Fosforeskující zelená střelka nouzového východu svítila na stěně chodby a ukazovala směr ke schodišti. Poslušně jsem zamířil, kam velela.

Přes spáru ve skleněných dveřích dovnitř proudil osvěžující proud studené noci. Příjemná změna proti dusnu pokoje. Zapomněl jsem otevřít okno. Dveře zaskřípaly, a tak z obavy, aby nevydaly ještě větší hluk, který by mohl všechny vzbudit, jsem se protáhl přes co nejužší mezeru. Stál jsem na terase prvního patra ze strany dvorku. Několik vyplétaných křesel zkřehlých větrem a sluncem, stolek také proutěný a nad ním ušpiněný, modrobíle pruhovaný plážový slunečník. Jako v přímořských lázních, jenže tady jsou samé stromy a písek, voda chybí.

Pan Chaim tu rád sedával. V křesílku, s nafukovacím polštářkem pod hlavou. S pohledem upřeným do korun borovic. Pan Chaim se díval před sebe a lačně vdechoval vzduch naplněný pryskyřicí.

„Skoro jako ve vlasti. A napadlo vás někdy, proč mají Židé tak rádi ,trať‘? Připomíná jim domov!“

Domov. Kdesi daleko. Několik dní lodí. Osady pionýrů v Siónu. Malinké domečky kryté červenými taškami. Roš Pina s kamennými verandami ovinutými liliovými květy. V zahradách se rozpínají rododendrony, pinie předstírají borovice. Jako by je někdo přenesl z Evropy. Kolem palmy a citrusové háje, dál jen slunce a prach. Zasadí vinice a jejich víno pít budou, založí zahrady a jejich ovoce jíst budou. Dobrovolníci poslaní na sušení mokřadů v Jizre’elském údolí. Z Varšavy, Krakova, Vilna, Białystoku. Mladí hlídači. Mnoho z nich zabil morový vzduch. Mnoho kulky arabských pušek. Naději je dvacet let a není dána každému.

Borovice, nejsmutnější strom na světě. Pan Chaim mi to vysvětlil o pár let později.

„Každá borovice je poklad. Před válkou jsem přispíval na Keren Kajemet. Ke konci měsíce přicházeli k nám na gymnázium s modrou plechovkou. Stromy pro Galileu. Ředitel se škaredil, socialista jak se patří, sbírky povolil, ale nesměl je vidět. Sám nedal ani groš.“ 

Ředitel Rajzman chtěl zůstat a v Polsku bojovat za lepší budoucnost. Sión, vysvětloval panu Chaimovi, je řešení pro hrstku mládeže. Masy stejně nepojedou, je třeba jim zajistit důstojný život tady, u Visly. Nebo snad máme jiné místo, kam lze Žida přesadit jako strom, ze dne na den? Chudáka, nemocného a starce? Vyrvat ho s kořeny, které tady před lety zapustil, a nařídit mu, aby šel do dalšího vyhnanství? Potřebujeme pro Židy autonomii ve společné zemi. Zemi prostého člověka, Žida, Poláka nebo Ukrajince. A ředitel Rajzman bojoval o svůj stát, o pokrok a spravedlnost, redigoval odpovědi a psával plamenné články pro Folkscajtung, zakládal školky pro dělníky a spolu s polskými soudruhy chodil na prvomájové průvody, kde mnohokrát dostal nářez od sanační policie.

Pan Chaim se chystal na cestu – do Palestiny. Věčný tulák Žid je vždycky na cestě a jen doma, ve vlasti, si může skutečně odpočinout od ponižování. Jen doma budeme vést život svobodného národa. Ale teď, abychom setřásli jho nesvobody, musíme tvrdě pracovat, abychom tam, doma, dokázali pracovat ještě tvrději. Vyhlíželi tu svou budoucnost v hachšaře, ve vlastním hospodářství kdesi okolo Varšavy, pan Chaim už si nepamatuje název, možná to bylo u Radzyminu. Celé noci prodiskutovali, chlapci a dívky, o daleké vlasti, o kibucech, o nových městech, s největším Tel Avivem u Středozemního moře, o spravedlnosti, o kolektivu a oddílech domobrany, které zaručí, že židovský život nebude závislý na rozmarech mocných tohoto světa. Tančili „horu“ kolem ohně a s nadšením, rozpálení vnitřním plamenem, zpívali písně, které slavily jejich Vlast. Anu holchim, anu ba’im, ješ avoda, nita ecim al ha-selaim, gam ba-har ve-gam ba-gan. Zasadíme borovice na skalách! O sobotních večerech jejich instruktor, roš pluga, Ice Ginzburg, který si nechával říkat Jicchak Bar Lev, stál u mapy a přednášel jim palestinografii nebo vyprávěl historky o chalukách. Každý si měl připravit referát – v divně znějícím, hrdelním jazyce praotců, kterému se myšlení ještě nepřizpůsobilo. A každý den kromě soboty, od úsvitu do soumraku, se cvičili pro budoucí povolání. A on, Chaim, syn pobožného řemeslníka z Brodů, který se jednou za život vydal obchodně do Lvova a nevěřil ve zlepšení židovského osudu před příchodem Mesiáše, on s písní na rtech kypřil motykou šedou půdu Mazovska, aby potom dokázal obdělávat vlastní, v barvě okru.

Než se pan Chaim dočkal své fronty do brichy, nelegální emigrace, vypukla válka. Na britský certifikát se nemohl spoléhat, stejně jako na vízum do Ameriky nebo na Curacao. Sídlo Sionistické koordinace v Rovném obléhaly davy, praskalo ve švech, každý chtěl jet, jen aby se co nejrychleji dostal z Evropy. Příliš pozdě: úměrně k německým postupům na frontě se vrata kontinentu před uprchlíky zavírala jako vězeňská mříž, která padá vlastní vahou.

