Královy dny
V moři se postupně odrážela perleťová barva na západě, pak popelavé stíny večera, setmělá tvář noci, zasněný východ a nádherná modř nového rána. Vodní hladinu rozmanitou jako roční období nerušeně sledoval panovník, který byl i nebyl panovníkem, generálové, politici, ministři, rádci, tajemníci a mnozí další, kteří také byli i nebyli tím, čím si mysleli, že jsou.
V moři se postupně odrážela perleťová barva na západě, pak popelavé stíny večera, setmělá tvář noci, zasněný východ a nádherná modř nového rána. Vodní hladinu rozmanitou jako roční období nerušeně sledoval panovník, který byl i nebyl panovníkem, generálové, politici, ministři, rádci, tajemníci a mnozí další, kteří také byli i nebyli tím, čím si mysleli, že jsou. Mnozí z nich viděli moře poprvé v životě. Kvůli tomu se někteří důstojníci a služebníci sehnuli a dali si kámen do pusy (malý, samozřejmě, o velikosti višně nebo rozinky). Jiní ho dobře znali z cest a obrazů. Jeden z nich ho vnímal jako ženu, s níž sdílel dlouhá léta lože. Byl to bojar, který se díky svému věku stal za chladného podzimu rovnou premiérem, poté co se v životě zabýval inženýrstvím, tajnými společnostmi, revolucí a literaturou, správcováním a vínem, ale ponejvíce byl znám jako bývalý bej Samosu. Až do oběda následujícího dne desátého měsíce pozorovali ze souše vlny, které mizely a měnily se v pěnu. Pak kolem poledního už sledovali jejich zrození a zánik z širého moře. Nejprve z můstku a pak palubními okénky galéry „Yssedin“. Toto nekonečné vlnění, v němž se rozpouštěly paprsky slunce a přeměňovaly se na světelná kola, očarovávalo nejen duše, nýbrž i žaludky. Na palubě plachetnice se dvěma stěžni, jedné z pádišáhova obrovského loďstva, kde je přivítal a doprovázel generál adjunkt, bylo dost takových, kteří se sháněli po rendlících, džberech a lavorech, aby nenápadně se sténáním vyvrhli to, co v nich zbylo z oběda. Zubaře plavba těšila, ale když viděl ostatní, nemohl si nevzpomenout na to, jak přeplouval tamto jezero se třemi názvy (Bodensee, Schwäbisches Meer a Konstanz) a jak při tom trpěl. Avšak na rozdíl od helvétské plavby, kdy si vybral vodu a čerstvý vzduch místo vědra a rohu místnosti, tady se nikdo neodvážil nahnout se přes zábradlí, aby neznečistil modrou hladinu a nerozzlobil námořníky osmanského loďstva. Bospor se jim ukázal po dalších dvou východech slunce. Jedněm jako zázrak, ostatním jako jeden z přístavů, zaplavený koráby a bárkami a obklopený pevninou všeho druhu: letními sídly, pokrytými říjnovou námrazou, plážemi a vyprahlými stráněmi, zažloutlými sady, vinicemi a rybářskými sídly. Blízko bylo velké město, jeho dech připomínal závan větru, takže Joseph Strauss, který vyměňoval chladivý kapesník na kuchařově čele, věděl, co má dělat. Otevřel rudou tašku z telecí kůže, z níž už dříve, někdy v červnu, seškrábal písmeno S, popadl skalpel a nařízl okraj podšívky. Vespod, přímo v místě, které prohledával ukazováčkem, nahmatal to, čím si byl jist, že tam nahmatá. Pak se vrátil k bledému dlouhánovi, Calistrachovi, který mu dokázal vysvětlit, co je to libeček, ale zasekl se u kmínu, medvědího česneku a mořské nemoci. Teprve ve Sladkovodním paláci, v místnosti pro služebnictvo, Joseph vytáhl zpod podšívky tašky malý hnědý váček a přemístil ho do náprsní kapsy. Četl Leibnize, jeho slova o optimismu a přemýšlel o své matce a sestře a o Gertrudě a Irmě (které si ten čaj tak oblíbily, až se vnořily do blažené netečnosti a nevšímaly si ani ohně, ani dýmu). Zapálil vonné tyčinky, které našel ve stolku, jednu na památku každé z nich. Když přišla zpráva, že velebný sultán je připraven přijmout knížete, právě sypal do vařící vody čtvrt lžičky jemného prášku z hnědého váčku. Byl to prášek z Amanita muscaria, který si sám připravil. Nejprve nasbíral červené houby s bílými puntíky na kloboučku, pak jim oloupal plachetky a usušil je v průvanu a stínu na půdě berlínského penzionu. Nakonec je namlel nadrobno a dobře rozdrtil. Princ Karl Ludwig se napil horké tekutiny, pomalu ji usrkával a na návštěvu, z níž měl třasavku, se vydal teprve poté, co vyprázdnil šálek. Znovu se chvíli plavil plachetnicí „Yssedin“ z asijského na evropský břeh a poté, co loď zakotvila u břehů, se přemístil do kaiku se dvanácti veslaři, jenž byl vyložený sametem. Měl na sobě sváteční uniformu generála Spojených knížectví. Najednou si potřeboval zavýsknout. Nebránil se tomu a výskl si (k údivu politiků, ministrů, důstojníků a rádců). Teprve teď se jim plně vyjevilo ticho moře a vzduchu. Spatřili v dáli bílý palác, táhnoucí se v délce šesti set metrů podél úžiny. Jeho obrysy a výzdoba působily povědomě (poněvadž mnohé rysy byly vypůjčeny z Versailles a hojně kopírovaly architekturu Neues Palais Sanssouci). Hruď se