Dejvický patriot Petr Šabach je možná nejsympatičtější český bestsellerista – autor, jehož každá nová kniha se umístí v žebříčcích nejprodávanějších titulů. Jeho prózy jsou jednoduché a čtenářsky vstřícné, ale nepodbízejí se tématy ani jazykem. Je pravda, že do začátků v devadesátých letech Šabachovi hodně pomohly Hřebejkovy filmové adaptace počínaje muzikálem Šakalí léta, nicméně pozici, kterou tou dobou Šabachovy knihy mezi čtenáři získaly, si autor s přehledem drží a spíše posiluje. To už není a nemůže být úspěch odvozený od filmového marketingu, už je dávno jasné, že Šabach je autorský i lidský typ, který je blízký české střední třídě, zejména pak svým vrstevníkům (je ročník 1951). Umí přesně zachytit její plebejství, odpor k autoritám a extrémům, tendenci k poklidnému životu mezi kamarády, kde nad ideologiemi, penězi, emocemi a módními trendy vítězí zdravý rozum.

Stejně je tomu i v aktuální novele Máslem dolů: hrdinové tu žijí v téměř idylickém světě mezi místností plnou knih (rozvedený vypravěč Arnošt si sem přestěhuje svou knihovnu a provozuje cosi jako antikvariát, převážně bez zákazníků) a místní hospodou s příznačným názvem Ticho. Případně mezi léčebnou pro dlouhodobě nemocné, kde leží Arnoštův otec (pravděpodobně s nějakou variantou Alzheimerovy choroby), a bytem Arnoštovy dcery Julie a milovaného vnuka Míši. Pravda, jsou tu nějaké stíny z minulosti, Arnošt cítí křivdu z rozvodu a s otcem to nemá jednoduché, taky dcera Julie se neprovdala zrovna nejlépe. Ale to jsou běžné všednodenní trable, nic, co by průměrný čtenář neznal a co by život znepříjemňovalo nad snesitelnou míru.

Dvěma úvodním třetinám knihy dominuje Arnoštův největší kamarád Evžen, rázovitý obdivovatel všeho amerického, zejména pak armády, což dává najevo neustálým nošením vojenské bundy (a později si pod ni schová i funkční pistoli). Evžen je onen literární typ hrdiny, který přitahuje vděčné historky, Arnošt je v jeho vleku, v kerouacovské tradici představuje kronikáře eskapád svého iniciativního kumpána. Ale z Máslem dolů můžeme cítit také ozvěnu Flaubertovy „důchodcovské“ pohody Bouvard a Pécuchet: komika historek Evžena a Arnošta bývá založena mimo jiné na tom, že provádějí věci nepřípadné jejich věku. Po dvě třetiny je text epizodní, soustředěný na Evžena, téměř přesně na začátku poslední třetiny však Šabach otevírá příběh skoro nový, k němuž si předtím velmi střídmě a nenápadně připravoval půdu. Týká se Arnoštova vnuka a jeho rodičů, a jak to v podobných příbězích bývá, dědeček se nejprve vnukovi postará o nebezpečný úraz, následné události však vedou k převrácení dosavadního rodinného uspořádání a celkovému happy endu.

Není to žádná velká literatura a Šabach ani nemá ambice ji vytvořit: stačí mu drobné příběhy, které si jiní – literárně nenadaní – lidé vyprávějí v přátelském či rodinném kruhu. Lze se nad tím ošklíbnout jako nad slabým odvarem z Hrabala, ale to by prozradilo jen zákeřnost. Hrabalova neopakovatelná velikost tkvěla v povýšení hospodské historky na velké umění, Šabach zůstává při zemi a jeho epizody ze života čerstvých šedesátníků mají blíže k oddechovému čtení. Jestli podle Máslem dolů vznikne film, bude to žánr romantické komedie.

Máslem dolů se Evženovi otáčí rohlík na talíři, což ho nutká k vynalezení zarážky, která by povalení pečiva zabránila. K životu Šabachových hrdinů i k jeho textu se to vztahuje jako vícevrstevná metafora: onen obyčejný, chuťově nepříliš výrazný, gurmány a snoby opovrhovaný, ale stále oblíbený rohlík. Který se k naší nelibosti občas převrátí na špatnou stranu, ale žádná velká tragédie to není.