Dlouhý příběh židovského národa je plný příkoří i vůle přetrvat v nejtěžších podmínkách. Mnohasetleté prolínání kultury evropských národů s židovskou kulturou skončilo holocaustem, dodnes nepochopitelným a děsivým dědictvím historie. Piotr Paziński, narozený v roce 1973, patří ke „generaci vnuků“. Nezažil druhou světovou válku a o šoa slyšel jen od svých prarodičů. Vystudovaný filozof bydlí ve Varšavě a od roku 2000 je šéfredaktorem časopisu Midrasz, zaměřeného na židovskou kulturu. Zároveň se označuje za sionistu, který se dobře cítí v Izraeli. Energický a moderní židovský stát představuje kontrapunkt evropské reality, kde se židovská tradice stala nostalgickou a traumatickou vzpomínkou, minulostí bez budoucnosti. Staří hrdinové Letního bytu, kteří už jen „hlídají kosti“ a více si rozumí s mrtvými, pocit konce židovského příběhu na evropské půdě jen potvrzují.

Polsko je s židovskou kulturou a dějinami spjato osudově. Židé pronásledovaní v jiných evropských zemích se na jeho území začali usazovat již v 11. století a do 16. století pro ně byla Rzeczpospolita „rájem na zemi“. V hebrejštině se také Polsku říkalo Polin, v překladu „místo, kde sídlí Bůh“ nebo „místo odpočinku“. Polští králové i šlechta Židy chránili, židovská komunita měla zvláštní postavení a podléhala pouze rabínovi. Židé se věnovali především řemeslu a obchodu, často také přinášeli novinky ze zahraničí, zejména zpočátku byla například většina tiskáren židovských. Rozvíjela se kultura – byly zakládány ješivy, školy talmudu, v Polsku působili přední učenci. Situace se zhoršila spolu s politickými změnami v samotné Rzeczpospolité – období kozáckých nájezdů a válek se Švédy v 17. století skončilo oslabením státu a jeho rozdělením mezi tři záborové mocnosti – Prusko, Rakousko a Rusko v 18. století. V této době se zde ale také zrodil jeden z nejzajímavějších náboženských proudů judaismu – mystický a lidový chasidismus, jehož zakladatel Ba’al Šem Tov pocházel z Volyně. Po dělení Polska nejvíce Židů skončilo v područí ruského cara (centrální Polsko) a rakouské císařské rodiny (Halič), žily zde více než dvě třetiny židovského národa, z toho většina ve velkých městech – Varšavě, Krakově, Lublinu, Lvově a Vilnu. Noví vládci se snažili Židy především asimilovat, stali se z nich běžní poddaní, často diskriminovaní kvůli své víře a v Rusku pronásledovaní. Přesto populace i nadále rostla, mezi lety 1800–1880 až o pět set procent – na čtyři miliony obyvatel. V 19. století se Židé uplatňovali v bankovnictví a rodícím se průmyslu, známá je především Lodž s textilními továrnami. Zároveň se stupňoval antisemitismus a zesílila emigrace – zejména do USA, ale zrodila se i myšlenka sionismu, návratu do Země zaslíbené.

Po obnovení nezávislého Polska po první světové válce tvořili Židé v Polsku asi deset procent populace, antisemitismus se objevoval především u nacionalistických uskupení a stran, často také mezi venkovským obyvatelstvem. Zatímco úzká skupina asimilovaných židovských intelektuálů, novinářů, vědců, inženýrů a spisovatelů oživila polské hospodářství a kulturu, většina polských Židů byla v porovnání s Evropou chudší a žila odděleně od většinové společnosti. Komplikované, ale nesmírně inspirativní soužití přerušila druhá světová válka. V roce 1939 si SSSR a nacistické Německo podle paktu Molotov-Ribbentrop rozdělily Polsko. Šedesát procent Židů zůstalo na území okupovaném nacisty. Pronásledování vyvrcholilo zřízením ghett a likvidací v koncentračních táborech. Také v oblasti, o které píše Piotr Paziński, tedy v Otwocku, bylo zřízeno ghetto, pro něž byla využita část sanatorií. Válku přežilo, v úkrytu, partyzánských oddílech nebo armádě, asi dvě stě tisíc Židů, řada z nich emigrovala, zejména do Izraele, USA a Jižní Ameriky. Komunistická vláda navíc odmítla vrátit za války zabavený židovský majetek a země, která kdysi byla „židovským rájem“, se natrvalo spojila s tragickými vzpomínkami na mrtvé. Dalších třicet tisíc Židů emigrovalo během antisemitské kampaně v roce 1968. Dnes se k židovské víře hlásí v Polsku deset tisíc obyvatel, odhadovaný počet Poláků s židovskými kořeny je asi sto tisíc. Řada židovských památek i celé původně židovské čtvrti, zničené za války, dnes neexistují.

