Výbor současné běloruské poezie nazvaný Dvě duše je pro mne jednou z nejpozoruhodnějších knih loňského podzimu. Útlá knížka vyšla jako již 6. svazek edice Knihovnička PEN Klubu a Člověka v tísni. Knihy z této edice nabízejí texty autorů ve své zemi perzekvovaných a nedostávají se do běžné distribuce, a to i kvůli tomu, že jejich vydání je financováno ze sponzorských darů (vydání této antologie podpořili manželé Winklerovi). Šířeny jsou pomocí Českých center, rozdávány na besedách pořádaných PEN Klubem a část nákladu se většinou pašuje zpět do země, z níž byly dovezeny rukopisy. Knihy proto vycházejí přinejmenším dvojjazyčně: v jazyce českém a jazyce původním.

Literatura na přehybu mapy
Antologii současné běloruské poezie uspořádali Sjarhej Smatryčenka a Maryja Martysevičová, překlady z běloruštiny pořídili Sjarhej Smatryčenka, Max Ščur a Františka Sokolová. Úvodní esej o běloruské literatuře napsala Maryja Martysevičová. Vysvětluje v něm, že název Dvě duše dostala antologie podle stejnojmenné novely Maxima Hareckého, která za dob SSSR patřila na seznam zakázaných knih a jejímž námětem je hledání běloruské identity – Bělorusko se rozkládá na přehybu mapy Evropy a stává se tak zemí in between. „To, co se dá označit jako současné běloruské písemnictví, je výsledkem […] pocitu mezi,“ píše se v úvodním eseji.

Běloruštinu jako jazyk svých textů používá jen málo literátů, množství běloruštině rozumějících čtenářů také není nijak ohromující. A tak je většina literatury vzniklé na území Běloruska psána rusky, aby mohla být distribuována i do sousedního Ruska. „Panenský kánon běloruské literatury, pečlivě očištěný od avantgardy, se dnes učí v běloruských školách. Není pak divu, že v protikladu k němu se v běloruské nezávislé literatuře vyvinul alternativní kánon,“ dodává Martysevičová. Svůj esej končí přirovnáním běloruské poezie k autistickému dítěti, které se konečně naučilo komunikovat se světem a snaží se mu vyjevit svůj vnitřní svět.

Do antologie současné běloruské poezie byly vybrány básně pěti autorů: Uladzimira Arlova, Andreje Chadanoviče, Valžyny Mortové, Uladzimira Ňakljajeva a  Alese Razanava.

Tradice a historie v poezii
Uladzimir Arlov, rodák z Polocku, je povoláním historik. Tématem jeho básní se snad i proto stávají tzv. malé dějiny. Z pozice dospělého muže vzpomíná třeba na pověry, jimiž ho častovala babička („Nemiluj se s dívkami v žitě, / […] neboť kolik klasů polámeš, / tolik lidí / skoná hlady“), dějiny své rodiny propojuje s historií běloruskou, když píše o tom, že jeho děda umí jen slabikovat, protože běloruská škola byla za války spálena. „V jeho tvorbě […] získaly azyl ideály národního obrození 90. let,“ dočteme se v úvodu.

Tím, jak se tradiční hodnoty promítají do života moderní společnosti, se ve svých textech zaobírá i Andrej Chadanovič. Poukazuje na osudovost zdánlivě banálních okamžiků a boří zažitá básnická klišé a obraz básníka jako modly vzývající národní ideály (Martysevičová o nich hovoří jako o etnických fetiších).

Existenciální verše in between
Opravdu existenciální verše však píše Uladzimir Ňakljajev. Vytváří si vlastní kosmos, v němž je hledání Boha hledáním sebe samého a v němž je člověk smířen se svým bytím tady na Zemi, přestože jsou mu odpírány určité jistoty a záchytné body („Vánice… Sněžných náspů val, / Severské chlady. / Pokud jsem někde bydlet plánoval, / pak nikdy tady.“). Martysevičová poznamenává, že jeho básně se dotýkají toho nejzákladnějšího v člověku, čímž je pro Bělorusy křišťálová upřímnost obyvatel venkova.

Skutečným básníkem in between je pak Ales Razanav. Jeho básně jako by byly tím, co spojuje dva naprosto odlišné světy, a nemožné tak činí možným („Tu mrtvé ožilo. / A tu živé zmrtvělo.“). Je rozcestím, které ostatním ukazuje cestu, ale sám zůstává pevně zakotven na místě, z něhož vzešel. To však neznamená, že by přestal být zvídavý či ke svému okolí kritický: „[...] nosí s sebou celý vesmír, celou běloruskou kosmogonii,“ píše editorka.

Binární protiklady hrají důležitou roli také v básních Valžyny Mortové, básnířky přednášející literaturu ve Spojených státech, kde snad – podobně jako běloruština v její stejnojmenné básni – čeká na příležitost, kdy se bude moci ve své rodné zemi svobodně projevit. Často používá oxymora, kontrasty i protiklady a její metafory jako by upozorňovaly na to, že současné Bělorusko je zemí vymknutou z kloubů („a zase dle roční zprávy / nejlepších výsledků / dosáhla továrna na slzy. / […] dostávám mzdu za své výrobky, které produkuji. / a jsem šťastná za to, co mám.“). Spojením dvou je vlastně i básnířka sama: její další knížka vyjde v angličtině.

Věřím, že Smatryčenka a Martysevičová vytvořili opravdu reprezentativní výbor běloruské opoziční poezie, která nestojí v opozici politické, ale spíše jazykově-estetické. Je to poezie oživující skomírající jazyk a zároveň dokazující, že metaforický jazyk básní je srozumitelný bez ohledu na řeč. Pokud byste se rádi setkali s poezií, která pojednává o tradičních tématech netradičně a která hledá nové cesty pro vyjádření sebe sama, zkuste si výbor Dvě duše sehnat. I kdyby to mělo být jen pdfko, o něž si napíšete na sekretariát PEN Klubu.