Není to učebnice, která vás chce zkoušet. Je to jen kniha pohádek, která si tak trochu hraje s češtinou. Touto charakteristikou je na svém přebalu představován soubor krátkých textů, s nimiž by se rodiče se svými dětmi měli zamýšlet nad různými češtinářskými jevy. Housenka na kdouloni čili Pohádkové hrátky s češtinou však bude jen pro omezený okruh lidí. Zaujme asi jen ty, kteří mají kladný přístup k učení a k českému jazyku – a takoví čtenáři si těch prvních chyb a překlepů již v samotné anotaci rozhodně všimnou.

Chtěla bych vidět rodiče a děti, kteří si večer po namáhavém dni, poté co si konečně odbyli všechny pracovní i školní povinnosti, společně nadšeně sednou, přečtou si pohádku a pak si vzájemně přímo nad textem vysvětlí, k čemu slouží přechodníky a jak se správně tvoří. Hezky se při tom pobaví a slíbí si, že zítra to naopak bude o skloňování zájmena jenž. Nesmysl, utopie. Takoví lidé a takové situace neexistují. Ale věřím, že existují jazykovědci, kteří touží napsat nějaké podobné magické dílo o jazyce, které by malé i velké pobavilo i poučilo a probudilo v nich ryzí, nefalšovaný zájem o mateřský jazyk. Takovou knihu bych samozřejmě chtěla mít doma. Chci číst příběhy, které mě tak pohltí, že si ani nevšimnu, že umím správně skloňovat číslovky a stupňovat příslovce. A chci, aby mě to celé bavilo. Nechci mít pocit, že mě někdo zkouší, prostě si čtu se svými dětmi pohádkové příběhy. Podobné nezapomenutelné didaktické zážitky by chtěla dopřát čtenářům prostřednictvím své umělecké tvorby nejedna pracovnice Ústavu pro jazyk český AV ČR. Lucie Jílková se do toho pustila. Napsala příkladové texty, doplnila je odborným výkladem, vše proložila ilustracemi výrazně okatých zvířat od Magdy Štajnerové a vyslala to mezi čtenáře. Z výsledku je cítit, že tento „pohádkový projekt“ byl myšlen dobře, ale příliš šťastně nedopadl. Nejedná se o žádnou univerzální češtinářskou knihu do každé domácnosti, vlastně si ani nedovedu představit čtenáře, kteří se k ní někdy budou vracet.

Housenka na kdouloni obsahuje osmnáct krátkých textů, které s pohádkou nemají mnoho společného. Snad jen to, že ve většině z nich vystupují personifikovaná zvířata a občas, pokud se něco přihodí, to celé dobře dopadne. Jinak texty fabuli spíše postrádají, nic napínavého či dramatického se v nich neodehraje, nic negraduje. Jedná se o stručné a ne příliš nápadité črty, které mají posloužit pozdějšímu jazykovému výkladu. Takže pouze číst jednotlivé „příběhy“, samostatně bez výkladu daných jazykových jevů, jak nám autorka nabízí, v podstatě nejde. Kapitoly jsou vypravěčsky „primitivní“ a možná by se mohly zalíbit úplně nejmenším čtenářům, jejich rodiče se to však nedozvědí, protože je ani nenapadne pořídit jim tuto knihu v batolecím věku. Ledaže by ji náhodou dostali s předstihem.

