Odborníci označují za zlatý věk kalendářů 19. století. Kalendáře však vznikaly o mnoho století dříve. První latinsky psané kalendáře, tzv. cisiojany, vznikaly u nás od poloviny 12. století. Kromě kalendářů otce a syna Krameriových známe ještě nejrůznější národní kalendáře, národní přátele, vlastenecké poutníky, všeobecné domácí hospodářské kalendáře, brněnsko-holomoucký Posel z Moravy Aloise Šembery, brněnskou Koledu z poloviny 19. století, která sehrála průkopnickou úlohu mj. v seznamování svých čtenářů s národním jazykem i lidovou slovesnou tvorbou slovanských národů.

Mnoho jiných všeobecných kalendářů 19. století (mj. Lípa česko-moravská, Posel z Prahy aj.) sehrálo výraznou úlohu. V 2. polovině 19. století vznikaly kalendáře pro jednotlivá povolání (pro právníky, učitele, kupce, lékaře, ale také pro studenty). Ke konci 19. století se zájem o kalendáře udržel především v úžeji vymezených oblastech. Tak např. byl velmi oblíben Moravský kalendář národní, brněnský Radhošť nebo Kalendář Matice hodonské.

S koncem 19. století končí v českých zemích tzv. zlatý věk všeobecných kalendářů. Kalendáře však dosud neztratily svou funkci u příslušníků českých (ale také slovenských a jiných) národnostních menšin v zahraničí. Informují je o všestranném prospívání jejich „staré vlasti“ a udržují a upevňují v nich národní povědomí. To samozřejmě není nijak zanedbatelné.
K takovým kalendářům můžeme zařadit také Český lidový kalendář 2012. Vychází každoročně pro dosti početnou a kulturně velmi aktivní národnostní komunitu v Charvátsku. A má podobnou, téměř pevně ustálenou strukturu. Letošní kalendář se kromě kalendária skládá ze šesti částí. V první přináší medailonky dvou krajanských literárních tvůrkyň – učitelky a prozaičky Jindry Horákové, která se narodila před sto deseti lety v Kolíně, a  současné krajanské básnířky a novinářky Lýdii Lacinové, která se letos počátkem srpna dožívá sedmdesáti let. Další dva medailonky jsou věnovány stému výročí úmrtí básníka Josefa Václava Sládka a stejnému výročí narození malíře, ilustrátora a režiséra animovaných filmů Jiřího Trnky. Další část kalendáře nazvaná Z pramene české literatury přináší ukázky z prózy před dvěma lety zesnulého českého prozaika Jana Balabána a úryvek z básnické skladby Vladimíra Holana Noc s Hamletem v originále a v charvátském překladu Mata Pejiće.

Oddíl Literární stopou považuji za velmi cenný. To proto, že uveřejňuje ukázky osmi již známých krajanských prozaiků (Karel Bláha, Lenka Janotová, Vládo Daněk, mělo by se psát s krátkým „a“) i méně známých a básníků (Mirko Knížek, Herta Tadićová, Alena Raisová). Přitom někteří z nich už nepíšou v jazyce svých předků, nýbrž v jazyce nové vlasti, který je jejich prvním jazykem. Takže jejich kratší nebo delší prózy a verše jsou v českém překladu. Náměty však nejčastěji čerpají z charvátského národnostního prostředí.
V části Ke kořenům jsou otištěny „vzpomínky na minulost“, jak by napsal Erich von Däniken. První ze tří článků pojednává o České besedě v Končenicích, která působí jíž osmdesát let a patří k největším a nejaktivnějším krajanským spolkům, v druhém textu jeho autor Miroslav Pokorný píše velmi dokumentovaně a zasvěceně o svých předcích – o rodu Pokorných z Lipovce u Daruvaru, kteří přišli do Charvátska počátkem devadesátých let 19. století. V Dalmácii před sto lety je název vyprávění Leopoldy Košťálové, které vyšlo ve Slovanském jihu v roce 2009 na tři pokračování.
Několik receptů a četné anekdoty, které vycházely v týdeníku Jednota, přináší část nazvaná poněkud neústrojně Zajímavosti.

Za neústrojně zařazený do uvedené části považuji příspěvek předsedy Charvátsko-české společnosti v Záhřebu Marijana Lipovce o papeži Janu Pavlu II. a jeho vztahu k Čechům. A to i přesto, že je opravdu zajímavý a že přináší překvapivé informace např. o tom, že „Karol Wojtyła do roku 1963 vůbec nevěděl, že Charváti existují… Domníval se, že Jugoslávie je pravoslavná země, v níž na rozdíl od Polska nevládne komunismus, ale svébytný druh socialismu… Neměl ponětí ani o tom, že existuje šest republik, z nichž je jednou Chorvatsko s většinovým katolickým obyvatelstvem, čímž je blízké jeho vlasti.“

Za nejcennější a nejpřínosnější považuji poslední část daruvarského Českého lidového kalendáře 2012. Na téměř stovce stran totiž prezentuje hutné informace o Svazu Čechů v Charvátské republice a bohatou kulturně osvětovou činnost české menšiny od října 2010 do září 2011, seznamuje čtenáře s činností třiceti českých spolků (tzv. Českých besed), což je překvapující počet, a s českými základními a tzv. obvodními školami a mateřskými školkami. Jsou rozděleny do tří tzv. modelů. V modelu A probíhá výuka všech předmětů v češtině, v modelu B je stejný počet vyučovacích hodin v českém i v charvátském jazyce a společenské předměty se vyučují česky a v modelu C probíhá výuka českého jazyka a kultury ve školách s výukou v charvátském jazyce.

Pro vydání kalendářů v dalších letech by bylo podle mého názoru prospěšné nově uspořádat jeho skladbu. Na prvním místě bych zařadil část Z krajanského života, poté Ke kořenům, za tím Literární stopou, u části Výročí bych se zaměřil pouze na jubilea krajanských osobností, pak bych zařadil ukázky ze současné české literatury a nakonec Zajímavosti. Po přečtení kalendáře bude mít čtenář snad hřejivý pocit, že nahlédl do „paměti svých krajanů“.