Chumelení je název nového literárně-výtvarného počinu oblíbeného berounského autora knih pro děti Jiřího Kahouna. Jedná se o soubor krátkých zimních pohádek obratně navazující na tradici vtipných minipříběhů ze světa lesních zvířátek, do které se autor začlenil již knihou Pro zvědavá ouška (2008).

Krátké příběhy a někdy spíše jen črty jsou přehledným způsobem rozděleny (patrně pro lepší orientaci menších posluchačů, kterým především je kniha určena) na čtyři části: „Vánoce jsou na cestě“, „Vánoce klepou na dveře“, „Vánoce jsou tady“ a „Vánoce jsou za dveřmi“. Podle jejich názvů by se dalo říci, že je Chumelení určeno ke čtení zejména v době adventní a že se vše točí kolem Vánoc. Není tomu úplně tak. Všechny čtyři okruhy sice spojuje v menším či větším množství příval čerstvého sněhu, příběhy a postřehy pod ním jsou však nadčasové. Ve většině příběhů jsou hlavními postavami zvířátka z lesa: od známějších druhů (zajíčci, veverky, myšky, ježci, medvídci) až po zvířata v pohádkách méně obvyklá a dětem méně známá (plšíci, mlynaříci, parukářky, kňouři). Lidská bytost do děje příliš často nevstupuje, to se spíš namane nějaký bubák nebo i anděl. Poněkud úsměvné je zařazení drobné epizody s medvídkem pandou – toho jako jediného v českých lesích nepotkáme. Každé zvíře má své jméno a dost často i pokrývku hlavy a chová se téměř jako člověk (někdy má dokonce popelnici nebo bydlí v paneláku). Jako by odkoukalo ze světa lidí určitý rodinný model, který se vší samozřejmostí naplňuje. Až na rodinku myšek, ke které se pojí motiv hvězdné oblohy a díky které má čtenář dojem volné návaznosti jednotlivých příběhů na sebe, jsou všechny rodiny úplné. Táta, máma, mládě. Jen v myší díře žije pouze maminka s myšáčkem, táta myšák záhadně chybí. Možná, že je však pouze odsunut do pozadí, přezimuje ve vedlejší chodbičce, a dává tak prostor názornému zobrazení mateřského citu a dětské naivitě a důvěrnosti – vlastnostem, které jsou v lesních pelíšcích stejně obvyklé jako v dětských pokojíčcích. Pro období adventu a Vánoc je zvlášť typické upevňování rodinných vazeb a trávení veškerého času s nejbližšími. Zvířátkům v zasněženém lese ani nic jiného nezbývá, schovaná doma je přirozeně udržuje samotná zima. I přesto však jsou některé příhody postaveny na tom, jaké to je, přerušit zimní spánek a vydat se do bílé přírody („Jak kaprovi zvonilo v uších“, „Vánoční křičení“, „Zrzkův pekáček“, „Proč byla zajíčkovi zima“ a další).

Pro všechny příběhy v Chumelení platí stejné pravidlo: jsou velmi stručné a jejich přečtení zabere sotva pár minut. Výjimku tvoří pouze „Vánoční hvězda“, ve které se vypravěč pozastaví i u popisu mrazivé krajiny a použije řadu básnických přirovnání. Kromě hladového zajíčka (prototyp prosincového lesa) putují krajinou k osvětlenému betlému i postavy lidí. Kahoun se zde umělecky vrací v čase, a to hned několikrát. Na scénu povolává samotného Jakuba Jana Rybu, nebeskou kometu a také tři krále – Kašpara, Melichara a Baltazara. Vše je zachyceno „optikou hloupého zajíce“, který vrcholný okamžik zimy rozpozná především díky bezelstně darovanému jablku, nikoliv podle narození Ježíška spasitele. Autor vložil také jeden příběh pro milovníky kahounovských pohádek o mašinkách a na své si přijdou i začínající ornitologové – ptáčků (včetně vzácného ledňáčka říčního) se v Chumelení objevuje poměrně dost.

Oblíbenost a kouzlo Kahounových minipříběhů nespočívá pouze v umění zkratky, ale také v umění dialogu, na kterém je většina črt vystavěna. Dialogem nahrazuje vypravěč nadbytečný popis, dostává jím čtenáře přímo do rozehrané situace a také ho dovede ve správnou chvíli ukončit. Tím celý text odlehčuje a nechává vyznít vtip a pointu. Tu se obecně v textech musejí začínající čtenáři také naučit rozpoznat a pohádky Jiřího Kahouna jim mohou sloužit jako vhodný „materiál“. Chumelení je podle vydavatele určeno dětem od sedmi let, ale ráda bych ho doporučila i dětem mladším a jejich maminkám, které se v internetových diskusích ptají ostatních, jestli už dětem něco čtou a jak že se vlastně vypráví pohádka…