Ales Razanav (1947) byl r. 1968 vyloučen z univerzity za protest proti rusifikaci vysokoškolského vzdělání. Vedle Ryhora Baradulina je nejvýznamnějším běloruským básníkem, průkopníkem moderního stylu a samostatného myšlení. Autor asi dvaceti sbírek poezie, plodný překladatel, držitel řady mezinárodních ocenění včetně prestižní Herderovy ceny. Úryvek z jeho poemy Усяслаў Чарадзей (Všeslav Čaroděj) publikoval v překladu Františky Sokolové časopis Plav (4/2007). Od konce 90. let žije střídavě v Minsku a v zahraničí (Rakousko, Švýcarsko, Německo).

Z verset

Na této zemi

Někdo se mne ptá na cestu na východ, někdo zase na cestu na západ...
Jako rozcestí, ukazuji všem, kam mají jít, a sám zůstávám na místě – na této zemi, pod tímto nebem,

příliš lehký pro hloubku,
příliš těžký pro výšku,
příliš celistvý, abych se vydal nějakým směrem...

Tu je má levá ruka, tu je má pravá...
Kladu semeno do půdy a ono vyrůstá v strom:
na jedné větvi má slunce,
na druhé měsíc,
různohlasí ptáci ze všech konců světa zpívají na něm své písně a budují hnízda...

Tu je můj západ a tu je můj východ.

Povrch

Povrch je nalinkován na trojúhelníky, čtverce, kruhy...

Abych se dostal do hloubky, nadechuji se zhluboka a beru do rukou kámen.

Hloubka se mi ale vyhýbá. Nejvíce, čeho mohu dosáhnout – nového povrchu: dna.

Je to skutečně má vlastnost, mé znamení: vše, co ovládnu, vše, čeho se dotýkám, proměňovat v povrch?!

Žiji na povrchu země a vody a ohně a vzduchu,
a tělo je povrchem mého života, a rozum je povrchem těla.

Povrchem – uvažuji, povrchem – rozumím, povrchem – měřím hloubku...

Sotva živ, vylézám na břeh.
Obstupují mne známé trojúhelníky, čtverce, kruhy...
Teď už jsem v bezpečí, teď už jsem doma...
Avšak kolébá se ve mně nepochopitelná hloubka a nutí kolébat povrch.

Lesní cesta

Jedeme na povozu s Chvedorkem Bradatým starou lesní cestou.

Sem tam vystupují ze země sukovité kořeny jako něčí nářky a výkřiky.

Vypráví Chvedorek Bradatý, jak moc se tu toho během věků odehrálo:
jak lidé lidmi byli přepadáni,
jak lidé lidmi byli olupováni,
jak byli lidmi lidé zabíjeni...

„Vím,“ říká, „pouze málo, ale vše, co tu bylo, až do všech drobností, se odhalí u soudu, na němž se budou vážit lidské duše.“

Všichni, které doháníme, nás prosí, abychom je svezli: strejdové, mladíci, děvčata, výrostci, ženy, staroušci – a bereme je, protože všichni, kdož po této cestě jdou, už nám nejsou cizí, už jsou v nějakém smyslu sví.

Povoz drkotá na štěrku, nadskakuje na kořenech,
Chvedorek Bradatý mává opratěmi a pohání koně...
Sedíme těsně vedle sebe a všichni pohromadě jedeme starou lesní – lidskou!.. – cestou, jedeme na poslední soud.

Z čerchovaných básní

* * *
Ve večerním autobuse
slýcháš útržky lidských rozmluv.
Ostatně, všechny rozmluvy
jsou útržky čehosi.

* * *
Překládám deště šeptání,
pohled očí,
háje chvění...
Dotýkání,
naslouchání,
a dívání,
já nepíšu, leč překládám

* * *
Vypadnul jsem z rytmu času –
padám
do propasti času.

***
Na ojíněném tramvajovém okně
kdosi napsal:
„Mám rád.“
Všichni se dívají na svět
přes tato slova.

* * *
Nenápadně se začalo smrákat –
a nenápadně
ztichlo povídání,
rozhovořilo se ticho.

* * *
Z komína táhne se kouř
nad sněhovým bezmezím:
jediná
cestička – a i ta do nebe.

* * *
Schoval jsem se před deštěm do kostela:
najednou
podívali se odnaproti světci.

* * *
Nad střechou – měsíc v novu,
nad dveřmi – podkova:
vynikající rým.

* * *
Tak už obrať!.. –
vítr čte
v parčíku s dívkou
knihu.

* * *
Zvon začal zvonit:
prostor
získal střed.

* * *
Rýmy a rytmus:
potůček
povídá si s kameny.

* * *
Čisté nebe.
Mezi horami
letadlo natahuje provaz –
aby sušilo oblaka?

(z běloruštiny přeložil Sjarhej Smatryčenka s účastí Lenky Daňhelové)