Jan Bažant svého Pána času představil již v roce 2006, kdy vzbudil rozruch svým neotřelým výtvarným zpracováním, které ovšem v sešitovém formátu ani zdaleka nevyniklo tolik jako nyní. Prozatím je zřejmě nejpovedenějším letošním českým komiksovým albem – i proto, že si jako jeden z mála českých komiksů označení album skutečně zaslouží. Bažant Pánem času dokazuje, že rychle neznamená lépe. Díky dlouhé přípravě se mohl věnovat detailům a vyprávěcí kompozice příběhu i rozložení panelů, stejně jako tónování jednotlivých dvoustran na české scéně dosud nemají obdoby. Kladem je i exkluzivní provedení, sběratele komiksů potěší plakát Pána času, který vznikne rozložením přebalu.

Již na první prolistování zaujme Pán času psychedelickou kresbou, která odráží podivuhodný děj. Jedná se o halucinogenní hard sci-fi, odehrávající se mimo čas. Svět Jana Bažanta a scenáristy Filipa Nováka zachycuje, a to doslova, jakési mezičasí, svět mezi všemi světy, v němž se vyskytují stvoření mimo jakékoli kategorie, nejbizarnější roztodivnosti, z nichž koupací kačenky živící se psychonožkami (tvory pojídajícími myšlenky) patří k tomu normálnějšímu. Hodinář Erlioz Ment sestrojí speciální zbroj, díky níž se mu podaří zastavit čas. Dá se předvídat, že podobný úkon nebude jen tak a že se hlavní hrdina ocitne uprostřed (ale také na začátku i na konci) příběhu, jehož pravidla tak docela nechápe. Zmatení s ním zažívá i čtenář, protože mezičasí se kaleidoskopicky skládá z překrývajících se světů, mezi nimiž putuje jako Alenka v zemi za zrcadlem. Další připodobnění snese Pán času s kultovním Incalem, a to díky neutuchající obraznosti; i když oproti francouzské legendě je podstatně komornější, jak se na malé Česko sluší a patří.

Hlavním inspiračním zdrojem Pána času se však jeví halucinogenní zážitky. Velmi znepokojivý a neuchopitelný děj s příchutí šamanské mystiky bude zřejmě přístupnější těm, kteří mají sami nějakou zkušenost se změněným stavem vědomí, nejlépe opakovanou. V tomto postupu pak můžeme vidět vliv komiksového velmistra Moebia, který také vstupoval do světů, jež člověku se striktním vnímáním materiální reality nemohou být srozumitelné.

Přesto je zde jeden zásadní rozdíl. Tím je textová stránka, nejproblematičtější část jinak nadmíru zajímavého díla. Ústřední nápad je zajímavý, stejně tak sled psychedelických obrazů, které mají dost velkou sílu na to, aby zapůsobily samy o sobě. Kdyby si Bažant vzal příklad z Moebia i v míře textu, asi bychom měli před sebou jeden z nejlepších českých komiksů historie. Problém možná nastal v okamžiku, kdy autorům došlo, že Pán času bude pro střízlivého čtenáře stěží uchopitelný, a tudíž se jali vysvětlovat. Ty, kterým je určen, to bude s největší pravděpodobností rušit, ostatním při prožitku z četby nepřinese nic jiného než bolení hlavy ze snahy zapamatovat si všechna ta úžasná jména, která autoři vymysleli. Na vyčerpávající popis „světa mezi časem“ neposkytuje komiks dostatek prostoru, a tak působí snaha o dovysvětlení zákonitostí v něm panujících naprosto zbytečně.

Druhou potíží komiksu je sada jazykových kódů, které autoři při tvorbě použili. Snaha o odlišení stylistických rovin každé rasy a bytosti je sice zajímavá, ale ani jeden z nich, až na pozemšťana Erlioze Menta, nepůsobí organicky. Autoři mohou namítnout, že se jedná o svět, v němž nic nemá jasně dané tvary, a tudíž i syntax užívaná bytostmi mezi časem nemusí působit přirozeně. To je dozajista pádný argument, ale jazyková extravagance a snaha neuměle napodobit nejrůznější nářečí a slangy by neměla při četbě rušit. V chrlení novotvarů a prapodivných větných konstrukcí pak zaniká i snaha o situační humor (což místy není na škodu), navíc je pozornost odváděna od toho nejzásadnějšího – od kresby. Stejnou měrou pak zaniká i mystický přesah díla, který není tak explicitně vyjádřen jako u již zmiňovaného Moebia, ale přesto je zde patrný; což je další kvalita u českých komiksů prozatím velice vzácná.

Na české komiksové scéně se objevilo graficky i výtvarně výjimečně pojaté dílo. Současně je typickým příkladem největší slabiny domácí tvorby – scénáře. Nezbývá proto, než zopakovat, že zatímco skvělých, nebo přinejmenším zajímavých kreslířů máme poměrně dost, scenáristé bolestivě chybějí. I přes nedostatky v textové části se jedná o mimořádně působivou záležitost, která by neměla chybět nikomu, kdo fandí (nejen) českému komiksu. Jan Bažant odvedl excelentní práci a byl by div, kdyby za ni nebyl oceněn některou z českých komiksových cen.