V rámci Mezinárodního festivalu Divadlo, který probíhá ve dnech 12.–20. 9. 2012, byla v Praze a v Plzni uvedena divadelní hra režiséra Kirilla Serebrennikova Otmorozki (Parchanti) v provedení divadla Sedmé studio a akademického studia MCHAT. Serebrennikov napsal tuto hru společně se spisovatelem Zacharem Prilepinem na motivy Prilepinových próz – nejvíce čerpali autoři z románu Saňkja (2006), jehož námětem jsou Prilepinovy bohaté zkušenosti s protivládními demonstracemi a politickými aktivitami, kterých se jako člen Nacionálně-bolševické strany účastnil. Serebrennikova inscenace zaznamenala ihned po svém uvedení v Rusku v roce 2011 velký ohlas a v roce 2012 získala významnou divadelní cenu Zlatá maska.

Odvážná a výbušná inscenace pojednává o mladých lidech v současném Rusku, kteří demonstrují v ulicích proti režimu a pomocí často radikálních prostředků se snaží dosáhnout změny politické a společenské situace v této zemi. Celé dvě hodiny jeviště doslova pulsuje energií – za pomoci minima rekvizit se na diváka valí jedna vyhrocená scéna za druhou. Bouřlivé demonstrace, zatýkání jejich účastníků, konspirativní schůzky radikálů, kruté vyslýchání zadržených. Akčnost je jen tu a tam prokládána scénami z intimního života demonstrantů, které však dodávají jejich protestu bezmála tragický rozměr. Nejsou to totiž jenom parchanti a maniaci, jak sami sebe označují, ale také děti milujících rodičů, kteří o ně mají strach. Parchanti bojují nejenom s mocí, ale i s netečným davem, který si raději hlídá své koryto a nepouští se do žádné konfrontace, a také s takzvanou životní zkušeností a moudrostí, kterou ve hře ztělesňuje postava profesora Mercalova a která je často jen vznešeným označením vůle ke kompromisu, vyhořelosti a ohýbání páteře. Čistý, nekompromisní a bezhlavý svět mládí naopak ztělesňují demonstranti a především hlavní postava celé hry, Gríša Žilin, který obrátí svůj nesouhlas se stavem Ruska v neohrožené, ale marné gesto odporu.

Parchanti představují syrový dokument o současném Rusku, po jehož zhlédnutí divák odchází možná trochu otřesen. Ale mezi vším tím násilím a nadávkami prosvítá cosi křehkého – nezkrotná, i když často naivní touha mladých lidí po spravedlivějším a lepším světě. V tom překonává Serebrennikova hra svou palčivou aktuálnost a získává nadčasový rozměr.