Emma Donoghue se narodila v Irsku, v současné době žije v Kanadě, doktorát z anglické literatury získala v Oxfordu. Je autorkou několika románů, povídkových sbírek, dramat a literárněkritických textů. Román Pokoj (v originále vyšel v roce 2010 pod názvem Room) byl vybrán do užšího výběru prestižní Booker Prize a obdržel Irish Book Award, těší se mezinárodní čtenářské přízni a jeho úspěch u kritiky znamenal pro autorku zlom v její literární dráze.

Hrdinové Pokoje jsou pětiletý Jack a jeho matka. Ačkoliv není jejich situace zpočátku explicitně definována, velmi záhy vyjde najevo, že Mami, jak Jack matku nazývá, je v Pokoji vězněna a opakovaně znásilňována mužem, kterému oba říkají příznačně „Čert“. Jack s ním nikdy nepřijde do přímého kontaktu, večer ho Mami ukládá do skříně, kde chlapec spí, dokud násilník neodejde, teprve pak ho Mami přenese k sobě do postele. Pro Jacka představuje Pokoj – místnost o pár metrech čtverečních – celý svět. Mami za vynaložení nesmírné mentální energie promění své vězení ve fascinující svět, kde si s Jackem celé dny hraje, učí ho nejrůznějším věcem, cvičí s ním a vypráví mu pohádky, ať už o Berlínské zdi či o kouzelných tvorech. Jack představuje pro Mami záchranu, neboť láska k synovi a odhodlání zajistit, aby prožíval plnohodnotné dětství, jsou pro ni jediným pevným bodem v ponuré existenci ve zvukotěsné kůlně.

V druhé polovině knihy se Mami a Jack ocitají „Venku“, tedy ve světě mimo Pokoj, v prostoru, který Jack doposud považoval jen za fikci či něco, co se odehrává na jednotlivých planetách ve vesmíru. Jsou konfrontováni se zcela novým modem existence, jejich dosavadní soužití musí v nových podmínkách projít nevyhnutelně jistou metamorfózou. Jack hledá v novém, obrovském světě řád, chybí mu známé předměty jako Židle či Postel, které pro něj představovaly v Pokoji přátele. Nechápe kupříkladu, že jeho oblíbená knížka Dříč Dylan existuje ve více exemplářích, a tak jednu málem ukradne z obchodu v domnění, že je to ta, ze které mu Mami léta předčítala. Mami, která svět znala jako devatenáctiletá bezstarostná studentka, se do „Venku“ vrací jako šestadvacetiletá matka. Musí se tedy vyrovnávat se změnami v okolním světě i ve své psychice a s důsledky svých hraničních, traumatizujících prožitků v Pokoji.

Vyprávění Pokoje je pozoruhodné hned z několika důvodů. V první polovině knihy je perspektiva limitována hranicemi Pokoje, celý Jackův svět je vymezen jeho čtyřmi stěnami a svět „Venku“ je poznatelný pouze prostřednictvím Telky, kde se Jack dívá na různé planety – jak s Mami označují jednotlivé specializované kanály – a vnímá je jako součást odlišné reality. V tomto minimálním životním prostoru Mami Jacka naučí číst, psát a mluvit tak, jak v jeho věku není zdaleka obvyklé, a tak neobyčejně inteligentnímu dítěti zajistí potřebné podněty k přemýšlení. Blízkost mezi Mami a Jackem, síla imaginace, se kterou pro něj Mami utváří fascinující svět, energie, se kterou je odhodlaná uchránit Jacka před vším, co by ho mohlo v těchto extrémních podmínkách potkat, je však přesto místy prostoupena tíživým svědectvím o násilí, které na nich Čert páchá. Jedním z příkladů těchto elementů je Jackův zvyk počítat před spaním ve Skříni, kolikrát Čert vrzne postelí, než vydá ten příznačný zvuk. Má dojem, že svým počítáním Mami ochrání.

