Ve své předcházející knize Rukopis zpracovávala Bohumila Grögerová prožitky spojené s vlastním stářím, v knížce Dva zelené tóny se její pohled obrací opačným směrem a skládá mozaiku vzpomínek na období jejího dětství. „Mám dva životy, / napřed žiju / a pak o tom píšu.“ Dokumentární a memoárové postupy jsou příznačné pro celou obsáhlou tvorbu Bohumily Grögerové; v knížce Dva zelené tóny jsou zachycovány vzpomínky nejstarší, které se s přibývajícím věkem stávají čím dál více zřetelnými. „Shlížím z výšky 90. příčle svého žebříku a mířím dolů proti směru času.“ Tomuto směřování do stále vzdálenější minulosti podléhá stavba celé knihy. Od přítomnosti a rozhodnutí psát o svém dětství zamíří autorka do doby, kterou vnímá jako předěl mezi samotným dětstvím a dospíváním, a pokračuje dále do minulosti, členěné několikerým stěhováním její rodiny, ke vzpomínkám stále ranějším a odlehlejším. V závěru knihy, který sahá do doby již nedostupné pro její paměť, přicházejí ke slovu úryvky z deníků autorčina otce věnované jejímu narození a prvním měsícům jejího života.

Z pozice přítomného okamžiku mluví Bohumila Grögerová o své stupňující se potřebě vzpomínání, dotkne se i jeho techniky, určované vědomím, že možnost vzpomínat je pouze dočasná: „Opřu se o cit, / o své živé srdce / a budu vzpomínat, / než se můj čas v hodinách dosype, / pokusím se o svůj poslední / ,opus incertum’.“ Teprve pak se dají do pohybu jednotlivé vzpomínky, v nichž ožívají Otuška a Bohóšek – tedy maminka a tatínek, kamarádky, dětské lásky, dětské hry a dětské nemoci, ulice a místa Prahy, Brna, Kojetína a Olomouce, panenky, vystřihovánky, vyprávění a předčítání, loutkové divadlo, Brehmův Život zvířat, Charlie Chaplin a Rusalka.

Své vzpomínky autorka podává jemným, ale úsporným jazykem, jenž dobře vystihuje charakter dětského vnímání, které se nerozptyluje odstíny a okolnostmi, ale míří k jádru věcí. Autorka předkládá své zážitky v syrové podobě, aniž by k jejich záznamu používala prostředků, jež přesahují meze dětské zkušenosti. Dojem, že líčené události jsou vstřebávány dětskýma očima, posiluje skutečnost, že jsou často zapisovány prostřednictvím sloves ve tvaru přítomného času. Sled vzpomínek jen zřídkavě – a o to působivěji – přerušují veršovou formou psané vstupy, v nichž se ozývá přítomnost vzpomínající autorky, devadesátileté stařenky a básnířky, jejíž celý dospělý život provázela a prolínala literatura.

Přestože jsou látkou knihy vzpomínky na dětství, které sama autorka označuje za „nejkrásnější dobu mého života“, nejedná se o knihu, jež by se nesla v sentimentálním duchu. Z textu lze vyčíst autorčin pocit balancování, prožitek pohledu z nesmírné výšky do nesmírné hloubky – dva zelené tóny zaznívají v prostoru, který může být stejně dobře přeměřen letem, jako v něm může hrozit volný pád. Bohumila Grögerová však ve svých vzpomínkách zároveň přináší svědectví o hlubinách, které nevyvolávají pouze závrať. „Zatímco v neděli a ve svátek chystá maminka snídani, skočím k tatínkovi do postele. Tiskneme si prsty na víčka a vyprávíme, co vidíme: hvězdy, slunce a sopky chrlící lávu, mohutné vodopády i nevídané poletující bytosti. ,Pozor!‘ Tatínek zvedá prst: ,Maminka volá k snídani!‘ Jaká to bývala radost, jaká hlubina bezpečnosti!“