Úspěšná prvotina L'amore molesto (Zraňující láska) současné italské autorky Eleny Ferrante, která vyšla v roce 1992, začíná právě těmito slovy. Co se přihodilo živé a výřečné Amalii, navyklé nosit výhradně svůj starý obnošený tmavě modrý kostým, že byla nalezena na břehu moře jen v luxusní podprsence a se stopami po výrazném nalíčení v obličeji? Záhadné okolnosti matčiny smrti přivádějí z Říma zpět do rodné Neapole její nejstarší dceru Delii, komiksovou ilustrátorku. Delia – tichá, nenápadná, rezervovaná a svobodná žena – se zdá být pravým opakem své matky. Jejich vztah byl vždy komplikovaný, balancoval na hraně mezi odcizením a odporem.

Po pohřbu se Delia musí postarat o matčin neapolský byt. Při jeho vyklízení zazvoní starý telefon, sametový mužský hlas si žádá Amalii a jeví zájem o její použité vetché spodní prádlo. Hlas patří muži jménem Caserta, jejich bývalému sousedovi, jenž Amalii projevoval náklonnost a zapříčinil tím bouřlivý rozpad jejího manželství a odchod od násilnického manžela. Caserta vášnivě líbající její matku ve sklepení domu je jednou z prvních erotických představ Delie, když byla malé dítě. Nyní je ochotná s ním hrát jeho hru a umožní mu přístup k matčinu spodnímu prádlu. Caserta si je z matčina bytu odnese a výměnou tam naopak zanechá elegantní a drahé červené šaty, které matka dceři koupila k narozeninám v luxusním neapolském krejčovství sester Vossiových.

Šaty a jejich barvy i vůně jsou indiciemi, jež pomáhají hlavní hrdince v pátrání po matce a v rekonstrukci okamžiků jejího života i odhalení pravdy. Nejdřív jsou to drahé přiléhavé ostře červené šaty, ve kterých Delia v lijáku probíhá rozpálenou letní Neapolí. Provokativně oblečená Delia je nucena zakoušet stejné pocity, jaké měla její matka při cestování přeplněnými dopravními prostředky s převážně mužskými pasažéry. Posléze je to starý modrý kostým nalezený v Casertově přístřešku, díky němuž Delia konečně poodhaluje záhadné okolnosti smrti své matky a rozpomíná se detaily ze svého dětství. Ve sklepení její matku totiž nelíbal Caserta, ale jeho starý otec, provozovatel malého cukrářství, který se také jednoho dne nejspíš pokusil malou Delii zneužít, přičemž pronesl několik obscénních vět v neapolském dialektu. Tatáž slova posléze Delia vloží do úst Casertovi, adresuje své matce a vše do nejmenších detailů popíše otci. Matka tehdy byla nucena opustit i s dcerami svého nepříčetného manžela a navždy přijmout nálepku nevěrnice. Stejnými slovy Caserta počastuje i samotnou Delii po pohřbu Amalie.

Samotné jméno Caserta je víceznačné, znamená místo, ale pro Delii symbolizuje i jazyk, ten vášnivě líbající její matku ve sklepení i ten, který se může rázem změnit ze zurčícího potůčku v bublající stoku oplzlostí.

Teprve po tomto bolestném rozpomínání se na minulost, poté co se jí podaří odstranit zbytky nánosů bujné dětské fantazie, ze které se časem stala realita, může Delia naplno pochopit trýznivý matčin osud i jejich vzájemný neradostný a nenaplněný vztah.

Delia se v závěru příběhu setkává i se svým otcem, malířem kýčovitých obrázků, který matku v mládí často fyzicky napadal a posedle ji podezříval z nevěry. Snad si ji sám ztotožnil s motivem vyzývavé, napůl svlečené cikánky, který namaloval na tuctech svých obrazů a jemuž Amalia posloužila jako model.

Při návštěvě Casertova brlohu Delia nachází matčin kostým a účet z restaurace s datem dne před matčinou smrtí. Delia se pokouší vybavit si možný scénář poslední scény matčina života: byla s Casertou na večeři a pak šli k moři. Na účtence z restaurace je vidět, že kromě jiného vypili i dvě láhve vína. Matka, která se obvykle alkoholu vyhýbala, musela být jistě opilá. Šla spolu s Casertou k moři, avšak opilá zřejmě plavání nezvládla a Casertovi se ztratila ve vlnách. Najednou pochopí, že si Caserta kostým schovával jako fetiš, nejspíš byl i on posedlý touhou bezvýhradně vlastnit její tělo. Aniž by si to kdy byla ochotna připustit, stejnou neodolatelnou až živočišnou přitažlivostí je ke své matce poutána i ona sama.

Román se dočkal překladu do mnoha evropských jazyků. V roce 1995 natočil neapolský režisér Mario Martone stejnojmenný úspěšný film, na jehož vzniku se autorka aktivně podílela, jak dokazují připomínky obsažené v jejich vzájemné korespondenci. Příběh plný symbolů, spletitý jako samotné neapolské ulice, je postaven na hledání a nalezení. Znovunalezení ztraceného vztahu s matkou i znovunalezení sebe sama je vyobrazeno na plátně z vitríny butiku sester Vossiových, jsou na něm dvě ženy na útěku, nebo snad po něčem pátrající, jejichž profily se vzájemně prolnuly.