L'Ignorance je jednou z knih česko-francouzského autora Milana Kundery, které napsal francouzsky a u nichž odmítá svolit k překladu do češtiny. Ve francouzštině autor dosud napsal celkem tři romány: La Lenteur, L'identité a právě L'Ignorance. Ten vyšel nejprve v roce 2000 ve Španělsku, pak byl přeložen do několika dalších jazyků a až v roce 2003 ho vydalo nakladatelství Gallimard francouzsky. Do češtiny se převádí pod názvem Nevědomost. Kundera se v něm vrací k české tematice a využívá i svých zkušeností z exilu. Na internetu koluje několik pirátských překladů.

Celý text je protkán tématy emigrace, návratu do vlasti, nostalgie. V prvních kapitolách románu Kundera zkoumá slovo „nostalgie“ z lingvistického hlediska; zabývá se tím, jaké má slovo v různých jazycích konotace a základy. Závěrem pozorování je to, že se nostalgie zdá být jakýmsi utrpením pocházejícím z nevědomosti („La nostalgie apparaît comme la souffrance de l´ignorance.“) – z této Kunderovy dedukce tedy zřejmě pochází i název celého románu. Jelikož však slovo „ignorance“ má ve francouzštině dvojí význam (I. neznalost, nevědomost, nezkušenost; II. nevzdělanost, ignorance, ignorantství), jde o důkladně promyšlený titul, který v sobě nese jednak Kunderův závěr z počátečních lingvistických úvah, a jednak také to, co je vlastně jedním z hlavních témat celé knihy, totiž naprostou ignoranci vůči emigrantům ze strany jejich blízkého okolí.

Román čítající 53 kapitol lze rozdělit na dvě části, které se vzájemně prolínají. První částí je hlavní dějová linie a druhou jsou Kunderovy úvahy, krátká zamyšlení či esejistické vsuvky. Je zřejmé, že úvahy vycházejí z autorovy vlastní zkušenosti emigranta. Ze svých esejů a úvah vyvozuje obecné závěry a pravdy, které aplikuje na každého člověka; pokládá si také filozofické otázky – jak o emigraci, tak o životě obecně, o lásce atp. Čtenář je tedy nucen přemýšlet spolu s autorem, a pokud nebude spoluúčastníkem autorových reflexí, bude pro něj zřejmě četba přinejmenším neplnohodnotná.

Fakticky je děj postaven tak, jako je tomu například u Kunderova známého románu Nesnesitelná lehkosti bytí. Jedná se o příběhy několika postav, které se postupně mísí, až se nakonec všechny spojí do jednoho celku. Kundera vypráví příběh čtyřicátnice Ireny, která počátkem sedmdesátých let emigrovala do Francie. Spolu se svým přítelem Gustavem se po sametové revoluci vrací do Prahy. Ta je pro ni najednou neznámým místem, kde se již necítí být doma. Její přátelé ve Francii naopak její návrat do rodné vlasti vidí jako návrat ke kořenům, který má Irenu učinit šťastnou (Kundera zde používá spojení „Velký návrat“ – „Le Grand retour“). Její staří přátelé v Česku se vůbec nezajímají o Irenin život v zahraničí, nikdo se jí nezeptá, jak žila uplynulých dvacet let. Na stejný problém naráží i Josef, který z komunistického Československa emigroval do Dánska. V závěru knihy spolu Josef s Irenou mají milostný poměr – prožijí, jak říká Kundera, „noc, která vše smaže“ („une nuit qui efface tout“). Až tehdy se oba v Čechách cítí opět jako doma, což je zřejmě způsobeno tím, že jejich rodná řeč, která jim po návratu připadala tak vzdálená, v nich najednou probudí takové vzrušení, jež vede k úplnému souznění. Možná teprve na tomto místě je tedy realizován onen „Velký návrat“ do rodné země. Další postavou románu je Gustaf, Irenin přítel, se kterým do románu přichází humor, někdy až cynický. Gustaf, rovněž emigrant ve Francii, však pochází ze Skandinávie, a tak je svým okolím viděn jinak než Irena (Irena je žena vypuzená ze své vlasti, oproti tomu Gustaf je sympatický kosmopolita). Gustava si oblíbí Irenina matka, jež je ztělesněním naprosté ignorance vůči své dceři. Také příběh Gustavův a příběh Ireniny matky se na konci knihy zajímavě spojí. Poslední postavou je Milada, která má jako jediná z Ireniných přítelkyň pro emigrantku pochopení. Zároveň má i společnou minulost s Josefem.

V románu jsou četné narážky na literární díla, historii (jak českou, tak světovou), hudbu, výtvarné umění. Autor se důkladněji zabývá například příběhem o Odysseovi, se kterým srovnává to, co prožívají postavy (jak se asi Odysseus cítil po návratu na rodnou Ithaku?). Mimo to Kundera dokresluje atmosféru českými i francouzskými reáliemi. Přínosná a leckdy velmi trefná jsou jeho malá srovnání českého a francouzského způsobu života – nutno podotknout, že ten francouzský je většinou vykreslen daleko pozitivněji. Z autorových úvah můžeme leckdy vypozorovat jakési jeho osobní pohrdání českou povahou a mentalitou. Na druhou stranu je ale v románu přítomna Kunderova vlastní nostalgie – v některých pasážích až poeticky líčí Prahu, s respektem hovoří o českých básnících, z textu je cítit jeho láska k češtině atp.

Zajímavá jsou autorova přirovnání a netradiční spojení a přívlastky – „smutný jako sirotčinec“ („triste comme un orphelinat“), „Praha z pohlednic“ („la Prague des cartes postales“), „trpět masochistickou deformací paměti“ („souffrir de la déformation masochiste de sa mémoire“), „soužití s mrtvou“ („la cohabitation avec la morte“), „trpět nedostatkem nostalgie“ („souffrir d'une insuffisance de nostalgie“) aj.

Román je jedním z těch, co se nedají přestat číst, jelikož Kundera v každé kapitole rozehrává příběh jedné postavy, v nejlepším ho ale utne a vrací se k příběhu jiné postavy, který předtím v nejlepším skončil. Pro čtenáře je také napínavé sledovat, jak se životy postav postupně propojují. Kunderovy úvahy a další filozofické prvky souvisejí s hlavní dějovou linií, autor většinou aplikuje nějaký ze svých závěrů do hlavního příběhu.

Kniha L'Ignorance ani svou délkou od četby neodradí. Reflexivním obsahem, propracovanou dějovou linií a jejich dokonalým vzájemným propojením se může směle postavit daleko obsáhlejším dílům.