Druhým výrazným prvkem vyprávění je hlas, který příběh předává – zaznívá z úst malého Jacka, používá jeho specifický slovník a vychází z neobvyklého způsobu nazírání na svět, který si chlapec v Pokoji osvojil. Otvírá se tu prostor bezbřehé imaginace, Jack vidí sebe a svou Mami jako „Pokojáky“ a lidi Venku vnímá jako odlišnou skupinu, jejíž návyky jsou mu zpočátku zcela cizí a těžko pochopitelné. Velmi výraznou roli zde hraje Jackův svébytný jazyk – zvláštní směs dětských výrazů, odborných termínů, které se naučil v Telce, a slov, jež sdílí s Mami a která pro ně společně mají velmi konkrétní význam. Jack tak popisuje realitu jedinečným způsobem, odhaluje neobvyklá spojení, je schopen vyvarovat se zavedených schémat.

Mami s Jackem si díky své imaginaci vytvořili vlastní verzi reality, která nerespektuje zavedené společenské stereotypy. A když jsou pak Venku, konfrontace jejich představ s obecně sdíleným vnímáním světa jednak odhaluje vykonstruovanost společenských konvencí, jednak vyjevuje mechanismy, které se podílejí na vytváření osobních příběhů jednotlivců uvnitř společnosti. Jedním z takových případů je fakt, že pohlaví jedince je z určité části definováno pomocí vnějších, estetických znaků – Jack je opakovaně kolemjdoucími považován za holčičku, neboť má dlouhé vlasy, stejně jako jeho Mami, a strýc Paul mu v dobré víře nabízí raději tašku se Supermanem, aby jeho volba růžové Dory, jeho oblíbené postavy, nevyvolávala nedorozumění. V závěru knihy Jack pochopí, že v některých ohledech bude muset své představy světu přizpůsobit, neboť pouze sdílením jistých konceptů se bude moci plně začlenit mezi lidi Venku. Přestane toužit po bezpečí, jež pro něj Pokoj paradoxně ztělesňoval, neboť zde byl jen se svou Mami, která se mu za všech okolností věnovala. Sám si své dlouhé vlasy jednoho rána ostříhá. Jedním z témat knihy je tedy i vývoj jedince, utváření vlastní identity a vztahu k druhým. Jack se musí odvážit vkročit do světa sám za sebe, bez neustálé přítomnosti matčiny pomocné ruky.

Přes palčivost a závažnost tématu je Pokoj napsán velmi svižně a napínavě – kupříkladu klíčová scéna Velkého útěku (jak Mami a Jack svému plánu říkají) je zachycena do nejmenších podrobností, téměř jako dokumentární záznam celé události, všechny repliky jsou pečlivě zaznamenány, není tu žádná vypravěčská zkratka. Jackův popis jednotlivých kroků, které k úspěchu plánu činí, se prolíná s popisem jeho bezmoci tváří v tvář neznámému a děsivému okolí, což výrazně stupňuje napětí. Některé pasáže knihy jsou velmi emotivní, nikdy však vyprávění nesklouzne k patosu. Jack ve svém vyprávění nevynechává ani ty scény, kde komunikace mezi postavami nefunguje, kde se cítí bezmocní vůči svým pocitům a obavám. Svět Venku a svět v Pokoji není portrétován v rovině binární opozice, tedy jako dobrý a špatný prostor. Jack musí pochopit, proč bylo bezpečné vězení v Pokoji pro něj zraňující a proč Mami nechce nikdy zpět, ač tam mohli být jen jeden s druhým, bez všech venkovních rušivých elementů. Musí se vyrovnat se zmateným a mnohdy krutým a nepřátelským světem Venku, kde je však svobodný a patří jen sám sobě. Na Mami ve světě Venku přirozeně dolehne trauma jejích předchozích sedmi let strávených v kůlně. V okamžiku, kdy nemusí všechny své síly soustředit na každodenní péči o milovaného Jacka, pocítí všechna strádání a musí bojovat stejně jako Jack, aby našla svou rovnováhu v novém prostředí. Nejde tedy o idylický návrat do bezproblémové každodenní reality, pouť protagonistů s jejich útěkem zdaleka nekončí.

Pokoj uhrančivým způsobem zachycuje hraniční zkušenost samoty a zároveň blízkosti, vrhá zvláštní světlo na všeobecně přijímané premisy naší existence ve světě. Ukazuje sílu imaginace a jazyka a nikdy nesklouzává k jednoduchým řešením. Není divu, že právě tato kniha Donoghue proslavila.