Piotr Paziński ve svém románovém debutu, za který získal prestižní cenu pro mladé umělce Paszport Polityki, vystihuje také tuto atmosféru konce, života mezi stíny. Letní byt je výpravou do minulosti, autobiografickou vzpomínkou na dětství mezi rozhádanými stařečky, s nimiž v sedmdesátých letech trávil prázdniny v rekreačním středisku nedaleko Varšavy. Skutečným předobrazem je exkluzivní hotel Śródborowianka, kam jezdila předválečná židovská elita za odpočinkem i zábavou. Po válce v něm sídlila sovětská armáda a pak dětský domov pro židovské sirotky. Nakonec se dům vrátil ke svému původnímu účelu a byl jediným rekreačním střediskem pro Židy v celé Polské lidové republice. V té době už měl samozřejmě nejlepší léta za sebou. Staří rekreanti se do něj ale stále věrně vraceli a brali s sebou své vnuky. Na zahradě, terase i v jídelně pak vedli nekonečné rozhovory o starých časech, sionismu, náboženství, komunismu i klesající úrovni služeb jejich oblíbeného penzionu. Autor nechává některé vystupovat pod jejich pravými jmény, stejně jako dávné a zmizelé ulice varšavské židovské čtvrti Muranów. Předválečná židovská společnost už ale neexistuje a k nebytí jsou odsouzeny i židovské domy, krámy, továrny, ulice, synagogy. Novolipky, Svatojiřská a Husí zmizely se svými obyvateli.

Vypravěč Letního bytu se vrací po třiceti letech mezi staré obyvatele bývalého exkluzivního penzionu, dnes dosluhujícího rekreačního střediska, v němž staří Židé tráví svůj důchod. Jeho perspektiva se střídá s pohledem malého chlapce, obklopeného babičkami a dědečky, tetičkami a strýčky. Ubytuje se ve svém starém pokoji a hovoří s ostatními hosty, které potkává v zaprášených pokojích, temných chodbách, v prázdné jídelně nebo zahradě. Minulost, v níž většina z nich žije, ho postupně pohlcuje a vrací zpátky. Z mlhy vzpomínek ho vytrhává až Jakub, stařičký jmenovec biblického praotce Jákoba, s nímž podniká poslední, fantaskní cestu mezi stíny mrtvých. Na konci se opět vrací na začátek – na železniční stanici, která je branou do starého světa. Zchátralý dům stojící v bezčasí, oddělený od tempa moderní Varšavy, je pro poslední příslušníky prastarého národa jakousi záchrannou archou. Zblízka ale vidíme, že se pomalu rozpadá a že mu stejně jako jim už mnoho času nezbývá. Tíží ho minulost, která se ve vrstvách usazuje na všem, čeho se stařečci dotknou. Archeologie paměti odkrývá jednotlivé příběhy, přetržené uprostřed, nedopověděné, nedokončené. Osudy postav z náhodou zachráněných fotografií si vypravěč musí domýšlet, rekonstruovat a doplňovat. Majitelé vzpomínek už jsou často příliš unavení na to, aby vyprávěli souvisle, odpovídali na otázky a uspořádali své zážitky do přehledné, chronologické linie. A tak se včerejší hádka spojuje s odchodem z Egypta a spor o příchod Mesiáše je stejně důležitý jako stížnosti na špatné služby vedoucího. Malý chlapec většině příběhů nerozumí a splývají mu dohromady. Když se vrátí jako dospělý, už není koho se ptát, protože spletené osudy mezitím zapadaly prachem.

Jazyk Pazińského se přizpůsobuje vyprávění. Zůstává věrný tradici, neexperimentuje, ale využívá bohatý slovník literární polštiny, mísí ho s biblickým jazykem, hebrejštinou a jidiš. Netají se tím, že za jeden ze základních inspiračních zdrojů evropské literatury považuje Bibli. Příběhy a metafory čerpá ze Starého zákona, nejen přímo, ale také skrze další literární texty, které z něj vycházely. První autor, s nímž bývá Paziński spojovaný, je samozřejmě Bruno Schulz (1892–1942) a jeho Skořicové krámy (1934, česky 1988) a Sanatorium na věčnosti (1937, česky 1988). Dětský hrdina, fantaskní motivy, nostalgický protiklad tradičního a moderního světa, stejně jako ústřední postava Jákoba jejich texty spojují. Schulz ale své fantastické vize vyostřuje a posouvá mnohem dále za hranici skutečnosti. Paziński si jako základní osu svého příběhu vybral mizející svět evropských Židů, jejich tragické dějiny a životní volby. Jeho perspektiva je jiná – není svědkem začínající apokalypsy, ale přichází už po ní, o konci světa slyšel z vyprávění. Jeho román není velkým proroctvím záhuby a zániku, vypravěč skládá dohromady mozaiku z kamínků rozházených ledabyle po všech koutech. Jediným vodítkem se stává nutnost zachytit poslední zbytky hovorů, vzpomínek a položit je vedle sebe a doufat, že se přeci jen spojí do jednoho příběhu. Rámec románu tvoří příjezd a odjezd z krajiny duchů. Hrdina svět minulosti opouští, aniž by získal rozhřešení, odpověď nebo uzavřel příběh své rodiny. Bruna Schulze, haličského Žida, s Pazińským spojuje také to, že jeho rodina patřila k asimilovaným, nedodržovala náboženská přikázání. Přesto Schulz vychází  motivicky i jazykově z Bible a zároveň se přirozeně inspiruje polskou i evropskou literaturou a uměním, stejně jako autor Letního bytu, který nepochází z ortodoxní rodiny, naopak vzpomíná na to, že se u něj doma ve světské, komunistické formě slavily Vánoce, a svou cestu k náboženství hledal sám.

