracována pouze částečně. Doposud nebyla sepsána obsáhlejší monografie systematicky analyzující rumunskou zahraniční politiku ve vztahu k ostatním zemím východního bloku, se zvláštním zřetelem k Československu. V českém prostředí se tímto tématem dílčím způsobem zabývali dnes již bývalý vědecký pracovník Historického ústavu AV ČR a náš přední odborník na rumunské dějiny dr. Miroslav Tejchman¹ spolu s pracovníkem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR dr. Jiří Hoppe², ale vždy pouze v podobě článků v odborných periodikách či příspěvku ve sborníku z konference.

Prof. dr. Mihai Retegan (nar. 1950) je univerzitní profesor působící na Fakultě historie Univerzity v Bukurešti. Badatelsky se zabývá dějinami Rumunska ve 20. století se zaměřením na rumunskou zahraniční politiku, dějinami Rumunska v období druhé světové války, vojenskými spojenectvími v meziválečném období a částečně též rumunsko-sovětskými vztahy. Recenzovaná kniha s názvem 1968: Ve stínu Pražského jara je již poněkud staršího data. V rumunském originále byla poprvé vydána již roku 1998³ a o čtyři roky později se díky překladu Jitky Lukešové objevila i na českém knižním trhu.

Obecně lze konstatovat, že práce se primárně zabývá rumunskou zahraniční politikou a postavením Rumunska v sovětském bloku v kritickém roce 1968 a až druhotně sleduje názorové postoje rumunských politických špiček vůči událostem v Československu. Kniha je rozdělena do čtyř hlavních kapitol, které se vždy skládají z několika více či méně rozsáhlých podkapitol. Z tohoto hlediska je však její členění dosti nešťastné, neboť pasáže o československo-rumunských vztazích, které by měly tvořit největší přínos této knihy, jsou do textu zakomponovány poněkud nesystematicky. Někdy jsou totiž ne zcela vhodně proloženy kapitolami, které s nimi tematicky souvisejí spíše okrajově. Kupříkladu po části pojednávající o genezi spojenecké smlouvy mezi ČSSR a Rumunskem následuje text o rumunských výhradách k hospodářské integraci a politice industrializace v rámci RVHP. Hned poté se objevují kapitoly o postoji politických špiček jednotlivých socialistických zemí (včetně Rumunska) k Pražskému jaru, následně pak stručný popis vnitropolitického vývoje v ČSSR a jednání jejích politických představitelů s Moskvou z pohledu rumunských diplomatických depeší. Práci by však rozhodně více prospělo, kdyby fakta o bilaterálních vztazích mezi ČSSR a Rumunskem v tomto období byla součástí jedné rozsáhlejší kapitoly, v rámci níž by samozřejmě mohla být vhodně rozčleněna do menších podkapitol.

Kniha nejprve popisuje známou a v relevantní literatuře již mnohokrát zkoumanou snahu Rumunska o do jisté míry nezávislé postavení v rámci východního bloku, která se objevila již v polovině 50. let v období vlády Gheorghe Gheorghiu-Deje a poté ji převzal a dále rozvíjel také jeho nástupce Nicolae Ceauşescu. Rumunsko stálo v opozici vůči Sovětskému svazu především v otázce koncepce Rady vzájemné hospodářské pomoci a Varšavské smlouvy po celou dobu existence těchto mocenských uskupení. Ze všech satelitních zemí se Rumunsko jednoznačně nejvýrazněji vyslovovalo pro posílení významu jednotlivých národních států při rozhodování o důležitých otázkách a pro delegování většího množství pravomocí v rámci obou organizací na národní úroveň, aby byly co nejvíce omezeny sovětské zásahy do vnitřních záležitostí země. „Rumunská cesta k socialismu“ byla oficiálně definována v dubnu 1964 v dokumentu nazvaném Prohlášení Rumunské dělnické strany k otázkám mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. V tomto ohledu Retegan správně podotýká, že „to bylo poprvé, kdy se ,malá‘ komunistická strana vyslovila k velkým otázkám komunismu, kdy se odvážila diskutovat na stejné úrovni s velmocemi a zejména přiznat neshody v komunistickém světě“ (s. 35).

Mezi státy východního bloku došlo v průběhu roku 1968 postupně k polarizaci ve vztahu k myšlence společné intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa za účelem potlačení pokusu o „socialismus s lidskou tváří“. Na jedné straně stáli skalní příznivci zásahu, kterými byli Sovětský svaz (v řadách moskevského vedení však zpočátku docházelo k jistému lavírování, až počátkem léta 1968 se jeho postoj vyjasnil), Německá demokratická republika, Polsko a Bulharsko, na straně druhé pak Rumunsko a titovská Jugoslávie, jež odmítaly jakýkoliv náznak vměšování se do vnitřních záležitostí jednotlivých zemí.⁴ Při Reteganově výkladu těchto událostí narážíme několikrát na poněkud svéráznou myšlenku reminiscence Malé Dohody z meziválečného období, tedy spojenectví Československa, Jugoslávie a Rumunska. Idea obnovení této aliance však tehdy rozhodně nebyla na pořadu dne a za dané geopolitické situace by ani nebyla dost dobře realizovatelná. Neexistovala záštita Francie a původní malodohodový cíl – obrana proti potenciálnímu maďarskému revizionismu – byl naprosto vyloučený, neboť Maďarsko představovalo „spřátelený stát“ v rámci východního bloku. Takové tvrzení je proto velmi nepřesné a zjednodušující, což nakonec opatrně konstatuje i sám autor.