Co nás konkrétně čeká během četby? Dalo by se říct, že je to jakási „odborná nevyrovnanost“ jednotlivých částí knihy. Něco je směšně jednoduché, něco naopak příliš těžké. Za každým příběhem se někdy objeví pouze jedna dvě jednoduché otázky na dané téma a to je vše. Na konci knihy si pak daný příběh musíme vyhledat a o konkrétním jazykovém jevu se můžeme blíže poučit. Neškodilo by pro lepší orientaci a práci s textem zvýraznit jevy přímo v konkrétní pohádce. Jednotlivé kapitoly na místě „uzavřít“ a nezatěžovat rodiče otáčením stránek a hledáním ve vysvětlivkách. Je to přece kniha pohádková, nikoli vědecká. V jiných kapitolách se daný jev vysvětlí přímo u pohádky a v závěrečném povídání se to pak celé podrobněji zopakuje. Vzadu v knize nehledejme žádný „klíč“ nebo nějaké stručné odpovědi na jednoduché otázky. Vzadu v knize musíme zastavovat tryskající tepny zdivočelého bohemistického srdce a téměř cítíme tu vědeckou zoufalost, jak vměstnat definici přirovnání pouze na jednu stránku. Ano, je dobré rozlišovat comparandum, relátor, komparátor a comparatum, milé děti, a teď už zavřete oči a spát. Postavy příběhu, během kterého máme přirovnání sledovat, nemají ani jméno (to zde není nic neobvyklého), zato jazykové jevy mají jména hned dvě: české i latinské. To ocení například pilní středoškolští studenti, kteří chtějí „něco navíc“. Najít si to však mohou i v mluvnici češtiny, nemusejí kvůli tomu číst jejich věku naprosto neodpovídající pohádkové hrátky. Vůbec celá kniha vypadá, že je o „něčem navíc“. Přestože se tváří velmi prakticky, pro praktický život se nehodí. V praxi totiž rodiče spíše nevědí, jaké i/y napsat, jestli s, nebo z, často také mě/mně. Možná by uvítali nějakou pomůcku nebo chyták, jak si to všechno zopakovat a zapamatovat a následně to pak předat i svým dětem. Jazykové jevy zde popisované jsou však pro rodiče geniální, kteří v pravopise netápou, spíše si „jen tak navíc“ zopakují, co je to duál, jazykový stereotyp, slabikotvorné l a r nebo si porovnají text český, vietnamský, romský, maďarský apod. Poslední ze jmenovaných věcí, totiž přeložit závěrečnou pohádku do jazyků zaznívajících na našem území, byl docela dobrý nápad. Nevím, jaké knihy shánějí v našich knihkupectvích pro své potomky vietnamské, ruské nebo ukrajinské menšiny, možná že i žádné. Nyní mají možnost i tito lidé přečíst svým ratolestem jednu stránku o tom, jak čápi odletěli do teplých krajin. Čeští rodiče si sice neškrtnou, ale zato dostanou zevrubný výklad o původu všech zmiňovaných jazyků, nechybějí ani odkazy na další odborné publikace. Pokud si je zainteresovaní rodiče přečtou, zkoušky z fonetiky a etymologie budou mít zaručeně za jedna.

Pro koho pohádkové hrátky s češtinou tedy vlastně jsou? Z češtinářského hlediska je to kniha velmi odborná, přestože se snaží oslovit především dětského čtenáře. Jeho pozornost není ovšem nijak zvlášť upoutávána, ani grafikou, ani obsahem. Vybrané jazykové jevy by mohly oslovit spíše rodiče čtenářů, ti totiž musejí se svými dětmi spolupracovat, aby byl zadaný úkol úspěšně splněn. Přitom plnit úkoly kniha explicitně nikoho nenutí, spíše prosazuje hru. Ta však chybí úplně. Napadá mě jen jeden směr, kterým by se měla Housenka na kdouloni vydat. A sice na základní školy jako didaktická pomůcka pro vynalézavé češtinářky. Ty totiž dělají to samé, o co usiluje naše kniha: složitou věc (český jazyk) jednoduchým způsobem přeformulují a vysvětlí širokým masám (žactvo). K tomu nechť použijí tulení tulení, prasátko pekari, nechápavého chápana nebo klátivého kotula. Housenku na kdouloni, podle které byl celý soubor pojmenován, ať ale prosím vynechají úplně. Ta se nepovedla vůbec. Vypsat z atlasu ptáků všechny druhy a napsat o nich, že krouží nad sadem, to snad neprovede ani žák na prvním stupni. Budníček, moudivláček, konipas nebo šoupálek si možná poprvé v historii zakroužili ve výšce; nemohla by raději kroužit vyjmenovaná slova? Aspoň by si je děti lépe zapamatovaly. Nebo je lepší krčit se nad papírem, kousat si nehty a psát diktát? Vymyslet pohádkovou knihu s češtinou nebyl vůbec špatný nápad, pokud však má oslovit co největší čtenářskou obec a být jí nápomocná, měla by si pohrát se skutečnými problémy (např. pravopis), jinak se pobaví jen parta holek z jazykové poradny.