Útlá kniha Zlatníkovo tajemství, vydaná v minulých dnech nakladatelstvím Paseka, přináší prózu u nás takřka neznámé spisovatelky Elii Barceló. Pětapadesátiletá Španělka žije dnes v Rakousku a na svém kontě má již hezkou řádku hojně překládaných titulů. Českým čtenářům dosud představila jedinou povídkou v rámci dva roky starého sborníku nazvaného 1989 – Příběhy zdí. Nyní se k nám tedy v překladu Denisy Škodové dostává její další próza, rozsahem balancující na hraně delší povídky a kratší novely, která poprvé vyšla v roce 2003 a v níž se alespoň do jisté míry projevuje autorčina náklonnost k žánru science fiction.

Hlavním hrdinou a současně vypravěčem celého příběhu je španělský zlatník středního věku, kterého potkáváme v New Yorku na samém konci devadesátých let. V atmosféře blížícího se přelomu dvou milénií, přímo vyzývající k bilancování, oživuje osamělý muž zapadlé vzpomínky na svou jedinou lásku, jež do jeho života vkročila znovu a naprosto neočekávaně před pouhými několika dny..., které však od současnosti dělí celá desetiletí. Zásluhou časového paradoxu, na němž Elia Barceló postavila zápletku své prózy, se totiž ústřední milostný příběh odvíjí po trase značně spletité. Dotyčný prostředek, přestože je autorkou využíván s důvtipem, tak sice do textu vnáší jistou dávku originality, ale současně mu ubírá na čtivosti – v určitých chvílích lehce tápeme ohledně hrdinovy aktuální pozice mezi střídajícími se časoprostorovými rovinami.

Ačkoliv při konstrukci své prózy Elia Barceló projevila nemalou invenci, z hlediska samotného námětu a jeho zpracování bohužel Zlatníkovo tajemství čtenáře příliš nezaujme. Odhlédneme-li od již zmíněné hry s časem, hrdinův vztah s krásnou Celií nijak nevybočuje z mantinelů tuctových příběhů nešťastné lásky. K těm koneckonců odkazuje i volba maloměstského prostředí a s ním spjatých stereotypů, od nutnosti ohlížet se na mínění druhých po nedůvěru vůči cizincům. Text je pak přinejlepším průměrný též po stránce jazykové – užívaná přirovnání ani přívlastky nevykazují zvláštní nápaditost („místo srdce jsem měl buchar“, „změnil směr jako větrník zasažený poryvem větru“ nebo „vystoupil jsem jako v mrákotách, nohy jsem měl najednou jako z gumy“), ba nezřídka narazíme i na prachsprosté klišé („naše pohledy se na vteřinu protnuly“).

I při délce necelých devadesáti stran je Zlatníkovo tajemství četbou poměrně vleklou a navzdory motivu cestování v čase také vcelku banální. Nic na tom nemění ani odkazy na píseň Famous Blue Raincoat od Leonarda Cohena, s níž je zde spjata – ruku na srdce – spíše prostá rekvizita v podobě hrdinova modrého pláště, než zápletka či dokonce atmosféra celého příběhu. Přestože dotyčná kniha své autorce příliš českých příznivců zřejmě nevynese, byla by asi škoda nenabídnout tuzemským čtenářům překlad některého z dalších textů Elii Barceló – příslibem mohou v tomto směru být i kladné ohlasy provázející německý sci-fi snímek Transfer, natočený v roce 2010 na motivy předlohy z pera této spisovatelky.