Salman Rushdie označil Ranu Dasguptu (1971) za nejoriginálnějšího a nejméně předvídatelného indického spisovatele celé své generace. Dasguptu ale „indickým spisovatelem“ při nejlepší vůli nazvat nelze. Z Indie tento autor sice pochází, avšak vyrostl v anglické Cambridgi, studoval na Oxfordu, dále pak na konzervatoři v Aix-en-Provence a na Univerzitě Wisconsinu-Madisonu ve Spojených státech. V současnosti žije v Dillí, ale na to, jak psát o hojně ztvárňované Indii, zatím nepřišel.

Jeho první kniha Linka Tokio, která vyšla v roce 2005 (česky o rok později), se formou moderní variace na Chaucerovy Canterburské povídky zabývá životem v globalizovaném světě jednadvacátého století. Dasguptův druhý román Sólo (2005) vyvěrá z autorovy únavy z velkých, do sebe zahleděných zemí. Román má širší ambice, ale dal by se popsat jako vyprávění o dvacátém století z perspektivy obyvatel Balkánu, a to především Bulharska, rodné země slepce Ulricha, hlavního hrdiny Dasguptovy knihy.

Sólo má dvě hlavní části, nazvané Život a Denní snění. První zachycuje život nedostudovaného chemika Ulricha, rozpínající se od poklidného optimismu počátku dvacátého století k prvním létům nového tisíciletí. Druhá se odehrává převážně v současném New Yorku a sleduje osudy dvou mladých Gruzínů, sourozenců Iraklije a Chatúny, a bulharského hudebníka Borise. Čtenář si dříve či později uvědomí, že druhá část knihy je vlastně produktem „denního snění“ slepého Ulricha, kterému nezůstalo moc jiných způsobů, jak trávit čas. V obou částech se opakují motivy jako hudební talent, matka hledající útěchu v alkoholu anebo jména postav. V Denním snění se mihne i Ulrich, který znovu vidí a je schopen odcestovat do New Yorku.

Na první pohled taková románová kompozice působí dost zvláštně: polovina knihy že má být pouhý sen? Ve skutečnosti se ale Dasguptovi povedl skvělý tah – název druhé části knihy totiž není třeba chápat úplně doslova. Pro bulharského starce je přece život v jednadvacátém století, kdy se stále víc lidí může rozjet kamkoli a dělat cokoli, těžko uvěřitelným snem. V Denním snění vystupuje také Boris, Ulrichův vysněný syn, ale čtenář zároveň ví, že kdesi ve Spojených státech žije jeho syn skutečný. Syn, s nímž jeho matka po rozchodu s Ulrichem emigrovala z Bulharska. Denní snění tedy rozhodně není pouhou fantazií.

Ústředním tématem Sóla je úspěch a neúspěch a jejich závislost na dějinných okolnostech. Ulrichův otec, úspěšný železniční inženýr, míval smělé plány na přiblížení Balkánu Evropě a na syna kladl nemalé nároky. Přes jeho nesporný hudební talent mu zakázal hrát na housle, aby jej nerozptylovaly od „něčeho pořádného“, čemu se v budoucnu bude věnovat. Jenže Ulrichův otec musel narukovat do první světové války, domů se vrátil bez nohy a od té doby to šlo s Bulharskem i jeho rodinou s kopce. Ulrich ještě stihl vyjet na studia do Berlína, kde pracoval pod vedením řady budoucích světových kapacit v oboru chemie. Po vypuknutí druhé války se ale musel vrátit domů a pomáhat matce – zahodil tak příslib výjimečné kariéry i lásku židovské spolužačky. Doma v Sofii pak v novinách čítal nejen o kolosálních objevech svých bývalých profesorů, ale i o hrůzách, kterým bezděky napomohly.

Přestože autor nezapomíná upozorňovat na různé podstatné změny v rozličných oblastech života Bulharů (a částečně i obyvatel celého (post)sovětského bloku), jeho líčení běhu dějin působí občas trochu povrchně. Ukazuje, jak se začínají stavět paneláky, jak příbuzní bývalých vězňů před televizí skučí u dokumentů o pracovních táborech, jak se z bývalých sportovců stávají gangsteři a politická reprezentace v jednom i jak se mění předměty denní potřeby: „V obchodech pár kroků od Ulrichova domu se daly koupit umělohmotné hrníčky a tácy. Zboží se běžně balilo do polystyrenu a nosilo v igelitových taškách. V bytě se mu válely umělohmotné propisky, na podlaze měl linoleum a dokonce nosil zboží z polyesterové tkaniny.“

Skutečnost, že Dasgupta občas dějinné události prezentuje velmi letmo, je třeba vnímat v souvislosti s jeho hlavním hrdinou, sólistou Ulrichem. Ulrich se po rozvodu se ženou stále víc uzavírá před světem, žije jen prací a odstřihává se od lidí kolem sebe. V dobré víře udá jednoho kolegu a svoji těžce nemocnou matku vezme na výlet k první jaderné elektrárně v Bulharsku: „Jsem ženská z devatenáctého století, kromě toho mám rakovinu, a ty mě vezmeš sem?“ Po její smrti Ulrich „velké“ dějiny ubíhající kolem pravděpodobně skutečně vnímá čím dál víc jako letmý proud – tím spíš, když jednoho dne kvůli vlastní nešikovnosti úplně oslepne.

Jestliže o Dasguptově ztvárnění „velkých“ dějin lze částečně pochybovat, plynutí nenápadného soukromého času se mu daří zachytit výborně: „Když teď rozvažuje o minulosti, uvědomuje si, kolik už jeho paměti proklouzlo mezi prsty. Všechno, co si ještě pamatuje, by se dalo odvyprávět za jediné odpoledne, ale zároveň je toho mnohem víc: substance dní, které beze zbytku uplynuly.“ Dále by se Sólu dal vytknout už jen nedostatek napětí v první části knihy. Román je ale dostatečně čtivý na to, aby si čtenáře udržel i přesto, že Ulrich zrovna nic zajímavého neprožívá.

Román nenabízí nijak objevnou odpověď na ústřední otázku, kterou si klade, ale předkládá nám ji originálním způsobem. Co činí život naplněným? V samém závěru knihy, a možná i svého života, se Ulrich rozvzpomene na japonský výraz soiné, což je: „Jedinečná smyslnost, kterou člověk zakouší, když drží dítě. Prostá vší erotiky, ale ve své ohnivosti přesto neslušná.“