Po výboru Řecké pohádky, bajky a anekdoty, který přeložili P. Šourek a D. Kostomitsopoulos pro nakladatelství Dauphin v r. 2000, vychází nyní druhý výbor, který M. Kulhánková připravila podle antologie více než padesáti pohádek, vydané v Ústavu novořeckých studií M. Triandafyllidise v Soluni r. 2001. Překladatelka vybrala z této knihy dvacet osm pohádek, které mají našim čtenářům, ale i odborníkům folkloristům reprezentovat tento druh prozaické folklórní tvorby.

Evropští badatelé projevili zájem o řecké pohádky zvláště v období řeckého boje za svobodu. Zde je třeba připomenout, že řecký název pro pohádku – paramythi – se může odvozovat od spojení slov para a mythos, tedy „vedle mýtu“, nebo od slova paramythia, „útěcha“. Řecká folkloristika založená tehdy N. Politisem usilovala po Fallmerayerových pracích popírajících souvislost nového a antického Řecka o prokázání souvislosti novořeckých pohádek se starověkými mýty. Současná řecká folkloristika už z těchto předpokladů nevychází a bere v takových případech např. v úvahu i vliv školy. Existenci pohádkových motivů ve starověké mytologii ovšem není třeba popírat (srv. Homér v Odysseji: Kyklóps, Kirké; Hérodotos). Novořecké pohádky někdy převzaly jména starověkých mytických bytostí, např. neraidy, které tu nejsou už dcerami boha Nérea, ale mořskými pannami a odpovídají spíše slovanským rusalkám, existuje tu Charos jako jezdec na černém koni a Hádés jako označení podsvětí. Charakteristickým znakem řeckých pohádek jsou úvodní nebo závěrečné verše, které někdy svědčí o vyprávění pohádky shromážděnému publiku (str. 57: „Dobrý večer, panstvo, vítejte“), závěr zpravidla ujišťuje o šťastném konci (str. 116: „žilo se jim velmi dobře / nám však tady ještě lépe“). Vypravěčem pohádky je zpravidla stará žena, jak to ostatně uvádí už Platón v Ústavě.

Vedle postav známých i z našich pohádek (princové, princezny, venkovští chasníci) se objevují i draci, ale nejsou to vždy jen nebezpečná zvířata, nýbrž i lidé (drakos = obr). Jako stopy turecké nadvlády tu nacházíme i tituly tureckých úředníků – vezír, kádí = soudce, divan, nebo boháčů (bohatý žid je loďař).

Spíše než pro starověk svědčí tedy pohádky pro život ranější novodobé řecké společnosti (venkovští popové), ale objeví se i historické postavy, např. Alexandr Veliký. V řeckých pohádkách najdeme i motivy známé z obecných evropských pohádek, např. dvanáct měsíců, Popelka apod. Zajímavé je zdůrazňování osudu v životě člověka. Můžeme tu uvažovat o vlivu islámu za turecké nadvlády. Některé pohádky z přeložené sbírky musejí být poměrně mladé – i žena tu umí číst a psát. Jako doklad vlivu pohádek na vznik řeckého helénistického románu lze uvést román Xenofónta z Efesu – královský pár tu nemá jména, hrdinové románu, dvojice milenců, jsou mladí a krásní, osud je rozdělí a na konci se šťastně sejdou, a jak praví autor, „jejich další život byl nepřetržitou slavností“ – stejně jako v pohádce.¹

V posuzovaném případě se nemůžeme zabývat vztahem jazyka překladu k původnímu textu, poněvadž ten byl podán v příslušném nářečí a převeden už řeckou vydavatelkou do dnešního oficiálního jazyka, proto se recenzent může jenom pochvalně zmínit o zvoleném stylu, zejména překladu vložených veršů.
 

1. Dovolila bych si tu zmínit se o článku v Lidových novinách z 23. 12. 2011 o Ekonomických pohádkách, které napsal M. Řepa pro Institut praktické ekonomie a které ukazují neskutečnou a nepravdivou stránku pohádek: jak lze snadno nabýt bohatství, jak hrdinům stačí k úspěchu štěstí a náhoda, kdežto píle je jim na obtíž. Autor by se asi podivil, kdyby zjistil, že podobně se o pohádkách vyjádřil už Platón: „báje, které vyprávíme dětem, jako celek jsou lži, ale obsahují částečně i pravdu“ (Ústava, 377 a). ^zpět