Lucie ve svých třiceti letech zatím ničeho nedosáhla. Nemá pořádnou práci, vzdělání, přátele ani rodinu. V žádném zaměstnání dlouho nevydrží, neví, co chce, a z budoucnosti si těžkou hlavu nedělá. Nedávno ji přijali jako očko v soukromé detektivní kanceláři. A tak tráví svůj čas šmírováním znuděných adolescentů, nahráváním jejich hovorů a sestavováním hlášení z jejich esemesek a e-mailů. Jednoho rána ale udělá chybu: objekt jejího sledování, patnáctiletá Valentina, záhadně zmizí.

Tak začíná román Dítě apokalypsy francouzské spisovatelky Virginie Despentesové, která podle vlastních slov zkusila mnohé: pracovala nejen jako filmová kritička, režisérka a novinářka, ale i jako uklízečka a prostitutka. Román vyšel v roce 2010 a byl oceněn Renaudotovou cenou. Českému čtenáři se dostává do rukou v překladu Petra Christova.

Kdo je Despentesová?
Virginie Despentesová se narodila roku 1969 ve francouzském Nancy, dnes žije v Paříži. Proslavila ji hned její prvotina - kontroverzní román Baise-moi (Ošoustej mě) z roku 1993, který o několik let později dokonce sama zfilmovala. U nás byl snímek k vidění pod názvem Fuck me. Za svá díla získala řadu literárních ocenění, posledním z nich byla zmíněná Renaudotova cena, již obdržela před dvěma lety. Román Dítě apokalypsy je první autorčinou knihou, která byla přeložena do češtiny.

Paříž 21. století
Děj příběhu se odehrává převážně v Paříži. Zažitý obraz romantického města je ale třeba co nejrychleji pustit z hlavy; tohle je Paříž dvacátého prvního století. Špinavé velkoměsto, moře asfaltu, zaplivaných barů a drogových doupat, kterým se potácí otrávení teenageři. Cíl nemají; řeší profily na "fejsu", zajímá je, kdo se pozvracel na které akci, kde sehnat jointa a jak se zbavit depky a nemít "look jak buzna".

Autorka střídavě vypráví příběh očima Lucie a také v er-formě, tedy pohledem vedlejších postav. Během pátrání po ztracené Valentině tak vstoupí do nitra jejího otce, spisovatele-egoisty, který si sám vytvořil stránku na Wikipedii a nejradši by se vyspal s každou, co mu přijde do cesty, nebo Valentinina arabského bratrance Jásima, mladého rebela, který hluboce nenávidí francouzské úřady a vůbec všechny autority. Klíčovou postavou celé knihy je však Luciina parťačka: tajemná excentrická žena s přezdívkou Hyena. Chladná a nebezpečná profesionálka, co ráda dává na odiv svou homosexualitu a čas od času propadá nepochopitelným záchvatům agresivity. Taková extrovertní verze Lisbeth Salanderové z megaúspěšného bestselleru Stiega Larssona Milénium. Lucie se na ni obrátí, protože si se zmizelou Valentinou neví rady, a po zbytek příběhu je to pak právě Hyena, kdo určuje jeho tempo a směr.

Až se čtenář otupí
Virginie Despentesová čtenáře nešetří. Píše bez zábran a beze studu, zběsile chrlí slova a s každým z nich se spolu se svými postavami potápí hlouběji do beznaděje a bezvýchodnosti. Ve svých myšlenkách je každá postava osamocená, trpí depresemi, chtěla by něco změnit, ale netuší co nebo neví jak: "Jsem špatně placená blbka, co si dopřávala čtrnáct dní schovávačky, aby sledovala pubertální, hyperaktivní nymfomanku, která se sjíždí koksem. (...) Nedá se říct, že bych nenáviděla to, co dělám, ale sledování dětských mobilů není ani povznášející, ani vzrušující. Asi by mě rozptýlilo a bavilo, kdybych měla možnost dělat různé úkoly. Problém je jen v tom, že mě nenapadá, co bych měla udělat teď."

S používáním okázale drsných výrazů se však autorka pouští na tenký led, čas od času tlačí na pilu příliš, a drsňáctví tak začne být nechtěně komické. První nápor čtenář jakžtakž ustojí, brzy ale otupí a v polovině knihy už mu autorčina nespoutanost začne připadat úsměvná. Třeba když si dealer Jásim stěžuje: "Jo, za to, že prodávám sračky, může společnost, jo, francouzská společnost mě donutila pít víno, jo, to je vina týhle společnosti, že znamenám míň než plesnivý hovno rozpláclý ve výtahový šachtě." U podobných vět si člověk vzpomene leda na "drsňácké" povídky Woodyho Allena.

Kde je tajemství?
V druhé půli se děj přesune z Paříže do Barcelony a příběhu poněkud dochází dech. Vývoj zápletky se stává nepravděpodobný, vrší se klišé: opravdu musí být všichni hackeři tlustí arogantní asociálové s chlapáckým smyslem pro humor? Opravdu se musíme dozvědět Hyeninu sladkobolně temnou minulost a zúčastnit se s ní pornografických lesbických orgií? Autorčin záměr je bohužel zjevný: ukazuje, že to musí být právě cynická Hyena, kdo bude ta moudrá a ukáže nejisté Lucii smysl života a cestu k lásce, i když možná trochu jiné, než bychom zpočátku očekávali.

Dítě apokalypsy se tváří jako detektivka, ale to hlavní poněkud postrádá: tajemství. Příběh je zbytečně plochý, vše je dříve či později vysloveno. Pravda, závěr má být působivý. Zhnusení, hromadící se od první stránky, vygraduje v čin. Má to být zoufalý, těžko pochopitelný čin. Má to být výkřik, kterým se ono titulní dítě apokalypsy spolu s autorkou pokusí upozornit na pocit vnitřní prázdnoty, který jej sžírá. Jenže to už čtenář sleduje spíše pobaveně - příběh jím protekl na druhou stranu, aniž by v něm toho příliš zanechal. A když knihu dočte, nejspíš si jen pomyslí něco jako: "Zlatá Lisbeth Salanderová."