Napsat dnes originální, dobrou a čtivou knihu o čase se zdá velmi obtížné; jen stěží bychom našli velkého filozofa, teologa a myslitele posledních dvou tisíc a více let napříč civilizačními celky, kulturami a náboženstvími, který by se ve svém díle – i kdyby sebemenším – alespoň okrajově tohoto fenoménu nedotýkal. Profesor Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, filozof Josef Krob (nar. 1956), se o to pokusil a uspěl podle mého mínění na výbornou. Skvěle graficky vyvedenou knihu Co je to čas?: Lekce z filozofie letos vydala Masarykova univerzita v edici Munice.

Už při letmém nahlédnutí do obsahu si připomenete své „vlastní“ formující autory, kteří na totožné téma napsali nejednu studii či knihu: Martin Heidegger (Bytí a čas), Jan Sokol (Čas a rytmus), Anna Hogenová (Čas a sebepoznání), Lenka Karfíková (Čas a řeč: studie o Augustinovi, Řehořovi z Nyssy a Bernardovi Silvestris), Paul Ricoeur (Čas a vyprávění), Michaela Vlčková (Tělo, čas a prostor v liturgii), sv. Augustin (Vyznání), H. G. Wells (Stroj času), Henri Bergson (Čas a svoboda), Mircea Eliade Eliade (Mýtus o věčném návratu). Nadto se tu vyloženě nabízí většina náboženských spisů od Východu na Západ, od Severu na Jih, které jsou obvykle jednou velkou rapsodií o čase. Josef Krob šel ve svém přemýšlení a knižní realizaci osobitou cestou. Ve spolupráci s Nikolou Kalinovou (ilustrace, grafika, typografie) a Janem Anděrou (grafika, typografie) vytvořil inspirativní artefakt.

Pět oddílů, jež jsou rozděleny od tří do pěti kapitol, pojednává o čase v jeho teologickém, filozofickém a fyzikálním, respektive přírodovědném smyslu, a to už jaksi ab ovo filozofického myšlení starověku – od Aristotela a Augustina přes Newtona, Descartesa, Kanta po Ernsta Macha, Einsteina či Bergsona. Ilustrace, přesněji řečeno grafické ilustrace s dominantní silnou modrou a bílou linkou, které nejvíc připomínají technické výkresy a, budete se možná divit, i komiks, dokreslují, o čem autor vypráví, ale v jistém ohledu tvoří svébytný děj. Najdeme tu nejen kresby figur, věcí každodenní potřeby, událostí, dějů, duševních stavů a nákresy všemožných soukolí, ale rovněž grafiku, která textem prostupuje a splývá s ním.

Je pozoruhodné, jak Josef Krob toto prolnutí textu a grafiky využil, jak se v jeho interpretaci jinak poněkud vážné téma stává skutečností, kterého se není třeba bát. Nenaléhá na čtenáře silou tragiky, obavami, že času je vždycky málo a že běží rychleji, než bychom si přáli. Jde krok za krokem jeho dějinami a z hloubi dávnověku i z knih velkých autorů, které se – ruku na srdce – hromadně nečtou, vybírá myšlenky a teze o času a vysvětluje je čtenáři s živostí, erudicí a vtipem. Možná by se našli odborníci na Augustina či Aristotela, kteří by citacemi z původních textů vedli s autorem břitkou polemiku, ale zdá se mi, že by se brzy změnila v příjemný dialog.

I přes hlubší, multioborový záběr si kniha podržela punc skvělého popularizačního textu, který jsme u nás, například v přírodních vědách, dosud vídali u Jiřího Grygara, Jiřího Mrázka, Ivana Štolla, Marcela Grüna či Antonína Vítka. Věda musí vystoupit z katedrové a laboratorní uzavřenosti a vydat počet ze svého konání, když se jí to podaří tak jako Josefu Krobovi, přitáhne k sobě nepochybně řadu mladých, inteligentních a tvůrčích lidí.

Krobovy interpretace toho, co je to čas, jsou sympatické (mini)lekce z filozofie. Na pozadí díla velkých filozofů, bohoslovců a přírodovědců ukazují, že nás čas ovlivňuje daleko víc, než jsme schopni, zvlášť v jeho nedostatku, nahlédnout.

Kniha je psána tak, že ji může číst i zvídavý středoškolák, a snad právě ten, neboť kdo jiný si umí ještě mimo rozvrh běžného životního podvojného účetnictví pokládat otázky? Přirozeně že se tu objevují otázky a závěry, které nejsou jednoduché: „Člověk na rozdíl od všech ostatních jsoucen ví, že jeho bytí je konečné.“ „Co dělal Bůh před stvořením světa?“ „Všechno, co je možné, se uskuteční.“ S autorovou pomocí jsou však „přeloženy“ do srozumitelné řeči a zasazeny do rámce našich konkrétních zkušeností, takže ani ten, kdo se tématem soustavně nezabývá, nezůstane stát v předsálí.