Piotr Paziński patří mezi nejmladší představitele „židovské literatury“ v Polsku. Zatímco u národních literatur si pomáháme jazykem, v němž vzniká, pokud židovskou literaturu vymezíme jazykově, ochuzujeme ji o řadu autorů, kteří se identifikují jako Židé, ale tvoří v jazyku země, kde se narodili – a často to bylo právě v Polsku. Proto literární historici označují tuto literaturu za „polsko-židovskou“ a vymezují ji i pomocí dalších kritérií. Nejvýraznější propojení židovské a polské tradice v literatuře můžeme pozorovat v meziválečném období. Například většina členů nejznámější básnické skupiny Skamander, Julian Tuwim, Jan Lechoń, Antoni Słonimski a Kazimierz Wierzyński, pocházela ze židovských rodin, stejně jako avantgardní básník Aleksander Wat, symbolista Bolesław Leśmian nebo jeho příbuzný Jan Brzechwa, jenž patří dodnes k nejoblíbenějším autorům dětských básniček, na nichž se učí číst generace školáků. Zmínění autoři ve své tvorbě svou židovskou identitu většinou přímo netematizovali, psali polsky. Silná ale byla i literatura psaná v židovských jazycích, která se v Polsku se rozvíjela od 18. století. Náboženská a vysoká literatura určená pro učence tradičně vznikala v hebrejštině, masová tvorba pak v hovorovém jazyce východních, aškenázských Židů – jidiš a jeho dialektech. Významní spisovatelé často tvořili v obou jazycích. V meziválečném období měli Židé v nově obnoveném polském státu vlastní svaz spisovatelů, tisk, vydavatelství, knihovny a další instituce, například základní školy s jidiš jako vyučovacím jazykem. Centrem židovské kultury byla Varšava a také multikulturní Vilno. Piotr Paziński polskou židovskou literaturu dobře zná a věnuje se jí nejen jako šéfredaktor časopisu Midrasz, kde se kromě esejů, článků o židovských dějinách a tradici, současné kultuře nebo Izraeli objevují i překlady z jidiš. Literatura psaná v tomto jazyce po druhé světové válce však v Polsku až na několik výjimek zanikla, poválečná tvorba židovských autorů vzniká v polštině. Romány židovských prozaiků reflektujících vlastní kulturu a její tragický osud vycházely od poloviny 50. let – k nejznámějším patří prózy Juliana Stryjkowského, jeden z nejpůsobivějších obrazů zmizelé předválečné kultury polských Židů, z nichž česky vyšly například Hlasy v temnotách (1958) a Hostinec (2011), nebo romány Henryka Grynberga (čes. Židovská válka; Vítězství, 1966), jenž se zaměřuje především na traumatické zážitky z druhé světové války. K vrcholům patří rovněž literární reportáže Hanny Krall, mapující židovské osudy s literární zručností a lidskou citlivostí – do češtiny byly přeloženy knihy Tanec na cizí veselce (1997), Stihnout to před Pánem Bohem (1999) a To ty jsi Daniel (2006).

Židovská literatura v Polsku se v posledních padesáti letech z pochopitelných důvodů obracela především do minulosti, stále se pokoušela zachytit tragické události a důsledky druhé světové války, které předstihly nejhorší představy o apokalypse. Piotr Paziński se také vrací nazpět – k historii osobní, rodinné, ale také k židovským dějinám. Vypravěč Letního bytu popisuje duchy, ty, kteří už nejsou – poslední polské Židy, k nimž by měl náležet také on sám: Poslední v řetězu generací, připojený na samotném konci. Jenže jako by k nim už nepatřil, jako by přicházel z jiného světa a znovu se do něj vracel, vyhnán strážcem Jakubem. Popisovat tento svět stínů je stále těžší, podrobnosti se vytrácejí a skutečnost se mění v mytické vyprávění, stejně jako příběhy praotců.