Cennější je spíše druhá část knihy, která se již konkrétněji zabývá vztahy mezi Prahou a Bukureští v období bezprostředně před 21. srpnem 1968. Ačkoliv se faktů neznalému čtenáři může na první pohled zdát, že Ceauşescu s reformním procesem v Československu jednoznačně sympatizoval, jelikož se od počátku odmítal ztotožnit s myšlenkou invaze vojsk Varšavské smlouvy, je tato domněnka mylná. Naopak, rumunský vůdce jakožto typický představitel neostalinismu rozhodně nemohl s něčím podobným souhlasit. Za žádných okolností nehodlal připustit likvidaci monopolu komunistické strany v jakékoliv ze zemí východního bloku. Věřil však, že se Dubčekovi a jeho reformnímu křídlu podaří situaci zvládnout, aniž by byla ohrožena existence politického systému jedné strany. Při své návštěvě Prahy pár dní před invazí byl Ceauşescu uvítán davem Čechoslováků, před nimiž otevřeně deklaroval projevy sympatií. Dne 16. srpna byla dokonce podepsána nová smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Československem a Rumunskem, která prodlužovala původní dohodu z července 1948.

Ceauşescu považoval vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa za flagrantní porušení principů mezinárodního práva a taky jej 21. srpna 1968 z balkonu sídla RKS v Bukurešti před náměstím plným lidí ostře odsoudil. Motivem jeho vyhraněného postoje byla bezpochyby i obava, že Rumunsku hrozí obdobný scénář vzhledem k jeho vzdorné politice vůči Sovětskému svazu. Z knihy se bohužel nedozvíme, zda rumunské vedení o chystané invazi dopředu vědělo. Je však nanejvýš pravděpodobné, že nikoliv, neboť představitelé Rumunska nebyli pozváni na závěrečná jednání politických špiček, která již bezprostředně předcházela vojenské operaci. Autor navíc popisuje, že když se vedení RKS o invazi dozvědělo, jevilo velké známky překvapení, a dokonce kvůli tomu svolalo mimořádné zasedání ÚV v časných ranních hodinách.

Nesporným pozitivem knihy je skutečnost, že Retegan při jejím psaní vycházel z nevydaných pramenů, uložených především v rumunských, v menší míře též amerických, maďarských a českých archivech. Nejsem si však jistý, zda autor opravdu mohl prostudovat dokumenty z Archivu ministerstva zahraničních věcí ČR a Národního archivu ČR (které uvádí v seznamu zdrojů) vzhledem k neznalosti českého jazyka, již mi při osobním setkání sám potvrdil. Poznatky z archivních materiálů jsou doplněny využitím dostatečného množství relevantní sekundární literatury a odborných časopiseckých studií.

Vlastní text knihy je vhodně doplněn třemi přílohami. První z nich představuje záznam z jednání delegací KSČ a RKS ze dne 15. srpna 1968 u příležitosti návštěvy Nicolae Ceauşeska v Praze. Druhou je přepis stenografického záznamu zasedání výkonného výboru ÚV RKS v brzkých ranních hodinách dne 21. srpna 1968. Poslední přílohu tvoří stenografický záznam zasedání výkonného výboru ÚV RKS ze dne 25. srpna 1968. Za značně nešťastnou považuji absenci jakéhokoliv rejstříku na konci knihy, ať již jmenného či věcného.

Reteganova práce přináší doposud nejpodrobnější analýzu rumunské zahraniční politiky v období Pražského jara, která je k dispozici v českém jazyce. Zachycuje atmosféru diplomatických jednání podle doposud nepublikovaných archivních materiálů. Jako celek však působí chaotickým dojmem především z důvodu již zmíněného nevhodného rozčlenění textu. Autor se proto nevyvaroval opakování některých skutečností na více místech. Naproti tomu v jiných oddílech nejsou dílčí události dostatečně vysvětleny a zasazeny do širšího kontextu, čímž se může čtenář v textu místy ztratit. Nelze než souhlasit s autorovým konstatováním na samém konci knihy, že tato práce představuje jen jakýsi odrazový můstek a poskytuje mnoho prostoru k dalšímu bádání.
 

1. Tejchman Miroslav: „Rumunsko a Pražské jaro 1968“, Slovanský přehled, roč. LXXXIV, č. 4 (1998), s. 375– 383. ^zpět
2. Hoppe, Jiří: „Od nedůvěry ke spojenectví a zpět: československo-rumunské vztahy v letech 1967–1970“, Soudobé dějiny, roč. VI, č. 4 (1999), s. 443-459; Hoppe, Jiří: „România şi "Primăvara de la Praga"“, in: Catanus Dan (ed.): România şi "Primăvara de la Praga", Bucureşti 2005, s. 93–100. ^zpět
3. Retegan Mihai: 1968 din primăvară până în toamnă: schită de politica externă românească, Bucureşti, RAO 1998. ^zpět
4. Maďarský vůdce János Kádár zaujal dosti váhavé a za současného stavu bádání těžko objasnitelné stanovisko. Proti reformním snahám Dubčekova vedení v zásadě neměl mnoho námitek, on sám ostatně zavedl v Maďarsku po roce 1956 podobnou, umírněnější variantu komunismu. Myšlenka obnovy pluralismu v Československu mu však připadla nepřijatelná, a proto se zřejmě nakonec rozhodl postavit se na stranu „tvrdého jádra“ v čele se Sovětským svazem. ^zpět