Absolvent anglistiky na Oxfordu Tom McCarthy (nar. 1969)  se svojí tvorbou spíše než ke svým britským literárním současníkům přichyluje ke kořenům evropské avantgardy. Jeho inspirační zdroje bychom mohli hledat v díle francouzských surrealistů, básníka Marinettiho či satirických hnutí jako Neue Slowenische Kunst či Asociace anonymních astronautů (viz doslov k C od Ladislava Nagye). V jeho třetím románu se spojuje fascinace technologií, jež tolik reprezentuje minulé a předminulé století, s formálně radikální formou vyprávění.

Melas cholé
Ústřední postavou knihy je Serge Carrefax, syn anglického vynálezce, vyrůstající v rodinném sídle ve Versoie mezi přístroji na zpracování bavlny a chemickými pokusy jeho o pár let starší geniální sestry. Celý příběh je zarámován Sergeovou existencí – začíná scénou jeho narození a končí horečnatě halucinačním popisem otravy. Kniha je rozdělena do čtyř částí, přičemž každá představuje jinou fázi hrdinova života a zároveň přesouvá vyprávění do rozdílných míst oplývajících vždy poměrně vysokou atraktivitou. Poté, co hrdina opustí zázemí rodinného sídla, jej čtenář sleduje v prostoru lázní Kloděbrady (které jsou zřejmě inspirované českými Poděbrady), kde nabývá iniciačních sexuálních zážitků a zároveň dosahuje tělesného očištění od otravy melas cholé – černou žlučí.

Následná etapa představuje válečné zkušenosti z pozice leteckého pozorovatele frontových linií. Kromě každodenního setkávání se smrtí se Sergemu dostává i zážitků z alkoholu a drog. Válečný nihilismus jde u něj ruku v ruce s touhou po fyzickém umrtvování. Serge se ovšem smrti rozhodně neobává, dosažení konečné nehybnosti jej naopak láká. Těsný únik z rukou nepřátel, když je postaven před popravčí četu coby domnělý špeh, je pro něj tedy zklamáním. Svoji záchranu vnímá jako porušení řádu a za odcházející popravčí četou volá: „To přece nemůžete! Počkejte!“

Život válečného veterána je pro něj marným pokusem o zařazení do společnosti. Přes neschopnost zvládnout prostorovou perspektivu se Serge pokouší studovat architekturu, namísto docházení na přednášky se ovšem pouští spíše do dobrodružství ve společnosti divadelní bohémy. Po krátkém období eskapád velkoměstského života dostává nabídku ministerstva spojů, aby jako jejich agent pozorovatel odcestoval do Egypta, kde vlivem nešťastných okolností umírá.

Camera obscura
Zmiňované souvislosti by mohly vést k závěru, že C je jakýsi odtažitý bildungsroman. Taková interpretace by ovšem byla zavádějící. Ústřední postava je sice neustále ve středu dění, nelze se však zbavit dojmu, že o její vývoj v zásadě nejde, alespoň ne v prvé řadě. Ve vyprávění, jež se odvíjí v dlouhých popisných blocích, jsou rozdílné etapy Sergeovy existence řazeny v prosté časové návaznosti, aniž by mezi nimi vznikal zjevný dramatický vztah. Kromě objektivně vnímatelného světa románu má čtenář navíc také trvalý přístup do hrdinovy mysli. Ta se tím ovšem nestává tím hlavním reflektujícím a interpretujícím bodem příběhu, nýbrž je jen další rovinou dění, v jehož celku (nebo jednotlivých částech) je třeba hledat smysl. Takovým introspektivním okénkem, jež čtenáři umožňuje poznat Sergeova duševní hnutí, se text navíc odlišuje od „suššího“ objektivně-deskriptivního stylu autorů francouzského „nového románu“.

Příběh není vyprávěn hlavním hrdinou, nýbrž skrze vševědoucího vypravěče, jehož zdánlivě důsledně dodržovaná neutralita pohledu je provázena stopovým množstvím šalebného pomrkávání. Autor tak se čtenářem hraje podvratnou hru, v níž zmiňovaným ústředním bodem, a tedy svorníkem celého románu není Serge, nýbrž právě samotný vypravěč. Ten se většinou tváří, jako by nevěděl o nic více, než ví ústřední postava, místy však do textu vpustí drobnou anticipaci poukazující na jasně daný a neměnný hrdinův osud. Nastolené téma osudovosti vybízí k hledání určitých základních vzorů a k přisuzování symbolických vztahů k popisovaným událostem. Hledání smyslu ve zdánlivé absenci řádu tak lze vnímat jako jednu z hlavních rovin knihy. Hrdina sám má tendenci zachytit ve svém životě nějaké pravidelnosti a propojení, jež by mu dodaly hlubší význam. Určité vzory se promítají i do Sergeových snů, přičemž halucinační vize, které působí zvláště impresivně, jsou snovou logikou vázány s „bdělými“ scénami.

C jako Champignon
Do mnohoznačně interpretovatelného textu autor záludně vkládá různé návnady. Za jednu z nich lze považovat již samotný enigmatický název knihy. Ten svou významovou neurčitostí zdaleka překonává sémanticky přeplněný symbol „růže“ v názvu slavného románu Umberta Eca. Eponymní znak C tedy podtrhává celkovou nejednoznačnost a neurčitost díla, díky čemuž skutečně nabývá pozice interpretačního klíče. Ten navíc dílo tímto způsobem nejenom sjednocuje, nýbrž je zároveň nechává rozpadnout na množství klíčových slov začínajících na C. Každý čtenář nejspíše ihned nalezne spojitost s příjmením hlavního hrdiny. Ladislav Nagy v doslovu ke knize uvádí svůj vlastní výčet c-slov, přičemž zmiňuje, že tímto písmenem začíná název každé ze čtyř částí. Lze k tomu ještě doplnit, že C je chemický název uhlíku, jenž je základním stavebním prvkem veškerého života na Zemi, přičemž tento fakt je v knize výslovně uveden. Název omezující se na jediné písmeno může odkazovat i na telegrafickou komunikaci, tvorbu zkratek či kódování, které v románu rovněž hraje svoji nejednoznačnou roli. Další spojitosti nechť si čtenář hledá sám dle své libosti.

S významovou rozvolněností McCarthyho díla na méně obecné rovině souvisí i množství uvedených informací (některé z nich jsou uvedeny dokonce záměrně chybně – tak, jak je vypravěč v Sergeho hlavě zaznamenal –, např. vtipná záměna jména luštitele Rosettské desky Champolliona za Champignona, str. 289). Tato přeplněnost čtení o to více znejisťuje, neboť podněcuje k hledání možných aluzí a jejich významu. V širším výkladovém rámci může být jakákoliv nalezená spojitost nosná, je ovšem otázkou, nakolik je pro čtenáře relevantní, když například ví, že v roce Sergeova narození 1898 provedl Guglielmo Marconi první reportáž pomocí telegrafu a v roce jeho smrti 1922 vyšel Joyceův Odysseus a Eliotova Pustina. Zpracování velkého množství odkazů a důsledné budování textu, který svou uzavřeností připomíná modernistická díla zmiňovaných autorů, však může v současné době působit poněkud akademicky. McCarthy ve svém díle neustále rozbíjí a pomocí výše popsaných strategií následně zhutňuje čtenářský zážitek. Autorova literární hra tedy také ztvárňuje pnutí, které vzniká při snaze vkládat příběhové vzorce do nestrukturované mnohosti smyslově vnímaného světa. Nutno dodat, že tak činí s velkou zobrazovací silou a stylistickou působivostí.