mu naplnila nikoliv slanou vůní vánku, nýbrž vzduchem z dětství. Naprosto nevnímal poslední rady adjunkta a rekapitulaci povinného ceremoniálu přijetí u pádišáha. Zapomněl na bolesti dásní a sledoval mořské řasy a racky. V Dolmabahçe Sarayi na jednom z prostranství vyložených mramorem byl tento pruský, i když svým způsobem valašský, princ, který přijel ze zemí na sever od Dunaje, pozdraven strážní četou. Zdálo se mu, že žádný z vojáků s šarlatovým fezem se nepodobá jeho olověnému vojáčkovi. Vedli ho světlou chodbou, na jejímž konci ho očekával sultán Abdulaziz s klidným a uklidňujícím výrazem ve tváři. Siesta a polední události ho pravděpodobně dobře naladily. Stál ve dveřích na prahu a podával mu ruku. A od této chvíle, kdy čaj z Amanita muscaria nebo z Fliegenpilz naplno projevil své účinky, se nic neodehrálo tak, jak by mělo podle pravidel a rituálů. Carol nepoklekl a nepolíbil velkomyslně nabízenou ruku. Pouze pokývl hlavou a kamarádsky ji stisknul (jako v kasárnách dragounského pluku). Neposadil se do křesla pro něj vyhrazeného, nýbrž ho odsunul stranou a seděl vedle sultána (na měkké, odpočinkové pohovce). Ukázalo se, že je hovorný, velmi hovorný. Na otázky odpovídal rozsáhle a složitě a sám se zajímal o pádišáhovy názory (spíše než osvícený vládce ho více zaujal muž obdařený harémem). Ani trochu ho nevzrušilo, když mu byl předán jmenovací dekret (ta vytoužená kouzelná listina s pečetí, která mu konečně udělovala panovnické pravomoci). Odložil ho na stůl a pokračoval v popisu operního představení (Die Zauberflöte, v Brémách). Nepočkal, až Abdulaziz vstoupí, jak měl v úmyslu, do předpokoje, aby mu byli představeni čelní představitelé poselstva z Bukurešti (nýbrž si pospíšil, aby zavolal ministry do salonu a žádal, aby se ministr zahraničí, nikoliv premiér, chopil dekretu a vzal ho s sebou). Prohlásil, že je okouzlený Bosporem a Istanbulem, především racky, mořskými řasami a zářivými střechami. Pokud v tu chvíli jeho chování vyvolalo mezi jeho poddanými údiv a obavy, zanedlouho a pak později bude vykládáno jako důstojné, odvážné, obratné a jedinečné, jako znamení vznešenosti krve a oddanosti zemi. Než však došlo na obvyklé dimbovické chvalořečení, než zaplápolal a rozhořel se vlastenecký zápal, než mohla být pochlebováním zaretušována scéna při přijetí a než se stihla dát do pohybu záplava metafor, hyperbol a epitet, Karl Ludwig upadl do hlubokého spánku. Zdálo se mu o jízdě na jakémsi šedivém poníkovi, pak střílel brokovnicí na nějaké dřevěné cíle, které měly napodobovat zajíce, divočáky a lišky. Vzbudil se navečer, ne v zámeckém parku v Sigmaringenu, nýbrž v prostorném pokoji Sladkovodního paláce. Na sekretáři vedle okna ho čekal vladařský dekret v kožených deskách, protkávaných a zdobených zlatem, s voskovanými stránkami, dokonalým krasopisem osmanských písařů, pečetěmi Vysoké Porty a nakadeřeným sultánovým podpisem. Děsně ho bolela hlava a navíc se probral i bolavý zub moudrosti. Přestože trval na podání nového šálku toho nasládlého čaje nebo alespoň na prozrazení jeho složení, musel se další týden spokojit pouze s výtažkem z vlaštovičníku. Diskutoval s diplomaty a velvyslanci, kteří k němu přišli na audienci, procházel se nerušeně po Cařihradu a několikrát se pokoušel spočítat mešity, ale neustále ho mátly minarety, u jedné mešity jich mohlo být i více než jeden. Ještě dvakrát navštívil všemohoucího Abdulazize s dary a plný zdrženlivosti. Neodvážil se vyslovit přání prohlédnout si ptačí pavilon a obrovský přijímací sál v Dolmabahçe Sarayi s padesáti šesti kamennými sloupy a gigantickým lustrem, který vážil čtyři a půl tuny. V podobně štědrém duchu a atmosféře přátelských gest dostal Carol šavli z Damašku a pět arabských hřebců, byl vyznamenán osmanským řádem a byl pozván, aby se zúčastnil vojenské přehlídky. Ve studeném dešti předvedl princ Jusuf svůj prapor. Bylo mu jedenáct let, měl tenký hlásek a dva vyšší důstojníci vedli jeho koně. Déšť pak ještě zesílil a umožnil pokladníkům smočit násadky v kalamářích, svěřit veškerou útratu papíru a sečíst ji. Položku po položce, včetně bakšišů. Návštěva Istanbulu stála 20 000 dukátů, tedy 240 000 franků. Ale cena získaného dekretu byla větší, mnohem větší, protože počínaje tímto rokem, osmnáct set šedesát šest od narození Spasitele, se citelně zvýšila daň odváděná Knížectvími.
V zeleném vagonu během zpáteční cesty se Herr Strauss jen tak zajímal, jako kdyby chtěl nějak ukrátit dlouhou chvíli, jestli kuchař slyšel o jedovaté červené houbě s bílými puntíky, která se německy jmenuje Fliegenpilz. Postupně se mezi řečí dostali k tomu, že se jmenuje muchomůrka červená.
článek vyšel v Babylonu č. 10–11/2010
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a redakce Babylonu