Valžyna Mortová (vlastním jménem Cortese, rozená Martynavová) se narodila r. 1981 v Minsku. Absolventka Minské lingvistické univerzity, žije v USA. Přestože vydala jedinou sbírku Ja toněňkaja jak tvaje vejki (Jsem tenounká jako tvé řasy; 2005), je hojně zastoupena jak v běloruských, tak zahraničních časopisech. Absolvovala autorská čtení nejen v Bělorusku, ale také v Německu, Švédsku, Irsku, Slovinsku, Polsku, Litvě, USA. Držitelka Ceny Křišťál Vilenice (Slovinsko 2005). Kromě psaní básní překládá z angličtiny a polštiny.

babička
má babička
neví co je bolest
myslí že
hlad je jídlo
chudoba je bohatství
žízeň je voda
její tělo se jako réva ovinulo kolem tyče
její vlasy jsou jako včelí křídýlka
furt polyká sluneční skvrny tabletek
říká internetu telefon do ameriky
její srdce se stalo růží – jen očichávat
by se dalo
a tulit se při tom k její hrudi
jinak je k ničemu
prostě kytka
její ruce jsou jako čapí nohy
červené tyčky
a já sedím na bobku
a vyju jako vlk
na bílý úplněk tvý hlavy,
babičko,
říkám ti: není to bolest,
to tě tak silně objímá bůh
líbá a škrábe svou neoholenou tváří

běloruština
za tvými hranicemi, má země,
začíná obrovský dětský domov,
a vedeš nás zrovna tam, bílá rus.
možná jsme se narodili bez nohou,
možná se nemodlíme k těm správným bohům,
možná máš z nás neštěstí,
možná jsme nevyléčitelně nemocní.
možná nemáš čím bys nás živila,
ale copak neumíme žebrat,
možná jsi nás ani nikdy nechtěla
ale ani my jsme tě ze začátku
neuměli mít rádi.

tvůj jazyk je tak maličký,
že ještě ani mluvit neumí.
a ty, bílá rus, hysterčíš,
zdá se ti furt,
že porodní asistentka spletla uzlíky.
cožpak teď máš kojit cizí dítě,
svým mlíkem živit jazyk cizí?
jazyk, který leží modrý na parapetu,
je to jazyk nebo jíní loňské,
je to jíní loňské nebo jen z ikony stín,
je to sníh nebo prostě nic.

prej žádný jazyk to není,
poněvadž nemá ani svůj systém.
je jako smrt, náhlá a nevybíravá,
jako smrt, ze které nejde umřít,
jako smrt, ze které mrtvoly ožívají.

jazyk, pro který dává někdo své děti na pánev,
jazyk, pro který bratr zabíjí bratra,
jazyk, před kterým se nikdo nezachrání,
jazyk, který rodí mrzáky-muže,
rodí ženy-žebračky,
rodí bezhlavý zvířata,
rodí žáby s lidskýma hlasama.

prej tenhle jazyk neexistuje,
ani systém žádný nemá.
nedá se s ním mluvit,
dává hned přes hubu
dokonce o svátcích.
tenhle jazyk se nedá rozvěsit po městě,
už ho neozdobí ani ohňostroje,
ani neon.

a já prdím na ten váš systém a můžete mě políbit na můj
AKORDEON

ten můj akordeon –
ten jak roztáhne měchy –
jako horské vrchy –
takový je můj akordeon.
bere si jídlo z rukou,
olizuje a jako dítě
nesleze mi z klína,
ale až bude třeba
ukáže svůj trala-la!

* * *
Rafału Wojaczekovi
před očima
leze do pusy
nad uchem
jako odporná moucha
poletuje smrt
překáží
koukat
jíst
poslouchat
konečně jsem ji chytil
stiskl jsem ji
v pěsti
a teď už
nic víc nepotřebuju
utrhl jsem jí křídla
hlavu
pustil jsem ji na podlahu
ať se tam zmítá
a pozoruju ji dlouho
přesněji věčnost

* * *
takové bílé je tvé tělo
že ležím na něm jako na sněhu
každou noc máme zimu

chovatelé psů
básníci vůbec nejsou lepší než chovatelé psů
co předvádějí svý pěstěný hafany
a učí je nový kousky
a opakujou při tom ten stejný povel
jakoby hledali k němu rým

i ty první i ty druzí mají v jedné ruce řetěz
a v druhé sáček s exkrementy