Ředitel Rajzman, socialista, zemřel ve Varšavě, v ghettu, tak to alespoň panu Chaimovi říkali. Prý zemřel na tyfus ještě před velkou akcí, v čtyřicátém prvním roce, takže dost brzo na to, aby nezačal pochybovat o programu své strany. Ze skupiny pana Chaima od Radzyminu zbyl jen on, úplnou náhodou, nebo snad z rozmaru Pána Boha, v nějž pan Chaim i přesto po válce nedokázal uvěřit. Zemřel Motke Fišman, který znal nejlépe hebrejštinu a bezchybně recitoval zpaměti básně Bialika, Rojven Klejnman, zvaný Malý Rojven, nebo zkrátka Malý, který se chtěl usídlit v Jeruzalémě, hned u Davidovy věže, kterou si prohlíželi na kolorovaných pohledech s anglickými známkami, Šulek z Pabianic, syn krejčího, také drobný a hubený, nejmladší ve skupině, kterého chtěli kdysi sedláci u Radzyminu ztlouct, ale jiný Chaim, Velký Chaim, ho ubránil. Ten Velký Chaim také zemřel, navzdory svému jménu, a roš pluga Ice Ginzburg, energický zrzek s blýskajícíma očima, který se doopravdy nestačil stát Jicchakem Bar Levem, a rabín Ciechanovský, který je navštěvoval v páteční večery a učil je o Tóře nebo prorocích a říkal jim, že zanedlouho budou jako Jehošua bin Nun, nástupce Mošeho rabenu, a vstoupí s ním do země praotců. Zemřely také dívky: Mina Kališerová, vysoká, s tlustými copy, která se mile dívala na Velkého Chaima, a dokonce se měli za pár let vzít, ačkoliv jim roš pluga Ginzburg vysvětloval, že v kibucu se nebudou muset brát, že to je přežitek maloměstského golusu, a Dinča Mahlerová, dcera bohatého kupce ze Lvova, který by byl radši, kdyby rodina jela do Ameriky, než aby se Dinča učila, jak pracovat na poli, a Rochl Polanerová, čilý smíšek, bylo jí všude plno a uměla hrát na kytaru a vedla si joman, hebrejský deník, kam si krásně vykrouženými písmeny psala sny a plány, nejen svoje, ale také jiných kolegů ze skupiny, všechny, plány, o nichž mluvili během těch nočních diskusí při světle měsíce. A nakonec Růža, malá Růža, tichá a na svůj věk vážná, která, když se na něj dívala, vždycky mhouřila své hnědé oči a kvůli které stále častěji nemohl spát, a o níž snil, že tam jednou, v kibucu, budou ležet na zemi, přitulení k sobě mezi palmami, nebo i třeba na polské louce, tam u Radzyminu, a že mu malá Růža dovolí, aby se svými ústy dotkl jejích úst, vždycky trochu vlhkých a lehce pootevřených, jako by na něco čekaly, a možná bude i souhlasit s tím, aby jí rozepnul knoflík na blůzce, nejvyšší ze tří, nebo možná ten prostřední, který by určitě sám zanedlouho povolil pod tlakem jejích velkých ňader, a ukáže mu, jak moc po něm touží a budou tak spolu, on se bude cítit jako ve skutečném ráji a potom už nebude důležité, jestli někam pojedou, nebo tady zůstanou, protože štěstí se drží šťastných, jak říkal jeho děda Chaim Mendel, a šťastní nevnímají čas.

Vzpomínka na ty časy, které se zbytečně snažil zbavit a která ho silným řetězem přikovala k tomuto místu, mu stále seděla pod víčky, nedovolila, aby se zavřela – ani ve dne, ani v noci. Válka je s Růžou rozdělila, možná, že Růža ani nesnila o tom, že by strávila celý život po jeho boku, a měla jakési holčičí plány přiměřené dívkám jejího věku, které co chvíli mění názory i kluky, po nichž tajně touží. Buď jak buď, nikdy spolu neleželi v trávě, dokonce ani u Radzyminu, protože on se vždycky styděl ji o to poprosit, a snad se proto ani nenaskytla příležitost, nakonec Ice Ginzburg je pořád honil do práce a Růža se vždycky první vrhala na plnění úkolů, jen hnědýma očima sledovala jeho, Chaima, pozorně se dívala ukrytá za paravánem řas a lehce se červenala. Ať tak nebo tak, stejně nikdo neví, jak by to dopadlo, určitě úplně jinak, než si to tehdy plánoval, ale hned po válce, když se odtamtud vrátil, věděl určitě, že Růža už není a že už ji ani nemusí hledat a ověřovat si to. Věděl to dobře, nejen vycítil, protože Růža se přeci těsně před válkou vrátila do svého Hruběšova, tam se nikdo nemohl zachránit. Jeden Polák, s nímž spali dohromady nějaký čas na jedné pryčně a dělili se o otýpku prohnilé slámy, přitulení k sobě, protože byla strašná zima a oni na sobě měli jen pruhované cáry, mu o tom vyprávěl. On viděl, jak všechny hnali písčitou cestou. Na blízkou pastvinu. A do borového lesa. Ženy, děti a starce. Mezi borovicemi jim nařídili vykopat příkop, pár metrů dlouhý, široký na mrtvolu. Svítilo tehdy slunce, uprostřed léta, čtyřicátý druhý. Z borovic už padaly první šišky.